30 Cdo 417/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní
věci žalobce P. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem
v Praze 5, Symfonická 1496/9 proti České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy
v částce 93.750,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C
138/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
října 2013, č. j. 19 Co 310/2013 – 36, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 93.750,- Kč z titulu poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným
úředním postupem. Tento nesprávný úřední postup spočíval v tom, že rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, sice došlo ke
zrušení rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. srpna
1989, sp. zn. 3 T 154/89 a usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře
ze dne 31. srpna 1989, sp. zn. 1 To 232/89, avšak do dne 17. října 2011 nebyl
dán pokyn k zaslání rozsudku Nejvyššího soudu Rejstříku trestů, a tedy ani k
výmazu záznamu o odsouzení žalobce. Žalobce tuto okolnost zjistil z přípisu
předsedkyně Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2011, který byl zaslán k jeho
žádosti o prověření údajů v rejstříku trestů týkajících se výše uvedeného
odsouzení. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10.6.2013, č. j. 10 C 138/2012-24,
zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení výše uvedené
částky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo ze strany
státních orgánů k nesprávnému úřednímu postupu, který ovšem nespočívá v
porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené či v
přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), avšak žalobci v souvislosti s tímto nesprávným úředním
postupem nevznikla žádná nemajetková újma, neboť až do okamžiku doručení
sdělení předsedkyně Nejvyššího soudu neměl o záznamu v trestním rejstříku
povědomí. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2013, č. j. 19 Co 310/2013–36, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a výrokem
II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
závěry soudu prvního stupně, že sice byl zjištěn nesprávný úřední postup, nelze
však dovodit, že nárok žalobce je důvodný, neboť zde žalobci žádná nemajetková
újma nevznikla, a není tedy naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu. Žalobce sám o výpis z rejstříku trestů nikdy nežádal, neměl o údajích v něm
vedených žádné ponětí, nevěděl ani o tom, že došlo k nesprávnému úřednímu
postupu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rozsudek odvolacího
soudu napadá v celém rozsahu. Dovolatel uvádí, že důvodem dovolání je sporná
otázka, zda v případě nároku na zadostiučinění za průtahy během tzv. postagendy
je třeba provádět stejné dokazování jako v případě vzniku materiální škody. Sám
se totiž domnívá, že v tomto případě stačí prokázat nesprávný úřední postup a
navrhnout zadostiučinění tak, aby bylo přiměřené. Dovolatel proto navrhl, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci
náhradu nákladů celého řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu
2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince
2013. Dále konstatuje, dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou,
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti
podaného dovolání. Vymezuje-li dovolatel rozsah dovolání tak, že jím napadá rozsudek odvolacího
soudu „v celém jeho rozsahu“, znamená to, že brojí i proti výroku II. rozsudku
odvolacího soudu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. V této části
ovšem dovolání nesplňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2
o.s.ř.), a proto dovolací soud dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o.s ř. Ve zbylé části dovolání podle obsahu splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti
dovolání proti potvrzujícímu výroku I. Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V souzeném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k
závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž ale není
nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Nejedná se tedy o případ nepřiměřené délky řízení a žalobci v jeho důsledku
nevznikla žádná nemajetková újma. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudkem ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, Nejvyšší soud
uzavřel, že „účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým
řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Nevěděl-li
žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do
doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani
v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného
bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ Tento závěr pak Nejvyšší soud aplikoval i
v usnesení ze dne 25. února 2014, sp.zn. 30 Cdo 2747/2013 ve věci zcela shodné
se souzeným případem (zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná
veřejnosti na internetových stránkách www.nsoud.cz).
Z uvedených důvodů tak dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání odmítnout podle §
243c odst. 1 a 2 věta první o.s.ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodněn. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.