30 Cdo 4242/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v
právní věci žalobce Z. P., proti žalovaným 1) J. H., a 2) R. C., oběma
zastoupeným Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, o
určení vlastnického práva a o určení, že oprávnění odpovídající věcnému břemeni
nevznikla, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 77/2007, k
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 27. června 2011, č.j. 7 Co 480/2010-470, takto:
Datum rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února 2011, č.j. 30
Cdo 4242/2011-514, se opravuje tak, že datum rozhodnutí správně zní: 15. února
2012.
V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ve
shora uvedené věci bylo nesprávně uvedeno datum jeho vydání (vyhlášení).
Nejvyšší soud České republiky proto podle ustanovení § 164 o. s. ř. za
použití § 243c odst. 1 o. s. ř., vydal toto opravné usnesení, jímž datum svého
rozhodnutí - jak se podává z výrokové znělky tohoto usnesení - opravil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. dubna 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu
smlouvy, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací
soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně
správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, že
základním předpokladem posouzení oprávněnosti nároku žalobce na určení
vlastnictví v dané věci je posouzení platnosti kupní smlouvy z 25. května 2002,
na jejímž základě se žalobce měl stát vlastníkem (předmětných nemovitostí).
Vycházel ze zjištění, že žalobce jako kupující a žalovaná 2) jako prodávající
(poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud) „uzavřeli písemně kupní
smlouvu z 25. 5. 2002. Jejím předmětem byly nemovitosti, jichž se toto řízení
týká. Součástí smlouvy je ujednání o kupní ceně za veškeré převáděné
nemovitosti ve výši 430.000,- Kč. Smlouva byla vložena do katastru nemovitostí.
Na tuto smlouvu navazuje písemná dohoda o zaplacení kupní ceny s datem 25. 5.
2002. V této dohodě se s jednoznačným odkazem na kupní smlouvu uvádí, že mezi
účastníky byla sjednána kupní cena 700.000,- Kč a žalobce jako kupující se
zavazuje zaplatit tuto částku v ročních splátkách po 70.000,- Kč splatných do
31. 12. toho kterého roku, počínaje rokem 2012.“ Odvolací soud nesouhlasil s
odvolací argumentací žalovaných, že uvedená dohoda o zaplacení kupní ceny je
součástí původní kupní smlouvy a v důsledku toho kupní cena nebyla jednoznačně
stanovena a postihuje kupní smlouvu absolutní neplatností. Zdůraznil, že dohoda
o zaplacení kupní ceny sice souvisí s uzavřenou kupní smlouvu, nelze ji však
pokládat za její součást. „Tato listina, jak vyplývá z jejího označení, je
samostatnou dohodou o zaplacení kupní ceny (způsob úhrady kupní ceny v kupní
smlouvě není uveden), v níž se žalobce jako kupující zavázal zaplatit nad rámec
dohodnuté kupní ceny 430.000,- Kč další částku 270.000,- Kč, tedy celkem částku
700.000,- Kč v ročních splátkách po 70.000,- Kč...Podstatné v dané věci je, že
uzavření této dohody o zaplacení kupní ceny nemá vliv na platnost původní kupní
smlouvy, která má vedle obecných náležitostí veškeré náležitosti jak obsahové
podle § 588 obč. zák. (ujednání o předmětu smlouvy a kupní ceně), tak formální
dle § 46 obč. zák...“ Odvolací soud pak řešil otázku platnosti kupní smlouvy se
smlouvou o zřízení věcného břemena uzavřenou mezi žalovanými ohledně
předmětných nemovitostí a dospěl k závěru, že tato smlouva je (z důvodů, které
podrobně rozvedl na str. 9 a 10 odůvodnění svého rozsudku) absolutně neplatným
právním úkonem ve smyslu § 39 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvody ve smyslu §
241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř. Dovolatelé především namítají, že
rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro rozpornost závěrů stran
ujednání kupní ceny. Vytýkají odvolacímu soudu, že nezhodnotil otázku, zda v
případě platnosti a uzavření kupní smlouvy a dohody o zaplacení kupní ceny, se
jedná o dva právní úkony. Na základě podrobně rozvedené argumentace a s odkazem
na judikaturu Nejvyššího soudu dovozují, že v posuzovaném případě byla
(předmětná) „kupní smlouva s uvedenou cenou 430.000,- Kč simulovaným právním
úkonem, tedy právním úkonem neplatným pro nedostatek vůle subjektů jej skutečně
učinit“, když „zastřeným, tj. disimulovaným právním úkonem ...byla dohoda o
zaplacení kupní ceny za dohodnutou cenou (cenu) 700.000,- Kč.“ Mají za to, že
„i tato kupní smlouva je však neplatná, neboť dle...46 obč. zák. musí mít
smlouvy o převodech nemovitostí písemnou formu.“ Závěrem dovolatelé navrhli,
aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem, se nejprve
zabýval jeho přípustností. Dovolání zde není přípustné ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) ani podle písm. b) o. s. ř. (jak nesprávně dovozují dovolatelé), neboť
předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2007, č.j. 2 C
77/2007-60, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 29. ledna 2008, č.j. 7
Co 2179/2007-138, toliko z procesních důvodů (odvolací soud konstatoval vadu
prvoinstančního řízení spočívající v absenci splnění poučovací povinnosti
nalézacího soudu ve smyslu § 118a o. s. ř.).
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku rozporu s
hmotným právem. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro
výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí
rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Dovolatelé v dovolání uplatnili také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. založený na závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, a vymezili v něm mj. právní otázku, kterou
podle jejich názoru nesprávně (vy)řešil odvolací soud, a jež se týká právního
posouzení kupní smlouvy ze dne 25. května 2002 a následně (mezi žalobcem a
žalovanou 2/) uzavřenou dohodou o zaplacení kupní ceny. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. zásadní význam, neboť právní posouzení věci (řešení otázky platnosti
kupní smlouvy ze dne 25. května 2002) vychází z rozporných (dílčích) skutkových
závěrů (které vedle sebe nemohou obstát), přičemž tento skutkový defekt
znemožňuje dovolacímu soudu věcně přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž
výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval. Jak již dovolatelé připomínají ve svém dovolání, Nejvyšší soud v rozsudku ze
dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 [jež je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz)],
zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní
věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá
skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů,
musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v
tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní
pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje,
zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu.
Dále
judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen
na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní
posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného
vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se
poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či
doplnění dokazování (§ 213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se
skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou
příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci
(hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním
pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o
zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž
je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru
předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná,
resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění rozsudku
zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či
nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci)
předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval,
případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu
neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak
je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
posoudil věc po právní stránce nesprávně. Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění
písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci
právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných
dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na
základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné
právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní rozhledy č. 3/2001, str, 86). V daném případě odvolací soud řešil právní otázku platnosti kupní smlouvy ze
dne 25. května 2002 při vzájemně si odporujících dílčích závěrech (poznámka:
text tučně zvýraznil Nejvyšší soud), že a) „součástí (této) smlouvy je ujednání
o kupní ceně...ve výši 430.000,- Kč“, a dále, že b) „Na tuto smlouvu navazuje
písemná dohoda o zaplacení kupní ceny s datem 25. 5. 2002. V této dohodě se s
jednoznačným odkazem na kupní smlouvu uvádí, že »mezi účastníky byla sjednána
kupní cena 700.000,- Kč«....“
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 40 odst.
1 obč. zák. nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou
vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon náležitosti jiného
právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z okolností zřejmé,
že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle odst. 2 tohoto ustanovení má-li být
právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to
vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového
právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za
nezastřený. Podle § 46 odst. 1 obč. zák. písemnou formu musí mít smlouvy o převodech
nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda
účastníků. Podle § 46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou
stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí; jde-li o smlouvu
o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině. Podle § 588 obč. zák. z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět
koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a
zaplatit za něj prodávajícímu dohodnutou cenu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. května 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007 (in
www.nsoud.cz) formuloval právní názor, že protože podstatnou náležitostí kupní
smlouvy o převodu nemovitosti je písemná dohoda o kupní ceně a protože podle §
46 odst. 1 obč. zák. musí mít celá takováto smlouva písemnou formu (tj. tuto
formu musí splňovat i dohoda o kupní ceně), nelze uvažovat o platnosti
disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném
vyhotovení kupní smlouvy. V těchto souvislostech pak dále odkázal na závěry
uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu SSR ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz
129/74, že je-li v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti
uvedena kupní cena odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté, je neplatná celá
kupní smlouva a není možno považovat za platně uzavřenou ani kupní smlouvu s
cenou skutečně dohodnutou ani kupní smlouvu s cenou uvedenou v písemném
vyhotovení, od nichž se dovolací soud nemá důvod v této věci odchýlit. Uvedené rozhodnutí tak řeší vztah zastírajícího (simulovaného) a zastřeného
(disimulovaného) právního úkonu a neplatnosti těchto právních úkonů, a to u
simulovaného úkonu z důvodu, že neodpovídá vůli účastníků a u disimulovaného
úkonu z důvodu nedodržení jeho zákonem požadované formy (§§ 40 odst. 1, § 46
odst. 1 obč. zák.; srov. rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne
31. ledna 2011, sp. zn. 1 Cdo 191/2009, in
http://www.supcourt.gov.sk/data/att/1624_subor.pdf). Pro posouzení platnosti kupní smlouvy je tedy nezbytné zjištění, zda se
účastníci smlouvy dohodli (a pokud ano, tak na jakém ujednání) na kupní ceně. Bylo-li by zjištěno, že se účastníci dohodli na kupní ceně, která je odlišná od
kupní ceny uvedené v písemně uzavřené kupní smlouvě, uplatnily by se závěry
obsažené v rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007.
O zcela jinou
právní situaci by se pochopitelně jednalo tehdy, pokud by mezi účastníky došlo
k uzavření dohody o prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny, tedy ke změně
vedlejšího ujednání v kupní smlouvě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. 33 odo 720/2005, in www.nsoud.cz). K otázce změny původně sjednaných vzájemných práv a povinností u smlouvy o
převodu nemovitosti se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. června
2010, sp. zn. 21 Cdo 3625/2008 (in www.nsoud.cz). Vyložil, že podle § 46 odst. 2 věty druhé obč. zák. jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy
účastníků na téže listině, což je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé
jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace
(přijetí návrhu) zachycena na téže listině. Dále uvedl, že toto ustanovení však
nikterak nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl
proveden vklad práva do katastru nemovitostí s účinky ke dni podání návrhu na
vklad (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla změněna (§ 516 obč. zák.); dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností musí
ovšem splňovat také požadavek vymezený ustanovením § 46 odst. 2 věty druhé obč. zák. S přihlédnutím k citované judikatuře lze uzavřít, že tím, že odvolací soud
převzal pro své meritorní rozhodnutí shora citované dva dílčí rozporné skutkové
závěry stran ujednání o kupní ceně za převod předmětných nemovitostí z
vlastnictví žalované 1) do vlastnictví žalobce, znemožňoval takto vadně
zjištěný skutkový stav odvolacímu soud přistoupit k právnímu posouzení věci,
resp. k řešení zásadně významné otázky platnosti uvedené převodní smlouvy,
neboť platí zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn
vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý, anebo pro svou obsahovou vnitřní
rozpornost je nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační
závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního
podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní
posouzení takového „skutku“ je nesprávné. V důsledku toho nebylo možné věcně
přezkoumat ani tu část meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (neboť posouzení otázky
platnosti prvně uvedené převodní smlouvy bylo zásadně významné pro posouzení
platnosti následně uzavřené převodní smlouvy). Lze tedy uzavřít, že se dovolatelům podaným dovoláním podařilo osvědčit
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť za skutkového
stavu, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, nelze rozsudek odvolacího
soudu považovat za správný; Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 části
věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu
řízení, aniž by se již zabýval dalšími dovolacími námitkami. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d ost. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Nad rámec odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud považuje za nezbytné
zdůraznit, že žalobou na určení, zda předmětné věcné právo k označené
nemovitosti platně vzniklo či nevzniklo, se žalobce domáhá určení právní
skutečnosti. Na takto požadovaném určení však žalobci nesvědčí naléhavý právní
zájem, neboť podle § 80 písm. c) o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení)
lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je
či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Proto s ohledem na dosažení
souladu mezi stavem zápisu věcného břemena v katastru nemovitostí a tvrzeným
(věcně) právním vztahem (tzv. právní realitou) je přiléhavé – s přihlédnutím k
§ 80 písm. c) o. s. ř a § 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů
(upravujícím právní institut zápisu věcných práv do katastru ve formě záznamu)
– formulovat žalobu (rozsudečný výrok) na určení, že předmětná nemovitost je či
není zatížena věcným břemenem specifikovaného obsahu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2595/2005,
in www.nsoud.cz). Přitom již v rozsudku ze dne 18. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, uveřejněném
pod č. C 740 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, dovolací soud vyslovil názor, že z důvodu vadné formulace žalobního
návrhu není možno žalobu zamítnout, pokud žalobce nebyl o nesprávnosti návrhu
poučen. Zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy
je jinak zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti
formulace žaloby poučen, by totiž bylo v rozporu s cíli občanského soudního
řízení, jak jsou vyjádřeny v § 1 o. s. ř. To pak plyne i z § 5 o. s. ř. obsahujícího ustanovení o poučovací povinnosti soudů a z § 43 odst. 1 o. s. ř.,
který upravuje postup při odstranění vad podání. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.