30 Cdo 4312/2011

30 Cdo 4312/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobců a) M. M., b) Z. M., c) J. R., d) M. R., všech zastoupených JUDr.

Josefem Šperkem, advokátem se sídlem v Hořicích, nám. Jiřího z Poděbrad 157,

proti žalované Fakultní nemocnici Na Bulovce, se sídlem v Praze 8, Budínova

67/2, IČ: 00064211, zastoupené JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze

1, Vodičkova č 28, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod

sp.zn. 31 C 71/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co 395/2010-135, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června

2011, č.j. 1 Co 395/2010-135, se, se v části výroku I., kterým byl rozsudek

soudu prvního stupně změněn a dále ve výroku II. o náhradě nákladů řízení,

zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobců proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy

obou stupňů se odmítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č.j. 31C 71/210 – 103,

rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni M. M. částku 1,150.000,- Kč,

žalobci Z. M. částku 950.000,- Kč, žalobci J. R. částku 650,000,- Kč, žalobkyni

M. R. částku 650.000,- Kč, přičemž žaloba byla zamítnuta v rozsahu, v němž se

žalobkyně M. M. domáhala na žalované zaplaceni částky 850.000,- Kč, dále v

rozsahu, v němž se žalobce Z. M. domáhal na žalované zaplacení částky

1,050.000,- Kč, dále též v rozsahu, v němž se žalobce J. R. domáhal na žalované

zaplacení částky 350.000,- Kč a konečně v rozsahu, v němž se žalobkyně M. R.

domáhala na žalované zaplacení částky 350.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Žalobci se domáhají ochrany svých osobnostních práv, do nichž měla zasáhnout

žalovaná. Návrh odůvodnili zejména tím, že žalovaná při poskytování zdravotní

péče nezletilé L. M. (dcera prvých dvou žalobců a vnučka druhých dvou žalobců)

pochybila tím, že nezletilé nesprávně aplikovala dne 9. 11. 2009 smrtelnou

dávku draslíku v infuzi. Následkem tohoto jednání nezletilá L. zemřela téhož

dne na akutní selháni srdeční činnosti. Jednáním žalované bylo těžce zasaženo

do rodinného života žalobců, kteří jiné děti nemají. Prarodiče nezletilé L. z

matčiny strany mají další dceru a dvě vnoučata, avšak jsou vzdáleni. Všichni

žalobci požadovali zadostiučinění ve formě náhrady nemajetkové újmy v penězích

ve výši 2.000.000,- Kč (každý z prvých dvou žalobců) a 1.000.000,- Kč (každý z

druhých dvou žalobců). Žalobci pak již byli částečně odškodněni omluvou

žalované. Rodičům nezletilé byla dále vyplacena částka 240.000,- Kč (každému z

nich) postupem dle ustanovení § 444 odst. 3 písm. c) občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“). Soud prvního stupně vzal v úvahu mimo jiné především skutečnost, že

žalovaná svým jednáním způsobila smrt jediné sedmnáctileté dcery žalobců, u

nichž je početí dalšího dítěte vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobkyně

problematické. Tím doš1o k rozvrácení fungující rodiny a k významné změně

života pozůstalých členů. Přitom nezletilá byla usmrcena ve zdravotnickém

zařízení z důvodu zbytečné chyby personálu, která neměla bližší spojitost se

zdravotním stavem nezletilé. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. června 2011, č.j. 1 Co

395/2010-135, rozsudek soudu prvního stupně v napadených odstavcích I, II, III

a IV výroku v rozsahu uložení povinnosti žalované zaplatit do patnácti dnů od

právní moci tohoto rozsudku žalobkyni M. M. 800.000,- Kč, žalobci Z. M. 700.000,- Kč, žalobci J. R. 200.000,- Kč a žalobkyni M. R. 200.000,- Kč

potvrdil, přičemž v rozsahu dalších částek 350.000,-Kč žalobkyni M. M.,

250.000,-Kč žalobci Z. M., 450.000,- Kč žalobci J. R. a 450.000,- Kč žalobkyni

M. R. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu

zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze

správně zjištěného skutkového stavu věci, a to nejen pokud jde o jednání

žalované, vedoucí k úmrtí nezletilé L. a způsobenému zásahu do osobnostních

práv žalobců, ale zjistil správně všechny okolnosti (skutečnosti) významné pro

posouzení výše náhrady nemajetkové újmy. V případě odvolacího důvodu,

týkajícího se nesprávného právního posouzení věci, uplatněného v odvolání,

odvolací soud dospěl k závěru, že tento důvod není dán u základu uplatněného

nároku.

Ztotožnil se tak s názory soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění

jeho rozhodnutí o tom, že došlo k neoprávněnému jednání ze strany žalované, v

rámci poskytování lékařské péče, byť nedbalostním jednáním jejího zaměstnance,

když došlo k úmrtí dcery prvních žalobců a vnučky žalobců dalších a tím i k

nepochybnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, chráněných ustanovením

§ l1 obč. zák., konkrétně do práva na rodinný život všech žalobců. To, že

citelnější zásah do tohoto práva shledal soud prvního stupně u rodičů nezletilé

a z nich ještě citelnější u matky dítěte, je rovněž závěr zcela správný, neboť

nejužší rodinu tvoří právě rodiče a děti, a vzhledem nejen k biologické, ale i

sociální funkci matky v rodině tato nepochybně zásah pociťuje nejintenzivněji. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně popsal i to, v čem se

tato skutečnost projevuje. Zcela správně také dovodil rozdílnost práva na

náhradu škody (konkrétně úpravu obsaženou v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.)

a nároku na zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., upravující právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, pokud došlo k

zásahu do osobnostních práv fyzické osoby (nejen snížením důstojnosti fyzické

osoby, či vážnosti ve společnosti, byť právě tento zásah je v tomto ustanovení

zmiňován, ale i v případě, že došlo ve značné míře k zásahu do ostatních složek

práva na ochranu osobnosti), že fyzická osoba má též, vzhledem ke značné míře

zásahu, právo na náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud připomněl,

že rozdíl mezi náhradou škody, tedy újmou majetkovou, a náhradou nemajetkové

újmy vyplývá již z těchto pojmů a obsah těchto institutů je zcela odlišný. Protože odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že v daném případě je

nezbytné, přes poskytnutou náhradu škody rodičům, přiznat žalobcům i náhradu

nemajetkové újmy, nebyl uplatněný odvolací důvod ve vztahu k základu nároku

důvodný, a to ani pokud byl zpochybňován nárok žalobců - prarodičů. Soud

prvního stupně správně zjistil, jaké byly silné vazby mezi zemřelou nezletilou

a jejími prarodiči a správně posoudil i to, že právě vzhledem k těmto vazbám a

jejich intenzitě, a pak k jejich přetrhání, přísluší i oběma žalobcům -

prarodičům – náhrada nemajetkové újmy v penězích. Vzhledem ke zjištěním,

učiněným soudem prvního stupně, muselo totiž i z objektivního pohledu být

zasaženo i do jejich práva na rodinný život, byť rodinný život v širším slova

smyslu, než je rodinný život v nejužší rodině, kterou tvoří rodiče a děti. Podle odvolacího soudu to, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. při stanovení

blízkých osob zemřelého s prarodiči nepočítá, nemůže samo o sobě být významné

pro řízení o ochranu osobnosti, ale mohou se projevit v přiznání zadostiučinění

- náhrady nemajetkové újmy v penězích. Odvolací soud se však s odvoláním ztotožnil potud, pokud jím byla

zpochybňována výše všem žalobcům přiznaného zadostiučinění v penězích, neboť v

souladu s ustanovením § 13 odst. 3 obč. zák. má soud tuto výši určit s

přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k porušení práva

došlo.

Podle názoru odvolacího soudu závažnost vzniklé újmy posoudil soud

prvního stupně správně, neboť zmařením života vlastního dítěte či vnučky, od

vlastní dcery, došlo u všech žalobců, včetně prarodičů k intenzivnímu zásahu,

který již z objektivního pohledu, ale násobeného v daném případě i konkrétními

okolnostmi týkajícími se vztahu mezi prarodiči a zemřelou, je nepochybně velmi

závažný a neodčinitelný a jeho následky se musely projevit i v jejich

každodenním životě. Mezi těmito osobami existovaly zejména morální a citové,

ale i sociální vztahy, a porušením práva na život nezletilé Lucie došlo k

neoprávněnému zásahu do soukromí osob zbývajících, když jejich vzájemné vztahy

se nemohly rozvíjet a naplňovat, stejně tak jako ani vlastní osobnost každého z

nich. Jestliže protiprávně byly tyto vztahy narušeny, došlo k zásahu do práva

na soukromí a rodinný život všech žalobců, včetně prarodičů. Odvolací soud však

již nevyslovil plný souhlas s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o výši

přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích. Při posuzování této otázky přihlížel odvolací soud především ke všem zjištěním,

které soud prvního stupně k tomu uvedl, a sám doplnil řízení ještě důkazem a

pak zjištěním ze spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32T

251/2010. Z něj zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne

18.4.2011 bylo, byť zatím (v době rozhodování o žalobě na ochranu osobnosti)

nepravomocně (vzhledem k odvolání proti němu) rozhodnuto o tom, že J. M. je

vinna, že konkrétním jednáním dne 9. 11. 2009 jinému z nedbalosti způsobila

smrt a tento čin spáchala proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí

podle zákona, čímž spáchala trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1

a 2 tr. zák. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let se

zařazením do věznice s dozorem a dále byla odsouzena k trestu zákazu činnosti,

spočívajícím v zákazu výkonu povolání zdravotnického a jiného odborného

pracovníka, spojeného s podáváním léčivých přípravků a to jak samostatně, tak

pod odborným dohledem jiné osoby na dobu 9 let a 6 měsíců. Toto zjištění

považoval odvolací soud za významné, neboť jde o další okolnost, ke které bylo

podle jeho názoru nutno přihlédnout, protože dospěl k závěru, že i tímto dosud

nepravomocným rozhodnutím se všem žalobcům dostalo jistého dalšího

zadostiučinění. Výše trestu zdravotní sestry žalované nemocnice, způsob jejího

zařazeni do věznice, ale zejména i uložený zákaz činnosti a jeho délka není

nezanedbatelnou okolností tohoto případu. Dále měl zato, že soud prvního stupně

dostatečně nepřihlédl a nezohlednil byť to v odůvodnění napadeného rozsudku

zmiňuje v pasáži, týkající se skutkových zjištění, že žalobcům se dostalo

zadostiučinění morálního již formou dvou dopisů žalované, které (vzhledem k

jejich obsahu) jsou i omluvou.

Dle názoru odvolacího soudu se pak soud prvního

stupně nevypořádal dostatečně s jednáním žalované (prostřednictvím jejich

zaměstnanců), které následovalo po tragickém úmrtí nezletilé, když dovodil, že

přispění žalované ke zjištění pravé příčiny smrti by mělo být elementární

normou a nikoliv nadstandardem (s čímž lze beze zbytku souhlasit), ovšem nelze

již dovodit, že by z toho „mělo mít zdravotnické zařízení prospěch". Postoj

žalované i po tragické události je třeba hodnotit jako jednu z okolností, která

má svůj význam pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, a proto

i odvolací soud k tomuto postoji žalované, na rozdíl od soudu prvního stupně,

přihlížel. Odvolací soud dále uvedl, že se soudem prvního stupně pak nelze

zcela souhlasit, pokud dovozuje, že poskytnutí omluvy a paušální částky

240.000,- Kč každému z žalobců - rodičů nezletilé je „odškodněním“ a že se jim

celkově „dostane odškodnění" v konkrétní výši, v níž jsou započítávány i částky

240.000,- Kč prvním žalobcům jako náhrada škody, neboť v tom směru si soud

prvního stupně odporuje s tím, že jinak důsledně odlišoval mezi náhradou škody

a náhradou vzniklé nemajetkové újmy v penězích. Podle odvolacího soudu však

bylo třeba k poskytnuté výši náhrady škody přihlížet jako k jedné z okolností,

významných pro určení výše uplatněných nároků v tomto řízení; nelze však

souhlasit s tím, pokud soud prvního stupně považoval i náhradu nemajetkové újmy

v penězích za odškodnění, neboť odškodnit penězi ztrátu mladého života nelze

ani u rodičů, ani u prarodičů. Odvolací soud poukázal na to, že z odůvodnění

odvoláním napadeného rozsudku ani nevyplývá, zda si soud prvního stupně

dostatečně ujasnil, že náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2

a 3 obč. zák. v jakékoliv výši nemůže ztrátu tak blízké osoby, jako v daném

případě, nahradit, že tato ztráta je u všech žalobců trvalá a neodčinitelná, a

že zadostiučinění v penězích slouží jen k jejímu zmírnění. Vycházeje z

uvedených skutečností, odvolací soud dospěl k závěru, že všem tvrzeným a

zjištěným okolnostem tohoto případu, jak je uvedl soud prvního stupně a doplnil

pak soud odvolací, odpovídá náhrada nemajetkové újmy nižší, než určil soud

prvního stupně, a to u žalobkyně - matky nezletilé ve výši 800.000,- Kč, u otce

nezletilé ve výši 700.000,- Kč a u každého z prarodičů ve výši 200.000,- Kč. Proto v rozsahu takto přiznaných částek rozsudek soudu prvního stupně podle §

219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. V rozsahu přiznaných dalších částek

(350.000,- Kč žalobkyni - matce nezletilé, 250.000,- Kč žalobci otci nezletilé

a po 450.000,- Kč každému z žalobců prarodičů) rozsudek soudu prvního stupně

podle § 220 odst. l o.s.ř. změnil tak, že i v tomto rozsahu (nad pravomocně již

zamítnuté částky) žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 15. srpna 2011,

přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti rozsudku odvolacího soudu – konkrétně proti jeho výrokům, kterými byl

rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zčásti zamítnuta a proti

výrokům o náhradě nákladů řízení podali žalobci dne 29.

září 2011 včasné

dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Výslovně je pak podáno z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2

písm. b) o.s.ř., tj. je vytýkáno, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci a fakticky též (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) i podle ustanovení § 241a

odst. 3 o.s.ř., tj. jsou činěny výtky proti skutkovým zjištěním odvolacího

soudu. Dovolatelé mimo jiné poukazují na to, že odvolací soud při svém

rozhodování považoval za významné zjištění z trestního spisu, přičemž odsouzení

J. M. v souvislosti se smrtí dcery prvních dvou žalobců přiřadil význam dalšího

zadostiučinění, kterého se tak tím žalobcům dostalo. Dovolatelé připomínají, že

v době rozhodování odvolacího soudu v této věci nebylo trestní řízení vedené

proti zmíněné zaměstnankyni žalované dosud pravomocně skončeno. Nesouhlasí také

s tím, jak odvolací soud posoudil postoj žalované k celému případu po předmětné

tragické události. Nesouhlasí též s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Proto

navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se s napadeným rozsudkem

odvolacího soudu v zásadě ztotožnila. Navrhla proto, aby toto dovolání bylo

zamítnuto. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen

„o.s.ř.) uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně

zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve

lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Je pak

přípustné proti napadeným výrokům ve věci samé podle ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) o.s.ř. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu v této části

přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,

že v těchto výrocích není tento rozsudek správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány

nebyly.

Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)

o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno

nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně

použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej

vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem

jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení § 11 a 13

obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména

života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého

jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména

domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její

osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno

přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo

postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné

míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má

fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 1

obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14

Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti

existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot

(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické

a psychicko - morální integrity osobnosti.

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) svoje rozhodnutí pečlivě

odůvodnil. Především vysvětlil, že došlo k neoprávněnému jednání ze strany

žalované, v rámci poskytování lékařské péče, byť nedbalostním jednáním jejího

zaměstnance, když došlo k úmrtí dcery prvních žalobců a vnučky žalobců dalších

a tím i k nepochybnému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců,

chráněných ustanovením § l1 obč. zák., konkrétně k zásahu do jejich práva na

rodinný život s tím, že je opodstatněné, aby takto vzniklá újma byla zmírněna

přisouzením náhrady nemajetné újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2

obč. zák. Odvolací soud též přiléhavě zhodnotil závažnost vzniklé újmy poukazem

na to, že zmařením života vlastního dítěte, resp.vnučky došlo u všech žalobců,

včetně prarodičů k intenzivnímu zásahu, který již z objektivního pohledu,

násobeného v daném případě konkrétními okolnostmi týkajícími se vztahu mezi

prarodiči a zemřelou, je velmi závažný a neodčinitelný a jeho následky se

nepochybně musely projevit i v jejich každodenním životě.

Pokud se odvolací soud dále zabýval otázkou odpovídající výše vlastní

relutární satisfakce, pak v prvé řadě zdůraznil to, že přihlédl k trestnímu

řízení vedenému proti Janě Moravcové. Na tomto místě je nutno uvést, že

okolnost trestního řízení (projednávání věci v souvislosti s popisovaným

zásahem a rozhodnutí v ní) je nepochybně legitimním předmětem „zájmu“ soudu při

hodnocení vlivu ostatních možných satisfakčních prostředků, které mohly

působit ke zmírnění následků utrpěného zásahu do osobnostní sféry fyzické

osoby. Přitom řazení tohoto nástroje mezi možné satisfakční prostředky v

návaznosti na zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je

neoddiskutovatelným faktem (což nachází odraz v judikatuře soudů řešící

problematiku osobnostních práv, a to včetně dovolacího soudu). Přesto však

dovolací soud v obdobných případech opakovaně zdůrazňuje, že k jeho možným

účinkům je třeba přistupovat uvážlivě a diferencovaně a teprve na základě

konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v konkrétním případě a ve

vztahu k jedinečně určené fyzické osobě (vymezené i jejími osobními vlastnostmi

a psychickým ustrojením) působit (resp. spolupůsobit) na zmírnění následků

zásahu. To však odvolací soud v daném případě v zásadě neučinil. Faktem sice

zůstává, že důsledky zásahu mohou u fyzické osoby pomoci zmírnit i některé

okolnosti, které se budou nacházet mimo sféru fyzické nebo právnické osoby, o

jejíž odpovědnost v řízení jde, avšak je třeba vždy tuto okolnost náležitě

pojmenovat a na základě konkrétních skutkových okolností případu zdůvodnit, jak

se tato skutečnost promítá do úvahy o opodstatněnosti uplatněného nároku na

náhradu nemajetkové újmy v penězích. Nadto úvahu odvolacího soudu o významu

okolnosti trestního řízení proti zmíněné zaměstnankyni žalované ve své podstatě

v zásadě do značné míry devalvuje již sama skutečnost, že v době rozhodování

soudu v řízení o ochranu osobnosti nebylo trestní řízení dosud skončeno

pravomocně. Ač je sice fikce presumpce neviny (která je mimo jiné zakotvena v

Listině základních práv a svobod v oddílu Právo na soudní a jinou právní

ochranu – čl. 40 odst. 2) závazná pouze pro orgány činné v trestním řízení a

obecně tak neomezuje svobodu názoru a myšlení osob nezúčastněných v řízení,

přes to se jeví jako prozatím konkrétně (skutkově) nedoložené, pokud soud bral

v úvahu fakt takového řízení (resp. jeho nepravomocné rozhodnutí) z hlediska

jeho možného satisfakčního vlivu.

Při úvaze o přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích

odvolací soud ač dále konstatoval, že žalobcům se dostalo morálního

zadostiučinění již formou dvou dopisů žalované, které (vzhledem k jejich

obsahu) jsou i omluvou, tuto svoji úvahu nikterak nepodpořil odkazem na

konkrétní okolnosti, za nichž byla dovozená omluva učiněna, ani na to, jaká

byla její míra způsobilosti satisfakci poskytnout.

Konečně se soudy obou stupňů je třeba souhlasit, pokud mají za to, že přispění

žalované ke zjištění pravé příčiny smrti by mělo být elementární normou a

nikoliv nadstandardem. Je pak jistě v obecné rovině správná úvaha odvolacího

soudu, že postoj žalované i po tragické události je třeba hodnotit jako jednu z

okolností, která má svůj význam pro posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v

penězích, avšak z napadeného rozsudku, pokud je v něm uvedeno, že odvolací soud

k tomuto postoji žalované (na rozdíl od soudu prvního stupně) přihlížel, není

uvedeno v jakém smyslu, resp. jak tento postoj soud hodnotil, a v čem by

případně spočívala v tomto konkrétním případě jeho satisfakční úloha.

Aniž by se dovolací soud jakkoliv vyjadřoval k otázce přiměřenosti nebo naopak

případné nepřiměřenosti přisouzených částek relutární satisfakce, konstatuje,

že za daného stavu, kdy nelze mít za to, že odvolacím soudem byly náležitě

zhodnoceny všechny okolnosti rozhodné pro stanovení výše takto požadované

náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3

obč. zák., nelze rozsudek Vrchního soudu v Praze v dovoláním dotčených

výrocích ve věci samé pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší

soud České republiky jako soud dovolací jej proto z uvedeného důvodu v této

části, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil (§ 243b odst. 2

a 3 o.s.ř.).

Dovolání žalobců výslovně směřuje také proti výroku (výrokům) rozsudku

odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, proti němuž však dovolání přípustné

není (§ 236 a § 239 o.s.ř.). Proto bylo v této části toto dovolání odmítnuto (§

243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. dubna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu