ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobců a) F., spol. s r.o.,
a b) Ing. V. F., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. B.,
zastoupenému advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 361/2006, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.
září 2007, č.j. 7 Co 2025/2007-186, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.318,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
advokáta.
Žalobci se domáhali žalobou doručenou soudu dne 15.11.2006 určení neúčinnosti
smlouvy ze dne 19.11.2003, kterou matka žalovaného J. B., jeho bratr Mgr. L. B.
a jeho nevlastní otec (manžel matky) M. U., převedli na žalovaného své obchodní
podíly ve společnosti A. O., s.r.o.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 7. června 2007, č.j.
6 C 361/2006-157, žalobě vyhověl jen částečně. Rozhodl o neúčinnosti smlouvy
o převodu obchodního podílu J. B. a Mgr. L. B. (výrok I.). Ohledně nároku
žalobců na vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu obchodního podílu M. U.
žalobu zamítl (výrok II.). Současně uložil žalovanému zaplatit žalobcům na
náhradě nákladů řízení částku 5.974,- Kč (výrok III.).
Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobci mají vůči J. B., Mgr. L. B.
a M. U. vymahatelnou pohledávku, o níž bylo pravomocně rozhodnuto směnečným
platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.1.2005, č.j.
Sm 238/2004-14. Společnost A. O., spol. s r.o., je tzv. rodinným podnikem všech
jmenovaných osob, mezi nimiž převody obchodních podílů této společnosti
probíhaly. Matka žalovaného J. B. a jeho bratr Mgr. L. B. jsou ve vztahu k
žalovanému osobami blízkými s ohledem
na jejich vzájemné úzké osobní a majetkové propojení. Podle soudu prvního
stupně
je zřejmé že žalovaný mohl při náležité pečlivosti poznat jejich úmysl krátit
uvedeným převodem obchodních podílů žalobce jako věřitele. Oproti tomu není dle
soudu prvního stupně prokazováno, že by žalovanému byl znám úmysl M. U. zkrátit
realizovaným převodem obchodního podílu věřitele. Důvodem zamítnutí žaloby v
části týkající se vyslovení neúčinnosti smlouvy uzavřené mezi žalovaným a M. U.
je úvaha soudu prvního stupně o tom, že nejde o osoby blízké, neboť není
prokazována jejich vzájemná výrazná náklonnost a blízkost osobních vztahů, jak
to předpokládá ustanovení § 116 obč. zák.
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví
označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku odstavce
I. Ve výroku v odstavci II a III. jej změnil tak, že určil, že je vůči žalobcům
právně neúčinná smlouva o převodu obchodního podílu společnosti s ručením
omezeným ze dne 19.11.2003, podepsaná 25.11.2003, pokud jí M. U. převedl svůj
obchodní podíl ve společnosti A. O., spol. s r.o., na žalovaného. Současně
rozhodl, že žalovaný je povinen žalobcům nahradit náklady řízení před soudy
obou stupňů ve výši 33.348,- Kč.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že blízkost
vztahu mezi žalovaným a jeho nevlastním otcem M. U. nelze v posuzované věci
dovodit. I ohledně nevlastního otce žalovaného M. U. má odvolací soud za to, že
jde o osobu, která je ve vztahu k žalovanému osobou blízkou
ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. Tento blízký vztah lze dovodit z existence
dlouholetého úzkého rodinného vztahu mezi uvedenými osobami a svědčí pro tento
závěr i společné dlouholeté podnikání všech členů rodiny, tedy jejich společné
majetkové zájmy. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že k převodu majetkového
podílu z M. U. na žalovaného došlo ve stejné době, tedy v kontextu s převodem
majetkových podílů ostatních rodinných příslušníků, a to bezplatně. Žalovaný je
tedy osobou blízkou k dlužníkům žalobce a může se ubránit odpůrčí žalobě, jen
jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem
věřitele nevěděl a ani nemohl vědět, přestože vyvinul „pečlivost“ k poznání
tohoto úmyslu a šlo
o „náležitou pečlivost“. Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba
dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k
obsahu právního úkonu takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl věřitele,
který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejich výsledků poznala. V
posuzovaném případě
je ovšem z vyjádření žalovaného zřejmé, že ačkoliv o závazcích dlužníků věděl,
o osud těchto závazků se v době uzavření smluv s dlužníky nezajímal (viz
vyjádření žalovaného při jednání dne 5.4.2007, č.l. 130), tedy nevyvinul žádnou
aktivitu
za účelem rozpoznání úmyslu dlužníků zkrátit věřitele. Za této situace se
žalovaný nemůže žalobě na vyslovení neúčinnosti právních úkonů ubránit.
Proti tomuto rozsudku do výroku, jímž byl změněn ve věci samé rozsudek soudu
prvního stupně, podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá,
že skutkové závěry odvolacího soudu, na základě kterých dovodil, že vztah mezi
žalovaným a jeho nevlastním otcem je vztahem osob blízkých ve smyslu ustanovení
§ 116 obč. zák. nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Bylo
prokázáno, že vztahy mezi žalovaným a jeho nevlastním otcem jsou chladné, že o
sebe navzájem nejeví zájem a že k převodu obchodního podílu, tak jak byl
uskutečněn, nedošlo na přání žalovaného nebo z důvodu citové blízkosti
žalovaného a jeho nevlastního otce, ale na přání matky žalovaného, která tímto
způsobem chtěla řešit rodinné poměry zejména ve vztahu k jejímu dalšímu synovi.
Za této situace odvolací soud učinil i nesprávné závěry právní, když ve
skutečnosti pominul, že jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se považují
za osoby sobě navzájem blízké
ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. pouze za další podmínky, když újmu, kterou
utrpěla jedna z nich, by druhá pociťovala jako újmu vlastní. Žalovaný navrhl
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v části napadené dovoláním a vrácení věci v
uvedeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b)
a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších
důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož
i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul
žádný z nich.
Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech,
podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na
jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky
žalobce, jejichž podstatou
je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o
skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež
zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k
naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy
není dán.
Dovolatel v dovolání dále uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního
posouzení věci odvolacím soudem v závěrech o vymezení žalovaného a jeho
nevlastního otce dlužníka M. U. jako osob blízkých ve smyslu ustanovení
§ 116 obč. zák. v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení §
42a obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům,
které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli
věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi
dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 obč. zák.), nebo které dlužník
učinil v uvedeném čase
ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův
úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Učiní-li dlužník, který je fyzickou osobou, odporovaný právní úkon s jinou
fyzickou osobou nebo v její prospěch, vymezuje osoby jemu blízké ustanovení §
116 obč. zák.; jsou jimi jeho příbuzní v řadě přímé, sourozenci, manžel, jakož
i jiné osoby, které jsou k dlužníku v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže
by újmu, kterou utrpěl dlužník nebo taková osoba, druhý z nich důvodně
pociťoval jako újmu vlastní.
Dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím soudem dle shora
citovaných ustanovení právních norem za správné a jeho odůvodnění za přiléhavé,
a proto se s ním ztotožňuje.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno,
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v
ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce
podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, je žalovaný povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
nahradit žalobcům náklady, které v dovolacím řízení vynaložili.
Žalobci vynaložili v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem
k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po
1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními
předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a
10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této
vyhlášky (srov. její ustanovení § 8, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 a § 19a)
vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalobce náleží odměna ve výši
5.850,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11
odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a
č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 1.168,50,-
Kč. Celkovou částku 7.318,50,- Kč je žalovaný povinen zaplatit v zákonné lhůtě
(§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalobce v dovolacím řízení
zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu