30 Cdo 4162/2019-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce
V. R., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou se
sídlem v Praze 1, Na Příkopě 393/11, proti žalovaným 1) Občanskému sdružení
Britské listy, IČO 26519887, se sídlem v Dobřichovicích, V Zahradách 1081/9, 2)
J. Č., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v
Praze 5, Kořenského 1107/15, a 3) I. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Janem Slunečkem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o ochraně
osobnosti s návrhem na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 5 C 44/2019, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, č. j. 21 Co 215/2019-51, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, č. j. 21 Co 215/2019-51,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhá ochrany osobnosti s tím, aby bylo první
žalované uloženo odstranit z webových stránek články specifikované ve výroku
návrhu a všem žalovaným nahradit žalobci nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč.
Návrh odůvodnil tím, že k útoku na jeho osobnost došlo stížností žalovaného 2)
odeslané k rukám generálního ředitele Fakultní nemocnice v Sheffieldu, dále
publikací článku specifikovaného ve výroku návrhu a písemné reakce žalované 3)
na webových stránkách žalované 1). Jednáním žalovaných mělo dojít k poškození
cti a dobrého jména žalobce.
2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil
usnesení Okresního soudu Praha-západ jako soudu prvního stupně ze dne 9. 7.
2019, č. j. 5 C 44/2019-43, kterým soud zamítl námitku nedostatku pravomoci
českých soudů.
3. Soud prvního stupně uvedl, že jelikož účastníci mají bydliště (sídlo)
na území členských států Evropské unie, upravuje pravomoc soudu nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o
příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních
věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). S poukazem na čl. 5 odst. 1, čl. 7
odst. 2 a čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis soud prvního stupně vyložil, že v
tomto řízení jde o občanskoprávní odpovědnost za nemajetkovou újmu, ke které
došlo nebo mohlo k ní dojít v místě bydliště žalobce (v České republice),
přičemž škodná událost (publikace článku na webových stránkách) má mezinárodní
dosah. Původce zásahu lze tedy dle soudu prvního stupně žalovat na území České
republiky. Dále soud prvního stupně uvedl, že žalovaná 1) má sídlo na území
České republiky a nároky, které žalobce učinil předmětem řízení, jsou úzce
spojeny (skutkově spolu souvisí) a je tedy namístě, aby byly společně
projednány. Opačný postup by byl podle soudu prvního stupně v rozporu se
zásadou hospodárnosti a nebylo by možné zabránit vydání vzájemně neslučitelných
rozhodnutí v oddělených řízeních. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného
uzavřel, že žalobu lze projednat před českým soudem, jehož pravomoc je dána
sídlem žalované 1), a proto není námitka žalovaných 1) a 2) o nedostatku
pravomoci českých soudů důvodná.
4. Odvolací soud nejprve upozornil, že se soud prvního stupně mýlí,
pokud uvádí, že námitku nedostatku pravomoci českých soudů podali žalovaní 1) a
2), neboť ji podal toliko žalovaný 2) a žalovaný 1) se k žalobě vyjádřil věcně,
aniž by pravomoc českých soudů k projednání žaloby vůči němu podané zpochybnil.
Dále však odvolací soud soudu prvního stupně přisvědčil, že se v této věci
žalobce domáhá proti žalovaným nároků z titulu ochrany osobnosti, tedy z titulu
deliktní odpovědnosti. V této věci tak může být podle odvolacího soudu žalována
osoba, která má bydliště v některém členském státě Evropské unie, jak v místě
svého bydliště, tak v místě, kde došlo nebo mohlo dojít ke škodné události.
Podle odvolacího soudu pravomoc českých soudů je v případě žalované 1) dána,
neboť má sídlo na území České republiky a ke škodné události (zveřejnění článku
na webových stránkách) došlo na jejím území. V případě žalované 3) byla
pravomoc českých soudů založena v souladu s čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I
bis tím, že se podáním ze dne 18. 4. 2019 vyjádřila k žalobě věcně, aniž by
namítla nedostatek příslušnosti dle čl. 24 nařízení Brusel I bis. Jednání
žalované 3) je tak v každém případě podle odvolacího soudu úzce spjato s
jednáním žalovaného 2), neboť reagovala na jeho stížnost odeslanou generálnímu
řediteli Fakultní nemocnice v Sheffieldu, že je účelné nároky proti žalovaným
2) a 3) projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání
vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních, a jsou proto splněny
podmínky předvídané čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Odvolací námitky
žalovaného 2) založené na argumentaci o tom, že skutky přičítané žalované 1)
jsou odlišné od skutků přičítaných žalovanému 2) jsou z uvedeného důvodu bez
právního významu. Za shora popsané situace odvolací soud napadené usnesení
soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil,
neboť je shledal věcně správným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný 2) v celém rozsahu
dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
6. Odvolací soud podle něj nesprávně posoudil otázku, zda je možné
vykládat ustanovení čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak, že osoba, která má
bydliště v členském státě, může být žalována v jiném členském státě, pokud jsou
právní nároky vztahující se k této osobě spojeny s nároky vůči jiné osobě tak
úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo
vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních, za situace,
kdy tato jiná osoba také nemá bydliště ve státě, kde je žaloba podána, ale
pravomoc jeho soudů vůči ní je dána postupem podle čl. 26 odst. 1 téhož
nařízení. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že
tato nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
7. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností
dovolání.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné pro řešení otázky výkladu ustanovení čl. 8
odst. 1 nařízení Brusel I bis v případě, že osoba, podle které má být určena
mezinárodní příslušnost soudu, také nemá bydliště ve státě, kde je žaloba
podána, ale mezinárodní příslušnost jeho soudů vůči ní je dána postupem podle
čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť tato otázka nebyla dosud v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je
věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do
skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a
místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle
zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím
příslušného soudu.
15. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v
některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob
společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu,
že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout
o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v
oddělených řízeních.
16. Obdobně podle čl. 6 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.
12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) osoba, která má bydliště na
území některého členského státu, může být též žalována, je-li žalováno více
osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý z žalovaných, za
předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a
rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících
rozhodnutí v oddělených řízeních.
17. Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře ve vztahu k čl. 6 odst. 1
nařízení Brusel I, který je obdobou současného čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I
bis, uvedl, že v ustanoveních čl. 5 a 6 nařízení Brusel I obsažených v oddílu 2
kapitoly II tohoto nařízení je upravena příslušnost soudů na výběr daná
(zvláštní příslušnost), která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů
státu bydliště žalovaného podle čl. 2 odst. 1 nařízení Brusel I. Pravidla
příslušnosti v ustanoveních čl. 5 a 6 jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem
a právním sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti (srov. bod 12
úvodních ustanovení nařízení Brusel I); je na žalobci, zda odpovídající
pravidlo příslušnosti na výběr dané využije. Tato pravidla o zvláštní
příslušnosti soudů je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňují
výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané a upravené v nařízení
Brusel I [srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“)
ze dne 16. 7. 2009, ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo´s
Mineralenfabriek NV/SA, nebo rozsudek SDEU ze dne 18. 7. 2013, ve věci
C-147/12, ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen
Investments BV]. Pravidlo obsažené v čl. 6 nařízení Brusel I navíc nelze
uplatnit takovým způsobem, aby umožnilo žalobci podat žalobu směřující proti
více žalovaným s jediným cílem, a to odejmout některého z nich soudům státu, ve
kterém má bydliště (viz rozsudek SDEU ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87,
Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším).
18. Vzhledem k totožnému obsahu obou ustanovení lze závěry z judikatury
k čl. 6 nařízení Brusel I vztáhnout i na čl. 8. odst. 1 nařízení Brusel I bis.
19. Pravidla pro určení příslušnosti mají být v souladu s body 15 a 16
recitálu nařízení Brusel I bis vysoce předvídatelná a vycházet ze zásady, podle
které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného. Kromě místa
bydliště žalovaného existují i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená
na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon
spravedlnosti. Existence této úzké vazby má za cíl posílit právní jistotu a
předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován před soudem členského státu, jehož
příslušnost nemohl rozumně předpokládat. Článek 8 odst. 1 nařízení Brusel I
bis, jenž je existencí takové „úzké vazby“ odůvodněn, poté výslovně stanovuje,
že (za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je
projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně
neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních) lze žalobu podat „u soudu
místa, kde má bydliště některý z žalovaných“. Požadavek předvídatelnosti navíc
vyžaduje, aby tato podmínka byla splněna v okamžiku zahájení řízení.
20. Na základě uvedeného je zřejmé, že žalovaní mohou předvídat, že
budou (společně) žalováni u soudu členského státu, v němž má v okamžiku
zahájení řízení alespoň jeden z nich místo svého bydliště, neboť to vyplývá z
jednoznačného znění čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Prolomení obecného
pravidla (bydliště) vůči některým z žalovaných je totiž odůvodněno úzkou vazbou
mezi vzájemně souvisejícími nároky. Toto propojení však neodůvodňuje odchylku
vůči všem žalovaným zároveň, tedy založení příslušnosti soudu, v němž nemá
bydliště ani jeden z nich. Článek 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis tak nelze
využít v případech, kdy osoba, podle které má být určena mezinárodní
příslušnost soudu, nemá bydliště ve státě, kde je žaloba podána, ale
mezinárodní příslušnost soudů vůči ní je dána podle jiného než tohoto obecného
pravidla, například právě postupem podle čl. 26 nařízení Brusel I bis. Opačný
výklad by nepřípustně přesahoval případy výslovně předvídané a upravené v
nařízení Brusel I bis. Uvedené závěry vyplývají jak z judikatury SDEU (zejména
rozsudek SDEU ze dne 27. 10. 1998, ve věci C-51/97, Réunion Européenne SA a
další proti Spliethoff's Bevrachtingskantoor BV and the Master of the vessel
Alblasgracht V002, body 44 až 46), tak komentářové a další odborné literatury
(srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels Ibis Regulation. Kolín nad
Rýnem: Verlag Dr. Otto Schmidt, 2016, s. 375, 382-383; či ROZEHNALOVÁ, N.,
VALDHANS, J., DRLIČKOVÁ, K., KYSELOVSKÁ, T. Mezinárodní právo soukromé Evropské
unie, 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 213-214).
21. Nejvyšší soud se proto plně ztotožňuje s názorem uvedeným v podaném
dovolání ohledně toho, že k založení mezinárodní příslušnosti českých soudů
vůči žalovanému 2) na základě čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis by musela mít
žalovaná 3) bydliště na území České republiky, což však nemá. O správnosti
tohoto dovozeného závěru nevyvstává Nejvyššímu soudu žádná rozumná pochybnost,
neboť i SDEU výslovně potvrdil, že ze samotného znění čl. 8 odst. 1 nařízení
Brusel I bis jasně vyplývá, že toto pravidlo dopadá pouze na situace, kdy má ve
státě, v němž byla žaloba podána, alespoň některý z žalovaných své bydliště
(viz výše rozsudek SDEU ze dne 27. 10. 1998, ve věci C-51/97, Réunion
Européenne a další, bod 44). Jedná se tak o acte clair, a Nejvyšší soud tudíž
nemá povinnost obrátit se ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU na SDEU s
žádostí o zodpovězení této výkladové otázky.
22. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném
rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
23. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
24. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu