U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v
Šumperku, Kozinova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky
3.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 68/2007,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011,
č. j. 64 Co 241/2010 - 78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 27. 8. 2009, č. j. 18 C 68/2007 - 56, kterým byla zamítnuta
žaloba na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.500.000,- Kč. Tu měl žalobce
utrpět v důsledku „nesprávného úředního postupu“ v řízení, v němž byl rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 48 T 2/2002, pravomocně
odsouzen pro spáchání trestného činu vraždy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné
pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu
Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno
uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §
237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom
vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242
odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr o nesplnění podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou nemajetkovou
újmu v situaci, kdy jím namítaný postup orgánů činných v trestním řízení doznal
odrazu v konečném rozhodnutí ve věci, které nebylo pro nezákonnost změněno nebo
zrušeno, aprobovaný odvolacím soudem globálním poukazem na věcnou správnost
rozsudku soudu prvního stupně, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst.
3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Namítá-li žalobce, že se „domáhal náhrady
nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu“, předkládá tím soudu nikoli
skutkové tvrzení, ale vlastní právní hodnocení, nadto nesprávné, kterým soud
není vázán.
Obstojí-li jeden ze závěrů odvolacího soudu, který jej vedl k potvrzení
rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemůže druhý právní závěr,
který vedl k témuž procesnímu výsledku, přiznávat rozsudku odvolacího soudu
zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. obdobně usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod
č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se proto
námitkami žalobce stran nesprávného posouzení promlčení jeho domnělého nároku
nezabýval, neboť tam, kde žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy nemá pro
absenci předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, nelze
uvažovat o promlčení tohoto neexistujícího nároku. Úvahy odvolacího soudu v
tomto směru jsou proto nadbytečné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím
řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení
na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2012
JUDr. František I š t
v á n e k, v. r.
předseda senátu