30 Cdo 430/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyně I. P., proti žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7,
Nad Štolou 3,
o udělení azylu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 46 Az 187/2003,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. srpna
2004, č.j. 3 Azs 241/2004-63, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením Nejvyššího správního soudu v záhlaví označeným byla odmítnuta kasační
stížnost žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.8.2003,
č.j. 46 Az 187/2003-18, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalovaného
ze dne 14.10.2002, č.j. OAM-4692/VL-07-BE-07-2001, jímž bylo rozhodnuto, že se
žalobkyni neuděluje azyl podle § 12, § 13 odst 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999
Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
zákona
č. 2/2002 Sb., s tím, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování podle
§ 91 téhož zákona.
Proti uvedenému usnesení Nejvyššího správního soudu podala žalobkyně dovolání,
jež neobsahuje odůvodnění.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po přezkoumání
věci bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) dospěl k závěru, že
žalobkyní podanému dovolání nelze vyhovět.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V této věci ovšem nerozhodoval Nejvyšší správní soud jako odvolací soud, nýbrž
jako funkčně příslušný soud k přezkoumání kasační stížností napadeného
rozhodnutí Krajského soudu v Praze vydaného po řízení podle zákona č.
150/2002 Sb., soudní řád správní, účinného od 1.1.2003. Tento zákon upravuje
pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví
(§1 písm. a/).
Od uvedeného data ve správním soudnictví jednají a rozhodují krajské soudy a
Nejvyšší správní soud (§ 3 odst. 1 cit. zák.). Proti rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu není opravný prostředek přípustný. Tím, že žalobkyně přesto
podala dovolání, zcela pominula podmínku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu
v dovolacím řízení, která
ve správním soudnictví podle citovaného zákona ani jiného zákona není
upravena. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem
podmínky řízení. Řízení o takovém dovolání, které označenou vadou trpí, proto
nelze než podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit (§ 243c o.s.ř.). Z tohoto důvodu
nebylo třeba odstranit nedostatek podmínky zastoupení žalobkyně ve smyslu §
241b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. Povolán k takovému rozhodnutí je
Nejvyšší soud, jenž je tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o dovolání
příslušným (srov. též rozhodnutí č. 75, ročník 2001, časopisu Soudní
judikatura, č. 7, str. 320 a následující).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně, která
z procesního hlediska zavinila, že dovolací řízení muselo být zastaveno,
na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v daném stádiu řízení náklady
nevznikly (§ 243b odst. 5, § 146 odst. 2 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst.
1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2005
JUDr. Karel Podolka , v.r.
předseda senátu