USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Michaela Nipperta v právní věci
žalobců a) A. H., narozené XY, bytem XY, b) J. H., narozeného XY, bytem XY, c)
J. H., narozeného XY, bytem XY s doručovací adresou XY, proti žalovaným 1)
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, a 2) J. P., soudnímu exekutorovi, se sídlem XY, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 14/2010, o dovolání žalobců
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2019, č. j. 25 Co
95/2019-285, takto:
I. Dovolání žalobkyně a) A. H. se odmítá.
II. Dovolání žalobce b) J. H. se odmítá.
III. Dovolání žalobce c) J. H. se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne
ze dne 27. 11. 2018, č. j. 41 C 14/2010-272, byl k žádosti žalobců a), b), c)
ze dne 9. 10. 2014 (č. l. 152) zamítnut jejich návrh na ustanovení zástupce z
řad advokátů pro dovolací řízení (ve věci dovolání proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014, č. j. 25 Co 11/2014-126). Usnesením Městského
soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 4. 4. 2019, č. j. 25 Co
95/2019-285, bylo usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobců potvrzeno.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však
Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona
č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř.
přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o
ustanovení zástupce.
Jelikož není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. j) o. s. ř. přípustné, není
třeba zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení dovolatelů (§ 241b odst. 2
o. s. ř.).
Žalobci do dovolání vtělili „požadavek na odkladný účinek“, tedy žádost podle §
243 o. s. ř. o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení. Jsou-li splněny
důvody pro zastavení dovolacího řízení, jako je tomu v tomto případě, nemůže
být o dovolání věcně rozhodnuto a není „projednatelný“ ani akcesorický návrh na
odklad vykonatelnosti napadeného usnesení. Důvody, pro něž byl takový návrh
podán, se v takovém případě není třeba zabývat (srov. bod 34. odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby podle § 4 odst. 1 písm. i) zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017, rozhodl o
poplatkové povinnosti žalobců za dovolací řízení.
Bylo-li dovolací řízení odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 o. s. ř. věta druhá).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu