30 Cdo 427/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně Y. K., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. p., a.
s., o zaplacení 797.806,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
20 C 3/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
16. září 2005, č. j. 14 Co 426/2005 - 86, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným a mezitímním rozsudkem ze dne
14. 4. 2005, č. j. 20 C 3/2004 - 66, rozhodl, že „žaloba v části o nároku na
pojistné plnění za matraci P. a dvakrát futon matraci K., je co do základu
důvodná s tím, že
o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci“.
Vyšel
ze zjištění, že dne 12. 8. 2002 v 9,20 hod. uzavřeli účastníci v bytě žalobkyně
smlouvu
o pojištění domácnosti, že téhož dne žalobkyně uhradila pojistné a dne 2. 9.
2002 uplatnila nárok ze škodní události, která nastala v noci z 13. 8. 2002 na
14. 8. 2002, kdy byl byt žalobkyně v P. vyplaven povodňovou vlnou z V. Dále
bylo zjištěno, že žalobkyně byla ke dni 13. 8. 2002 vlastnicí matrace P. a dvou
futon matrací K., které byly při záplavě zničeny, a že ráno dne 12. 8. 2002,
kdy byla uzavřena smlouva
o pojištění domácnosti, voda nezasáhla oblast H. a okolí O. n., bylo zde pouze
nebezpečí, že se tak stane, a proto byla v nočních hodinách dne 12. 8. 2002
vyhlášena dobrovolná evakuace; teprve dne 13. 8. 202 se hladina V. na Š. zvedla
o 3 metry a dne 14. 3. 2002 o další 3 metry. V okamžiku sepsání smlouvy
žalovaná nevěděla, jaký bude rozsah povodní, a teprve odpoledne dne 12. 8. 2002
vydala pokyn o zákazu uzavírat pojistné smlouvy. Soud prvního stupně dovodil,
že v dané věci je dán prvek nahodilosti uvedený v ust. § 788 odst. 1 obč. zák.,
ve znění účinném
do 31. 12. 2004 (dále jen „obč. zák.“), když za nahodilou se považuje událost,
o níž účastníci důvodně předpokládají, že může nastat, nevědí však, zda se tak
někdy stane. Dospěl k závěru, že žalobkyně se po právu domáhá pojistného plnění
z uzavřené smlouvy, když prokázala, že po 0.00 hod. dne 13. 8. 2002 došlo
zatopením jejího bytu vodou z V. k poškození předmětných věcí a že je jejich
vlastnicí, a proto považoval za vhodné rozhodnout jen o základu nároku v části
žaloby s tím, že výše plnění bude následně určena znaleckým posudkem. Za
nedůvodnou soud označil námitku žalované, že žalobkyně nepřijala dostatečná
opatření ke zmenšení vzniku škody, neboť po žalobkyni nelze spravedlivě
požadovat, aby v situaci, která byla značně nepřehledná
i pro odborníky, se přestěhovala do jiného bytu.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2005, č. j.
14 Co 426/2005 - 86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud
vycházel
ze skutkových zjištění obvodního soudu a řízení dále doplnil obsahem smlouvy
o pojištění domácnosti žalobkyně uzavřené mezi účastníky dne 12. 8. 2002 v 9,20
hod.,
z níž zjistil, že byla uzavřena na dobu neurčitou s počátkem od 0.00 hod. dne
13. 8. 2002, že součástí této smlouvy jsou všeobecné pojistné podmínky pro
pojištění majetku VPPM 2000, v jejichž článku 6 je definována pojistná událost
jako nahodilá skutečnost vyvolaná sjednaným pojistným nebezpečím, se kterou je
spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění, a doplňkové
pojistné podmínky pro pojištění domácnosti DPPD1, z nichž vyplývá, že pojištění
se sjednává mimo jiné pro pojistné nebezpečí povodně (čl. 2), přičemž povodní
se rozumí zaplavení větších či menších územních celků vodou, která se vylila z
břehů vodních toků nebo z břehů nádrží nebo tyto břehy a hráze protrhla nebo
byla způsobena náhlým a neočekávaným zmenšením průtočního profilu toku. S
poukazem na ust. § 788 odst. 1 obč. zák., všeobecné pojistné podmínky
a na doplňkové pojistné podmínky se městský soud ztotožnil s názorem soudu
prvního stupně, že zaplavení bytu žalobkyně je pojistnou událostí ve smyslu čl.
6 pojistných podmínek, když povodeň je ve smyslu čl. 2 doplňkových pojistných
podmínek
pro pojištění domácnosti pojistným nebezpečím, které skutečně v okamžiku
uzavření pojistné smlouvy existovalo, avšak nebylo a nemohlo být známo, zda
dojde k zaplavení části P., v níž se nachází byt žalobkyně a též k zaplavení
jejího bytu. Proto je nutno tuto skutečnost považovat za nahodilou ve smyslu
čl. 6 VPPM 2000. Dále odvolací soud vyslovil názor, že žalovaná zaměňuje pojem
pojistného nebezpečí, které již existovalo
v době uzavření pojistné smlouvy, a pojem pojistné události (zaplavení bytu
žalobkyně, včetně jeho vybavení), o níž v době uzavření pojistné smlouvy přes
existující pojistné nebezpečí nebylo zřejmé, zda vůbec nastane a kdy, a prvek
nahodilosti byl proto
ve vztahu k této skutečnosti dán. Protože pojistná událost nastala v době
trvání pojištění, je pojišťovna povinna poskytnout pojistné plnění v rozsahu a
za podmínek sjednaných
v pojistné smlouvě žalobkyni (§ 797 obč. zák. a čl. 6 VPPM 2000).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v
ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž za zásadní po právní stránce považuje výklad
pojmu „nahodilá událost“ uvedený v ust. 788 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném
do 31. 12. 2004, který soudy obou stupňů nesprávně vyložily, neboť tato otázka
může mít dopad i pro jiná řízení, ať již podle tohoto ustanovení či podle ust.
§ 2 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Nesouhlasí s názorem odvolacího
soudu, že zaměňuje smluvně definovaný pojem „pojistné nebezpečí“ (povodeň) s
pojmem „pojistná událost“ (zaplavení bytu žalobkyně, včetně jeho vybavení) a že
prvek nahodilosti je ve vztahu
k pojistné události dán. Podle dovolatelky nelze obecně hovořit o nahodilosti
ve smyslu právním, pokud již v době sjednání pojistné smlouvy nastalo a trvá
pojistné nebezpečí, neboť nahodilost je zapotřebí vnímat jako nepředvídatelnost
vzniku jakéhokoliv děje či jevu, byť takový děj či jev samozřejmě může pro
futuro nastat. Pokud by byl obecně přijat výklad učiněný odvolacím soudem, byla
by podle názoru dovolatelky zcela pojmově ztotožněna „nahodilost“ jako termín
právní s pojmem „pravděpodobnost“. Zákonodárce nahodilostí nezamýšlel
skutečnost, kdy je pouze otázkou individuálního odhadu, jaký bude mít konkrétní
probíhající živelná pohroma průběh a rozsah, nýbrž skutečnost, zda
k takové živelné pohromě vůbec dojde (bez ohledu na její budoucí průběh a
rozsah). Rozsah povodně v roce 2002, množství dešťových srážek a
vodohospodářské faktory
na v. kaskádě (přeplněnost L., O. a S. p.) mohou
v průběhu povodně vyvolávat otázku, kam až voda dostoupá, např. v P. – H., a je
obtížné přesně ohraničit, kde již povodeň škody nezpůsobí, nicméně
v tom nelze spatřovat prvek nahodilosti. Aplikoval-li by se výklad pojmu
nahodilost použitý v rozhodnutí odvolacího soudu, nebylo by možno nikdy
objektivně stanovit, zda se o nahodilou událost jedná či nikoliv, neboť
rozhodující roli by nepředstavoval faktor, že pojistné nebezpečí (povodeň,
požár apod.) v době sjednání smlouvy neexistuje, ale
pro futuro může vzniknout, nýbrž následné subjektivní faktory jako např. osobní
odhad
o konečném rozsahu probíhající povodně. Vzhledem k tomu, že nahodilost je
termínem legálním, musí se jednat o objektivně zjistitelnou kategorii, nikoliv
o subjektivní pocit vnímání míry ohrožení (rizika), což v daném případě
znamená, že v době uzavření pojistné smlouvy není zřejmé, zda vůbec k povodni
dojde, natož, aby bylo možno odhadovat její rozsah. Navrhla, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí
řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil
[písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se o případ
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto
posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je
činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový
stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle
příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována z nesprávného
výkladu pojmu nahodilá událost uvedeného v ust. § § 788 odst. 1 obč. zák., ve
znění účinném do 31. 12. 2004.
Podle § 788 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „obč.
zák.“), pojistnou smlouvou se pojistitel zavazuje poskytnout ve sjednaném
rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže označená, a
fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu uzavřela,
je povinna platit pojistné. Součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné pojistné
podmínky pojistitele (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává,
a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s
pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny (odst. 2 tohoto ustanovení).
Podle § 797 odst. 2 obč. zák. právo na plnění vznikne, nastane-li skutečnost,
se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost).
Podle § 807 obč. zák. z pojištění majetku má pojištěný právo, aby mu bylo
poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek, týká-li se pojistná
událost věci, na kterou se pojištění vztahuje.
Při pojištění majetku se pojištění může vztahovat na věc jednotlivě určenou
nebo
na soubor věcí (např. zařízení domácnosti).
Pojem „nahodilá událost“ nebyl až do vydání zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné
smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění
zák. č. 377/2005 Sb. a zák. č. 57/2006 Sb., který s výjimkou některých
ustanovení nabyl účinnosti dne 1. 1. 2005, právními předpisy vymezen; ustálená
soudní judikatura i právní praxe
za nahodilou podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004
považuje událost určenou pojistnými podmínkami pro jednotlivé druhy pojištění,
o níž účastníci pojištění odůvodněně předpokládají, že může nastat, nevědí však
v době vzniku pojištění, zda se tak vůbec někdy stane (povodeň, požár, havárie
motorového vozidla); hovoří se
o nahodilosti absolutní. Naopak znak nahodilosti postrádá událost, o níž se v
době vzniku pojištění ví, že už nastala, a rovněž i událost, kterou úmyslně
přivodil ten, na jehož majetek, život nebo na jehož odpovědnost za škody se
pojištění vztahuje, popř. ten, komu
v případě pojistné události vznikne právo na plnění (srov. Občanský zákoník -
komentář, nakladatelství C-H-BECK, 9. vydání, Praha 2004, str. 1154).
Rozhodující pro posouzení, zda nastala nahodilá událost, je otázka, zda a kdy
nastal škodní následek, tj. zda v průběhu sjednaného pojištění, či mimo něj, a
dále okolnost, kterou byl tento následek vyvolán, popř. způsob, jak k němu
došlo. Existence obou těchto skutečností má za následek vznik povinnosti
pojišťovny plnit z pojištění majetku a činí tak z nahodilé události událost
pojistnou. Nahodilou událostí přitom může být jak nahodilá skutečnost, k níž
dojde v době tzv. „klidu živlů“, tak i skutečnost, kdy hrozí vysoký stupeň
vzniku sjednaného pojistného nebezpečí (povodeň, požár), se kterou je spojen
vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění. I přesto, že reálně
existuje vysoká míra vzniku pojistného nebezpečí, není ve vztahu k pojištění
konkrétního majetku nikdy zcela jisté, zda nahodilá událost skutečně nastane.
Právě v tom tkví podstata absolutní nahodilosti, že totiž nelze najisto
předvídat, zda nastane, a současně kdy nastane.
S názorem dovolatelky, že obecně nelze hovořit o nahodilosti v právním slova
smyslu, pokud již v době sjednání pojistné smlouvy nastalo a trvá pojistné
nebezpečí (rozuměj na jiných místech, než se nachází pojištěný majetek), se
dovolací soud neztotožňuje. Byť nahodilost je zapotřebí vnímat jako
nepředvídatelnost vzniku jakéhokoliv děje či jevu (i když může v budoucnosti
nastat), je tento pojem třeba vždy vztáhnout ke konkrétnímu pojištěnému majetku
(srov. § 807 obč. zák.) a nikoliv dovozovat, že nastalo-li již pojistné
nebezpečí v jiných lokalitách (došlo-li k záplavám
na jiných místech), nejedná se o nahodilou událost ve vztahu k majetku, který
se nachází jinde. Lze rovněž souhlasit s názorem odvolacího soudu, že žalovaná
zaměňuje pojem „pojistného nebezpečí“ a pojem „pojistné události“ (zaplavení
bytu žalobkyně, včetně jeho vybavení); i když sice k povodni na V. v J. Č. a na
dalších místech v ČR došlo v době uzavření předmětné pojistné smlouvy ze dne
12. 8. 2002, nebylo a nemohlo být známo, zda dojde k zaplavení části P., v níž
se nachází byt žalobkyně, a též
k zaplavení jejího bytu. Tudíž okolnost, že v době uzavření pojistné smlouvy
mezi účastníky dne 12. 8. 2002 již na některých místech v ČR došlo k záplavám,
není
pro posouzení dané věci významné, neboť ve vztahu k pojištěnému majetku
žalobkyně nebylo možno předvídat, zda k zatopení jejího bytu - přes existující
pojistné nebezpečí
na jiných místech - vůbec dojde, a prvek nahodilosti byl proto ve vztahu k této
skutečnosti dán. Záleželo jen na žalované, zda uvedeného dne za daných
okolností a dostupných informací se žalobkyní smlouvu o pojištění domácnosti
uzavře, či nikoliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek
uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237
odst. 3
o. s. ř., neboť je v souladu s hmotným právem, a dovolání proti němu podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR proto
dovolání žalované podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení, neboť dovolání
směřovalo proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu