30 Cdo 416/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Moravské Ostravě, 702 00, Masná 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, 128 10, Vyšehradská 424/16, o
300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
41C 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. 8. 2013, č. j. 64 Co 111/2013 - 51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 64 Co 111/2013 – 51, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 10. 2012, č. j. 41 C 10/2012 – 32, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba
o zaplacení 300.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení
vedeném pod sp. zn. Ex 118/04 u Exekutorského úřadu Praha 3 nedošlo k
nesprávnému úřednímu postupu. Průtahy či období nečinnosti nebyly v postupu
soudní exekutorky JUDr. Havlíkové shledány, a nelze jí tedy nic vytknout. Trvání řízení je zapříčiněno jednak specifickou povahou exekučního řízení,
jednak absencí povinného na území České republiky. Délka předmětného řízení
nebyla shledána nepřiměřenou, a chybí tedy hned první předpoklad vzniku
odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud nad rámec argumentace soudu prvního
stupně doplnil, že žalované nelze přičítat na vrub bezvýslednost exekučního
řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, přičemž přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel
dále vyjadřuje sedm otázek (uvedených v odst. 3, písm. a. až g. dovolání),
které označuje za zásadně právně významné. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) při
projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné
ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dospěl k
závěru, že přípustné není pro absenci vyjádření právní otázky dle ust. § 237 o. s. ř., a tedy jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolatelem položené otázky v odst. 3 dovolání nemohou přípustnost založit. Otázky uvedené pod písm. a. až c. nejsou ničím jiným než variacemi na dotaz,
zda soudy ve věci rozhodly správně. Odpovědět na tyto otázky by znamenalo
rozhodnout věc samu, tedy nikoliv řešit pouze stránku právní, ale nutně též
stránku skutkovou. Otázku pod písm. d. dovolatel zakládá na tvrzení, že exekuce
po celou dobu probíhala okrajově a formálně, což je ovšem premisa v rozporu se
skutkovými závěry soudů. Jedná se tedy o otázku zcela hypotetickou, na vyřešení
které napadené rozhodnutí nezávisí. Pod písm. e. vyjádřená otázka je částečně
nesrozumitelnou. Základem otázky se ovšem jeví být dotaz ohledně možnosti
exekučního úřadu provést exekuci během jednoho až tří let.
Posuzování faktické
možnosti rychlosti řízení není otázkou právní. V otázce písm. f. se dovolatel
ptá na přiměřenost konkrétní délky exekučního řízení za situace, kdy má povinný
majetek v USA. V otázce f. vznáší dotaz na povinnost exekučního úřadu „činit
právní kroky“ při zjištění majetku a příjmu povinného v USA. Poslední dvě
otázky ukazují na nedostatky v právních vědomostech dovolatele ohledně principů
svrchovanosti a suverenity státu, které se projevují mimo jiné při výkonu tzv. cizích rozhodnutí, kdy k nucenému výkonu rozhodnutí v cizině je zapotřebí
pomoci orgánů cizího suveréna. Jelikož tedy existence majetku povinného v
zahraničí délku exekučního řízení vedeného v tuzemsku jakkoliv neovlivňovala,
nemůže na jejich vyřešení napadený rozsudek záviset. Jestliže dále dovolatel tvrdí rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu, Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přičemž dovolání se ve značné části
skládá z nahromadění dílčích citací rozhodnutí těchto soudů, neoznačuje
dovolatel právní otázku, která by byla soudy v projednávané věci řešena odlišně
od těchto citovaných rozhodnutí. Co se týká rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4051/2011, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, které dovolatel
cituje předně, nejedná se o rozhodnutí přiléhavá na tuto věc. Citovaná
rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, kdy byla zjištěna reálná neúčelnost
vedení exekučního řízení. Zjištění soudů v nyní projednávaném případě byla
naopak taková, že po převážnou dobu trvání exekuce měl povinný v tuzemsku
exekvovatelný majetek a že soudní exekutorka činila úkony průběžně. Polemika se skutkovými závěry soudů, kdy se dovolatel domnívá, že soudní
exekutorka vedla řízení formálně, „na dálku“, subjektivně a nepředvídatelně,
nemůže být podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.