30 Cdo 427/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Juraje Malika, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Františka
Duchoně a JUDr. Julie Muránské v právní věci žalobkyně E. U. zastoupené
advokátkou, proti žalovaným 1) L. M., zastoupenému advokátem a 2/ společnosti
D., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu
v Ostravě, pod sp.zn. 23 C 82/97, o dovolání druhé žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99, 1 Co 101/99
- 122, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99, 1
Co 101/99 - 122 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. října 1998, č.j. 1 Co 177/98, 1 Co
178/98 - 92, podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř.") změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 1998 č.j.
23 C 82/97 - 50 tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni kromě částky
50.000,- (přiznané soudem prvního stupně) dalších 150.000,- Kč do patnácti dnů
od právní moci rozhodnutí. Současně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích, pokud jimi bylo druhému žalovanému uloženo uveřejnit omluvu a
zaplatit žalobkyni 50.000,- Kč a ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta do
částky 800.000,- Kč. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů řízení.
Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku, kterým byl změněn rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 1998 č.j. 23 C 82/97 - 50 a ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem
placených nákladů řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 22. března 1999 č.j. 30 Cdo 524/99 - 109 a věc byla v tomto rozsahu vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně bylo odmítnuto dovolání druhé
žalované, pokud směřovalo proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu. Dovolací
soud tehdy mimo jiné připomněl, že při úvahách o výši přisuzované náhrady
nemajetkové újmy v penězích nelze přehlédnout, že platná právní úprava
nestanoví meze tohoto zadostiučinění (§ 13 odst. 3 občanského zákoníku - dále
jen "o.z."), takže soudy proto musí v každém jednotlivém případě vycházet z
dostatečně zjištěného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o
zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska vztahující se k zjištěné míře zásahu
do osobnostních práv postižené osoby. Jen tak může být konkrétní rozhodnutí
soudu přezkoumatelné, přičemž jen tak lze docílit naplnění satisfakční funkce
přiznávané náhrady nemateriální újmy v penězích, kterou má být sledováno
přiměřené a odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na
osobnosti postižené fyzické osoby. Pro určení výše přiměřeného
zadostiučinění v penězích pak zákon stanoví jako kritéria posouzení míry
závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za
kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.
Tyto úvahy musí abstrahovat od stavu vůle a vědomí původce neoprávněného
zásahu do osobnosti poškozené fyzické osoby, neboť nemajetková újma vzniká na
důstojnosti či vážnosti postiženého vždy objektivně nepříznivě, bez zřetele k
tomu, byla-li původcem neoprávněného zásahu způsobena nezaviněně či zaviněně. V
této souvislosti dovolací soud vytkl rozhodnutí soudu druhého stupně, že jeho
úvaha týkající se naplnění hledisek ustanovení § 13 odst. 2 o.z. byla kusá a
nadto ve své podstatě spíše inklinovala ke zdůraznění míry materiální než
případné nemateriální újmy vyvozované z uveřejnění předmětného článku
(především poukazem na ztrátu zákazníků, resp.ztrátu živnosti).
Samotný konečný závěr odvolacího soudu o přiměřenosti přiznané
náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 200.000,- Kč se jevil dovolacímu
soudu jako obecný a v podstatě nedávající předpoklady k přezkoumání jeho
správnosti.
Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 13. října 1999, č.j. 1 Co 100/99,
1 Co 101/99 - 122, ve věci opětovně rozhodl tak, že v odvolacímu přezkumu
otevřených výrocích změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června
1998 č.j. 23 C 82/97 - 50 tak, že druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni
kromě částky 50.000,- (přiznané soudem prvního stupně) dalších 150.000,- Kč do
patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě státem placených nákladů
řízení.
Jelikož v porovnání s původním rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci stav
důkazního řízení v zásadě nedoznal změn, vzal odvolací soud i v rámci dovoláním
napadeného rozsudku za základ svých úvah skutečnost, že předmětem sporu byl
článek uveřejněný dne 15. srpna 1997 v deníku M. D. pod názvem "Erotický
klub v prostorách obecního majetku", v němž bylo (mimo jiné) uvedeno, že
žalobkyně provozuje erotický klub. V řízení však tvrzení uvedená v článku
nebyla prokázána. Zejména se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení obsažená v
článku, že v tomto případě šlo o "erotický klub" (jako "zástěrku pro bordel").
Vrchní soud v Olomouci se proto opětovně ztotožnil se závěrem
Krajského soudu v Ostravě, že (uveřejněním dotčeného článku obsahujícího
uvedená tvrzení) došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně,
když tento zásah ve značné míře snížil důstojnost žalobkyně a její vážnost ve
společnosti, a proto jen omluva se nejevila postačujícím zadostiučiněním, neboť
každá žena, o níž by bylo prostřednictvím tisku tvrzeno, že provozuje "bordel",
by pociťovala takovouto újmu jako závažnou, přičemž jde o újmu dlouhodobě
působící. Odvolací soud při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích
přihlédl k tomu, že byla znevážena pověst žalobkyně v jednom z
nejrozšířenějších regionálních deníků na Severní Moravě a ve Slezsku, (a to)
pověst, která také byla velmi důležitá pro její obživu - provozování živnosti,
takovým záludným způsobem, kterému se právě s ohledem na druh provozované
činnosti mohla jen ztěží bránit. Vrchní soud vyslovil, že neměl pochybnosti o
tom, že s ohledem na intenzitu, rozsah zveřejnění a trvání újmy, jde o újmu tak
závažnou, která s ohledem na okolnosti případu odůvodňuje náhradu nemajetkové
újmy v částce 200.000,- Kč. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 20.
ledna 2000.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podala druhá žalovaná dne
25. ledna 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 238
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") V dovolání
uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.
Dovolatel odkazuje na důvody rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí, že při
posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy se vrchní soud znovu
přiklonil k zdůraznění míry materiální než případné nemateriální újmy
vyvozované z uveřejnění předmětného článku. Poukazuje pak na to, že nárok na
náhradu škody není součástí nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. V řízení žalobkyně navrhla důkazy, které se
vztahují pouze k prokázání tvrzení ohledně ztráty zákazníků a ztráty živnosti.
Důsledkem toho bylo, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených
důkazů nevyplynuly, a ani jinak v řízení nevyšly najevo. Skutková zjištění
odvolacího soudu o tom, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv
žalobkyně ve velkém rozsahu a značné intenzitě nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud ani ve svém
druhém rozhodnutí výslovně neuvedl, podle jakého ustanovení posoudil zjištěný
skutkový stav.
Ostatní účastníci se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou
osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241
odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž vychází z dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) a d) o.s.ř. Dovolací soud poté přezkoumal
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst.
1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že ač v řízení nedošlo k vadám ve
smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není možno považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 243d odst. 1 věta první a druhá o.s.ř., jestliže dovolací
soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná
dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. Ač poslední z uvedených instrukcí je procesním předpisem stanovena
zcela přehledně, dovolacímu soudu nezbývá, než s
politováním konstatovat, že z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že
odvolací soud se jí v zásadě opomněl při svém rozhodování řídit. Ačkoliv ve
výše zmíněném zrušovacím rozhodnutí dovolací soud výslovně označil, v čem
spatřuje nedostatky rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 1998,
přičemž (jak již bylo podrobněji popsáno v úvodu odůvodnění tohoto rozhodnutí)
se vyslovil k otázce jejich řešení, přesto i nové rozhodnutí odvolacího soudu v
této věci ze dne 13. října 1999 je v zásadě poznamenáno identickými nedostatky,
pro které bylo předchozí rozhodnutí zrušeno. Jelikož se dovolací soud nemá
důvodu od svého původního názoru odchýlit, proto na něj pro stručnost odkazuje.
Je skutečností, že soud druhého stupně svoje rozhodnutí, pokud sám zvažoval
výši přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 a 3 o.z.),
se opětovně omezil pouze na několik málo a přitom převážně obecných soudů, aniž
by současně odkázal na to, čím jsou tyto jeho závěry skutkově podloženy. Jde
již například o konstatování nutnosti zhodnotit fakt znevážení pověsti v jednom
z nejrozšířenějších regionálních deníků na severní Moravě a ve Slezsku.
Skutečností ovšem zůstává, že v průběhu řízení nebyla nikterak objektivizována
otázka rozšíření a "čtenosti" uvedeného deníku. V poloze zcela obecného soudu
(bez jakékoliv další konkretizace) je pak další úvaha o významu, který má být
velmi důležitý pro obživu žalobkyně, t.j. pro provozování živnosti. Soud též
blíže nevysvětluje, jakým způsobem dospěl k závěru o dovozované záludnosti
zásahu. Vrchní soud v Olomouci pak již bez další precizace úvahy jen
deklaroval, že nemá pochybnosti o tom, že intenzita a rozsah zveřejnění
a trvání újmy a okolnosti případu (soud zde odkazuje na "bezbrannost"
žalobkyně) odůvodňuje přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích v částce
200.000,- Kč.
Dovolací soud připomíná, že takovéto závěry soudu druhého stupně není možno
vzít za důkazně podložené, a to již právě proto, že samotné dedukce odvolacího
soudu se v tomto smyslu více či méně pohybují toliko v obecné poloze bez odkazu
na to, z čeho soud tyto závěry dovodil. Je jistě skutečností, že pod pojem
vážnosti, resp. důstojnosti fyzické osoby tak, jak jí má na mysli ustanovení §
13 odst. 2 o.z., lze řadit i např. fenomén stavovské, resp. profesní cti a
vážnosti (kterou snad odvolací soud může mít v tomto případě na mysli),
avšak i její seznání musí být výsledkem odpovídajícího dokazování. To však v
průběhu řízení provedeno nebylo. Nadto nelze přehlédnout ani skutečnost, že
podle ustanovení § 13 odst. 3 o.z. je povinností soudu určit výši náhrady
nemajetkové újmy v penězích nejen s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy, ale
současně musí i uvážit okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Toto
poslední kritérium je stanoveno natolik obecně, aby umožnilo soudu
přihlédnout k nejrůznějším momentům, za nichž k neoprávněnému zásahu do
osobnosti fyzické osoby došlo, a které i případně takovýto neoprávněný zásah
ovlivnily, resp. event. i podnítily. Obecně je tyto okolnosti možno zjišťovat a
vážit především na straně samotného škůdce, ale současně je nezbytné se s nimi
vypořádat i na straně poškozené fyzické osoby (např. třeba i v rámci
úvahy, zda poškozená fyzická osoba případně sama svým jednáním nemohla ovlivnit
možnost mylného a přitom nepříznivého, resp. i dehonestujícího posuzování a
hodnocení jejích aktivit apod.). V tomto smyslu však odpověď v rámci napadeného
rozhodnutí soudu druhého stupně zcela schází.
I v tomto případě tedy dovolací soud musí konstatovat, že z vyložených důvodů
dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nelze hodnotit jako
správný. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací, aniž nařídil jednání
(§ 243a odst. 1 o.s.ř.), toto rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 1 a 2
o.s.ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Opakovaně a
výslovně se připomíná, že právní názor vyslovený dovolacím soudem je pro
odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2000
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková