30 Cdo 4320/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a)
J. Č. a b) V. Č., oběma zastoupených JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem
v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu
vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 225.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 144/2015,
o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. července
2015, č. j. 20 Co 249/2015-53, takto:
I. Dovolání žalobců se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. června 2015, č. j. 8 C 144/2015-45, zastavil řízení a rozhodl o nákladech
řízení, neboť žalobci i přes doručenou výzvu ze dne 19. května 2015 nezaplatili
ve lhůtě soudní poplatek ve výši 11.250,- Kč za podání návrhu na zahájení
řízení. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ či „soud druhého stupně“)
usnesením ze dne 14. července 2015, č. j. 20 Co 249/2015-53, k odvolání žalobců
usnesení soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci uplatnili žalobou
nárok na podkladě § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a
změně některých zákonů (dále pouze „krizový zákon“) z titulu náhrady škody, jež
jim měla vzniknout v souvislosti s nařízeným krizovým opatřením na pozemcích v
jejich vlastnictví. Uvedl, že ustanovení § 36 krizového zákona je speciální
normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu,
která se řídí tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci“). Odpovědnost státu podle
krizového zákona nevyžaduje na rozdíl od zákona o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci, aby škoda byla vyvolána nezákonným
rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tvrzená škoda žalobcům vznikla v
příčinné souvislosti s krizovým opatřením a z tohoto je zřejmé, že žalobci
uplatněný nárok má jiný skutkový i právní základ než nárok na náhradu škody
nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím,
rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním
postupem, řízení, o němž je osvobozeno od soudních poplatků podle § 11 odst. 1
písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů. Odvolací soud shledal, že úprava osvobození od soudních poplatků je
kogentní a mimo případy výslovně vymezené nelze toto osvobození aplikovat,
neboť princip analogie se u procesního předpisu nemůže uplatnit. Jestliže
žalobci ani po výzvě soudu, doručené dne 19. května 2015, ve stanovené lhůtě
ani do konce lhůty k odvolání soudní poplatek nezaplatili, ačkoliv o následcích
nesplnění výzvy byli poučeni, soud prvního stupně správně řízení zastavil. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobcům dne 28. července 2015, přičemž
právní moci nabylo téhož dne. Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dne 5. srpna 2015 včasné dovolání, ve kterém namítali, že otázka, zda podaná žaloba o
náhradu škody proti státu podle § 36 krizového zákona podléhá poplatkové
povinnosti, nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena. Žalobci mají za
to, že by v tomto typu žalob měli být navrhovatelé osvobozeni od soudního
poplatku per analogiam dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních
poplatcích.
Domnívají se, že konstrukce, podle které musí napřed zaplatit
určitou částku, aby dosáhli projednání nároku a v konečném důsledku uhrazení
škody, je v hrubém rozporu s dobrými mravy a žádají proto, aby Nejvyšší soud
napadené usnesení Městského soudu a spolu s ním usnesení soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost svého
dovolání vyvozují z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť mají za to, že jimi
zmiňovaná otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v podání ze dne 16. září 2015, ve
kterém se ztotožnila s usneseními soudů obou stupňů, uvedla, že se podle jejího
názoru nejedná o otázku, která by dovolacím soudem dosud nebyla řešena s
ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo
1269/2014. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že se tak
stalo ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je
charakterizováno formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2
o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud shledal, že dovolání v označené věci je přípustné, neboť v
předmětné věci je naplněn jeho předpoklad ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.,
protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v
rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena – konkrétně se jedná o
otázku analogického užití ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991
Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (zákon o soudních
poplatcích), v souvislosti se zpoplatněním řízení o náhradu škody podle zákona
č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Analogia legis v určitých případech umožňuje, aby bylo užito právní normy,
která sice bezprostředně nedopadá na konkrétní posuzovaný případ, ale která
upravuje obdobné právní vztahy. Jde tak i o případy soudcovského dotváření
procesního práva, jehož cílem je především zajištění práva na spravedlivý
proces. Jde o případy zaplňování mezer v zákoně. Krizový zákon ve svém ustanovení § 1, jímž vymezuje předmět úpravy, uvádí, že
tento zákon stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních
samosprávných celků a práva a povinnosti právnických a fyzických osob při
přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České
republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení a při ochraně kritické
infrastruktury a odpovědnost za porušení těchto povinností, přičemž zapracovává
příslušné předpisy Evropské unie. Podle § 35 téhož zákona za omezení vlastnického nebo užívacího práva,
poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní
výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Peněžní náhradu
je povinen vyplatit orgán krizového řízení, který o omezení práva nebo uložení
povinnosti rozhodl. Peněžní náhradu lze poskytnout po vzájemné dohodě též za
poskytnutí dobrovolné pomoci. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od
ukončení nebo zrušení krizového stavu, v jehož důsledku vznikl nárok na peněžní
náhradu podle tohoto odstavce (odst. 1). V případě, že dojde k omezení výkonu
vlastnického práva k nemovitosti, poskytne se jejímu vlastníku náhrada
odpovídající míře omezení jeho majetkových práv podle občanského zákoníku
(odst. 2). Jde-li o vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo
dobrovolné pomoci, u nichž nelze určit výši náhrady dohodou nebo postupem podle
občanského zákoníku, stanoví se náhrada ve výši, která odpovídá obvyklé mzdě za
stejné či podobné práce. Při stanovení náhrady za poskytnutí věcného prostředku
se vychází z výše nákladů vzniklých povinnému a z obvykle požadované náhrady za
použití stejného nebo obdobného věcného prostředku v době jeho poskytnutí
(odst. 3). Krizový zákon v ustanovení § 36 zakotvuje, že stát je povinen nahradit škodu
způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými
opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4 citovaného zákona) prováděnými podle
tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se
prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (odst. 1).
Náhrada věcné škody
vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém
poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v
době vzniku škody (odst. 2). Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené
pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci
organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování
pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z
pracovněprávního vztahu (odst. 3). Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou
při výkonu státní moci (odst. 1). Územní samosprávné celky odpovídají za
podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (odst. 2). Stát a územní
celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též
vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 3). Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích od poplatku
se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při
výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo
ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem. V ustanovení § 11 odst. 2
citovaného zákona se pak stanoví, že od poplatku se osvobozuje navrhovatel v
řízení o vydání věci nebo uplatnění nároku podle zvláštních předpisů, je-li v
těchto předpisech zakotven nárok na osvobození. Předestřený přehled aktuální právní úpravy naznačuje výraznou rozdílnost
principů, na nichž je zbudována odpovědnost státu za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v protikladu
se zakotvením náhrad podle krizového zákona. Tato skutečnost proto podle názoru
dovolacího soudu odůvodňuje okolnost, že zákon o soudních poplatcích pamatuje
osvobozením od soudních poplatků pouze na toto řízení, zatímco na řízení podle
krizového zákona takto zvlášť nepamatuje. V tomto případě však nejde o
eventuální mezeru v zákoně, kterou by bylo třeba (respektive možno) překonávat
pomocí užití institutu analogie. Ostatně lze připomenout řešení relativně
obdobného problému v případě odpovědnosti státu za škodu v souvislosti s
úpravou tzv. regulovaného nájemného. Otázka analogické aplikace zákona o odpovědnosti státu za škodu v souvislosti
s úpravou tzv. regulovaného nájemného při úvaze o případném osvobození od
soudního poplatku v takovém řízení podle § 11 písm. n) zákona o soudních
poplatcích byla dovolacím soudem obdobně řešena např. v jeho usnesení ze dne
23. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že
„domáhá-li se pronajímatel „náhrady škody vůči státu“ v souvislosti s úpravou
tzv. regulovaného nájemného, jde o nárok na náhradu za nucené omezení
vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
(srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo
367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), nikoliv o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Jde tak o jiný
nárok než má na mysli ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) (podle současné úpravy §
11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích, a proto ani osvobození řízení
od placení soudního poplatku tam upravené na řízení o náhradu za nucené omezení
vlastnického práva nedopadá“. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12, kde uvedl, že „ohledně vlastní povahy nároku na náhradu za
omezení vlastnického práva pak Ústavní soud vychází ze svého názoru vyjádřeného
v usnesení ze dne 1. června 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433),
podle něhož má finanční náhrada za omezení vlastnického práva charakter
peněžité pohledávky, přičemž právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru,
že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým a nikoliv právem věcným. Z
uvedeného plyne, že nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva není
nárokem z nesprávného úředního postupu, a proto nelze na daný případ aplikovat
§ 11 odst. 1 písm. m) (podle současné úpravy § 11 odst. 1 písm. n) zákona o
soudních poplatcích). Jde o majetkové právo, jehož uplatnění u soudu je
podmíněno zaplacením soudního poplatku, a proto postup obecných soudů, které
soudní poplatek vyměřily, není v rozporu se stěžovatelem uváděnými ústavně
zaručenými právy“. S ohledem na zmíněné a vyložené skutečnosti tak má dovolací soud za to, že
podané dovolání není důvodné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné. Proto dovolání podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn ve smyslu ustanovení §
243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.