30 Cdo 415/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
nezletilé N. B., zastoupené opatrovníkem Magistrátem města Z., dcery M. B.,
zastoupené advokátkou, a T. X.,
o návrhu manželů J. K. a H. K., obou zastoupených advokátem, o nezrušitelné
osvojení nezletilé N. B., vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn.
15 Nc 960/2000, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočka ve Zlíně ze dne 3. listopadu 2004, č.j. 59 Co 92/2004-103, takto:
I. Dovolání navrhovatelů, manželů Kubíkových, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
H. a J. K. na nezrušitelné osvojení nezletilé N. B. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil
skutkový stav věcí a že z něho vyvodil i odpovídající právní závěry. V době,
kdy rozhodoval soud prvního stupně, bylo nesporné, že otec nezletilé N. B. – T.
X., stejně tak i matka, M. B., nedali souhlas k nezrušitelnému osvojení
nezletilé N. B., ačkoliv ve smyslu § 67 a násl. zákona o rodině je tento
souhlas nezbytný. Soud prvního stupně dále vycházel z pravomocného soudního
rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na určení, že k osvojení nezletilé N. B.
není třeba souhlasu matky.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. prosince 2004,
přičemž zástupci dovolatelů byl doručen 8. prosince téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali manželé K. dne
8. prosince 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 6. 9. 2005.
Dovolatelé mají za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu - dále jen \"o.s.ř.), a že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolatelé dovozují přípustnost dovolání v
této věci z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívají, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatelé spatřují v posouzení formy
souhlasu rodičů s osvojením nezletilého dítěte podle ustanovení § 67 odst. l
zákona o rodině
a možnosti odvolání takového souhlasu. Podle dovolatelů tento souhlas byl dán,
a to řádně a platně - matkou dne 28. 7. 2000 a opakovaně 29. 9. 2000, otcem pak
21. 3. 2003 a dále opětovně dne 7. 7. 2004. Souhlas rodičů s osvojením sice
nebyl dán osobně
před soudem, nicméně tento \"formální nedostatek\" podle přesvědčení dovolatelů
nemůže znamenat popření obsahu tohoto úkonu, a to i s ohledem na článek 21
písmeno a) Úmluvy o právech dítěte, neboť oba rodiče nezletilé dali vědomý
souhlas k jejímu osvojení. Navíc z textu ustanovení § 67 zákona o rodině
neplyne, že by souhlas rodičů s osvojením nezletilého dítěte musel být dán
toliko před soudem. Dovolatelé upozorňují na to, že v usnesení Okresního soudu
ve Zlíně ze dne 17. 10. 2000, č.j. 15 Nc 960/2000-17, se v jeho odůvodnění
zcela jasně hovoří o tom, že matka s osvojením nezletilé souhlasí, totéž je
patrné z podání matky na číslech listu 35 a 44 spisu. Dále dovolatelé
upozorňují na to, že soud prvního stupně se otázkou, zda je možno dát přednost
obsahu projevené vůle rodičů před jeho formou, vůbec nezabýval. Učinil tak
pouze soud odvolací, čímž je porušena zásada dvojinstančnosti soudního řízení a
tím i porušení práva na spravedlivý proces. Dovolatelé se domnívají, že jednou
učiněný vědomý souhlas s osvojením, jak o něm hovoří článek 21 písmeno a)
Úmluvy o právech dítěte, není možné odvolat. Upozorňují současně na to, že v
ustanovení § 67 odst. 1 zákona
o rodině se nehovoří o tom, že rodiče nezletilého dítěte mohou svůj souhlas s
jeho osvojením odvolat, resp. do které doby tak mohou učinit. Pokud by měla
být hledána paralela s ustanovením § 68a věta čtvrtá zákona o rodině, matka
projevila souhlas s osvojením nezletilé dne 29. 9. 2000, tedy v době více než
šest týdnů po narození tohoto dítěte. Nesouhlas s jejím osvojením vyjádřila až
poté, co byla nezletilá N. umístěna na základě pravomocného usnesení Okresního
soudu ve Zlíně ze dne
17. 10. 2000 do péče budoucích osvojitelů - manželů K.
Dovolatelé namítají nesprávné právní posouzení věci při řešení otázky
vázanosti soudu, rozhodujícího v řízení o nezrušitelné osvojení nezletilého
dítěte, pravomocným rozhodnutím jiného soudu vydaným v řízení o určení, zda k
osvojení nezletilého dítěte je či není nutný souhlas rodičů podle ustanovení §
68 zákona o rodině. Domnívají se, že pokud podle ustanovení § 180a o.s.ř.
nebyli a ani nemohli být účastníky řízení o určení, že k osvojení nezletilé N.
není třeba souhlasu matky, byla tak porušena jejich práva na spravedlivý proces
a na účinný prostředek nápravy.
Za vadu podřaditelnou pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
dovolatelé považují to, že soudy nebyl vyslechnut otec nezletilé, ačkoliv
ustanovení § 182 odst. 2 o.s.ř. v platném znění zcela jasně hovoří o tom, že
účastníci tohoto řízení musí být soudem vždy vyslechnuti.
Pokud dovolací soud shledá dovolání přípustné, měl by se zabývat další
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou
dovolatelé spatřují v tom, že z návrhu na zahájení řízení ze dne 23. 4. 2001
není zřejmé, zda jde o návrh
na osvojení zrušitelné, či o návrh na osvojení nezrušitelné.
Dovolatelé závěrem navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu u soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila matka nezletilé přípisem doručeným
Okresnímu soudu ve Zlíně dne 29. prosince 2004. Plně se ztotožňuje se závěry
odvolacího soudu a zdůrazňuje, že je sama schopna řádně vychovávat nezletilou
N. ve vlastní rodině. Navrhuje, aby dovolání manželů K. bylo odmítnuto.
Podáním ze dne 7. února 2005 se vyjádřil k podanému dovolání i otec
nezletilé. Vyslovil naopak souhlas, aby nezletilá N. byla i nadále vychovávána
manžely K. se všemi právy a povinnostmi rodičů dítěte. Je přesvědčen, že tak
dítě bude ve správných rukou, s vynikající péčí a dobrým vzděláním.
Dovolací soud uvážil, že dovolání manželů K. bylo podáno oprávněnými
osobami - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.,
je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o.s.ř. Přípustnost dovolání v této věci vychází z ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když posouzení otázky možného odvolání souhlasu
rodiče s osvojením, který byl dán podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o
rodině, je otázkou zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací
soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je správný (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti
dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech,
je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v
ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny
v dovolání. Tyto vady však ze spisu zjištěny nebyly.
Soudy obou stupňů podaný návrh posuzovaly především s přihlédnutím
k ustanovení § 67 odst. 1 věta první a odst. 2 zákona o rodině, podle něhož je
k osvojení třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte, přičemž k
osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý.
Souhlas zákonného zástupce osvojovaného dítěte (zejména rodiče) je hmotněprávní
podmínkou osvojení. Jde o zcela legitimní požadavek, protože osvojení
(jakéhokoliv stupně) je mezním zásahem do rodičovské zodpovědnosti (do
rodičovských práv
a povinností).
Udělený souhlas zákonného zástupce (resp. rodiče) musí vyhovovat všem
náležitostem, které občanský zákoník jako základní předpis i pro rodinněprávní
vztahy klade obecně na projevy vůle jako právní úkony (§ 104 zákona o rodině, §
37násl, § 104 občanského zákoníku). Souhlas zákonného zástupce musí být dán
před soudem osobně (což je třeba dovodit z stanovení § 70 zákona o rodině
předpokládajícího seznamovací, resp. informační povinnost soudu při naplňování
předpokladů osvojení), výslovně
a určitě. Musí být učiněn se zřetelem k určité osobě osvojitele, musí se týkat
konkrétního stupně osvojení a zákonný zástupce osvojovaného dítěte musí být
poučen
o právních následcích osvojení (§ 70 zákona o rodině).
Bylo uvedeno, že dovolatelé nesprávné právní posouzení věci spatřují v
úvaze o formě souhlasu rodičů s osvojením nezletilého dítěte podle ustanovení §
67 odst. l zákona o rodině a možnosti odvolání takového souhlasu. Tvrdí, že
tento souhlas byl dán řádně a platně, a to i matkou nezletilé. Ač tak rodiče
neučinili osobně před soudem, nemůže to představovat popření obsahu tohoto
úkonu. Nadto matka tento svůj souhlas odvolala až poté, co byla nezletilá na
základě pravomocného rozhodnutí soudu umístěna
Až do novely zákona o rodině provedené zákonem č. 91/1998 Sb. zcela
převažoval názor, že rodič jako zákonný zástupce osvojovaného dítěte může
jednou daný souhlas s tímto osvojením odvolat ještě i v průběhu celého řízení o
osvojení až
do doby, než rozsudek o osvojení nabude právní moci. Tento názor vycházel z
faktu, že souhlas s osvojením je dispozicí s ryze osobním právem a nikoliv tedy
s právem majetkovým. Po již zmíněné novele zákona o rodině, nově přinášející
úpravu obsaženou v ustanovení § 68a téhož zákona (dopadající na případy
souhlasu rodičů s osvojením bez vztahu k určitým osvojitelům), však vyvstala
otázka, zda se tato nová úprava možnosti (resp. nemožnosti) odvolání daného
souhlasu s osvojením vztahuje pouze
na případ vymezený tímto ustanovením, anebo zda touto úpravou - byť
systematicky nedůsledně upravenou jen v souvislosti s § 68a zákona o rodině -
tento zákon nezakotvil určitý princip, který se uplatňuje pro odvolání souhlasu
s osvojením daných zákonnými zástupci dítěte i v ostatních případech (srovnej
např. Zákon o rodině, komentář,
M. Hrušáková a kol., C.H. BECK Praha 1998, str. 226). Dovolací soud však
dospívá k závěru, že názor uvedený na druhém místě nemá zákonnou oporu, takže z
něj nelze v souzeném případě vycházet.
Článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje
obecné právo na respektování rodinného života. Ten je představován i vztahy
mezi rodiči a dětmi navzájem. Proto právní následky předvídané ustanovením § 67
zákona
o rodině spočívající v osvojení dítěte po předchozím souhlasu zákonných
zástupců (resp. rodičů) s tímto osvojením uděleným ve vztahu ke konkrétním
osvojitelům, mohou nastat výlučně tehdy, je-li beze zbytku a bez všech
pochybností prokázáno naplnění podmínek mimo jiné tohoto ustanovení (analogicky
srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. ledna 2004, sp.zn. I.
ÚS 669/02, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 32,
Nález č. 11, str. 97). Zmíněné ustanovení úpravu, která by byla obdobná úpravě
ustavní § 68a zákona o rodině, neobsahuje, přičemž s ohledem na odlišnost
výchozích předpokladů i systematického zařazení v zákoně, je třeba mezi nimi
diferencovat. Proto případný souhlas s osvojením podle ustanovení § 67 zákona o
rodině, jako jedna ze základních podmínek osvojení, může být zákonným zástupcem
dítěte (jeho rodičem) odvolán, a to až do doby, než případný rozsudek o
osvojení dítěte nabude právní moci. Soud rozhodující o návrhu
o osvojení je pak povinen k takové skutečnosti bez dalšího (tj. aniž by byl
důvod zabývat se důvodem odvolání tohoto dřívějšího souhlasu) přihlédnout.
V souzené věci ze spisu vyplývá (a ani dovolatelé tuto skutečnost eventuálně
nezpochybňují), že matka nezletilé N. souhlas s jejím osvojením manžely K.
odvolala, aniž by bylo zřejmé, že by později opět takový souhlas kvalifikovaně
opět udělila. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že již
tato skutečnost odůvodňuje zamítnutí návrhu na osvojení nezletilé.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že správnost rozhodnutí ve věci nemohl
ovlivnit fakt, že v řízení nebyl vyslechnut otec nezletilé (což přiléhavě
konstatoval již odvolací soud) ani případné nedostatky samotného návrhu na
zahájení tohoto řízení. Skutečností je, že návrhu nemohlo být vyhověno pro
absenci základní podmínky osvojení, kterou je souhlas zákonného zástupce
(rodiče) osvojovaného dítěte.
Stejně tak v řízení nebylo zjištěno, že by k osvojení nezletilé Natálie nebylo
třeba souhlasu její matky. Dovolatelé sice uvádějí, že proběhlo řízení podle §
180a o.s.ř. se závěrem, že nejsou splněny podmínky ustanovení § 68 odst. 1
zákona o rodině, kdy není třeba souhlasu rodičů s osvojením dítěte, avšak mají
pochybnosti o vázanosti soudu tímto rozhodnutím, neboť nebyli účastníky tohoto
řízení. Zde je třeba odkázat
na ustanovení § 180a o.s.ř., které vymezuje okruh účastníků řízení o určení,
zda je třeba souhlasu rodičů dítěte k jeho osvojení a na ustanovení § 159a
odst. 4 o.s.ř., z něhož vyplývá závaznost výroku takového rozhodnutí pro soud v
řízení o osvojení.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto třeba dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Proto
bylo podané dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §
243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150
o.s.ř., když okolnosti případu svědčí pro závěr, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.