30 Cdo 4367/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně
České protipirátské unie, IČ 45768706 se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská
24, zastoupené Mgr. Petrem Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Voršilská 10, proti žalované STAFOR INTERNET PROJECTS s.r.o. v likvidaci, se
sídlem v Ústí nad Labem, Kořenského 905/4, Střekov, IČO: 257 29 055, zastoupené
Mgr. Janem Krabcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Újezd
450/40, o 148.145,77 Kč s příslušenstvím a o 4.602,68 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 20 C 301/2014, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2015, č.j. 69
Co 93/2015-200, takto:
Dovolání žalobkyně se zamítá.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“), na niž byla postoupena pohledávka
společností BIO ILUSION, s.r.o., BLUE SKY FILM DISTRIBUTION, a.s., BONTONFILM,
a.s., HOLLYWOOD C.E., s.r.o., AQS, a.s., MOVIE, s.r.o. a INTERSONIC, spol. s
r.o., se domáhala proti žalované vydání bezdůvodného obohacení, které žalované
mělo vzniknout v souvislosti s tím, že umožnila L. H., P. M. a S. M.
protiprávní umisťování audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na
doméně www.uloz.to.cz. Za tuto činnost také byli všichni tři jmenovaní
pravomocně odsouzeni. Žalovaná pak získávala příjmy od uživatelů internetu za
stažení uvedených děl a dále příjmy za reklamu, dosáhla tedy prospěchu
získaného z nepoctivých zdrojů.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č.j. 20 C
301/2014-169, žalobě vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku
152.748,45 Kč s příslušenstvím. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením
ze dne 5. května 2015, č.j. 69 Co 93/2015-200, rozsudek soudu prvního stupně
podle § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. věc postoupil Městskému
soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k projednání a rozhodnutí této věci
v prvním stupni. Konstatoval, že v daném případě je zřejmé, že jde o spor,
který vyplývá z práva duševního vlastnictví, pod nějž lze subsumovat i spory
ohledně nároků vyplývajících z autorského zákona (včetně nároků na vydání
bezdůvodného obohacení), ve kterém ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 písm. g)
o.s.ř. rozhoduje jako soud prvního stupně krajský soud, a proto je věcně a
místně příslušný Městský soud v Praze. Uvedl, že se při svém rozhodování
přiklonil k totožnému názoru Vrchního soudu v Praze v jeho rozhodnutí ze dne 1.
dubna 2015, č.j. Ncp 3674/2014-78, v obdobné věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dne 31. července 2015 dovolání
žalobkyně. Předpoklady přípustnosti dovolání spatřuje v ustanovení § 237
o.s.ř., konkrétně pak v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Poukazuje na to, že ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) je účinné od 1. ledna 2014
a dosud neexistuje rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící obdobnou otázku.
Nevyřešenou právní otázkou je, „zda jsou k projednání žaloby na vydání
bezdůvodného obohacení podílníkem (v občanskoprávním smyslu) na deliktu jiné
osoby příslušné soudy okresní či krajské, a to i v situaci, kdy delikt třetí
osoby spočívá v porušení práva autorského (v tomto případě v trestném činu)“. S
poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech dovozuje, že byť
objektem podílnictví žalované byla autorským zákonem chráněná majetková
hodnota, nejedná se o právní vztah vzniklý z předpisů na ochranu práva
duševního vlastnictví, ale vzniklý ryze na základě obecné úpravy, § 451 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), účinného do 31.
prosince 2013. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že se zcela ztotožňuje se
závěrem Městského soudu v Praze vysloveným v napadeném rozhodnutí a navrhuje,
aby Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. a splňuje zákonem vyžadované
náležitosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.). Proto se dovolací soud dále zabýval
otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Jak již bylo uvedeno shora, dovolatelka se domnívá, že dovolání je přípustné
podle § 237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má záviset na vyřešení otázky
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu neměla být dosud
vyřešena. Přes ne zcela jasné vymezení této otázky, zejména pak nepřiléhavé
přirovnání žalované k podílníkovi, směřuje dovolání k otázce, zda posuzovaný
případ, kdy žalovaná sama přímo neporušila práva vyplývající z duševního
vlastnictví, ale toto porušování umožnila jiným osobám, lze podřadit pod
případy, které má na mysli ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Na rozdíl od
odvolacího soudu se dovolatelka domnívá, že tomu tak není, protože nejde o spor
o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně
nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, ale o vydání
obecného majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů, který má původ v trestné
činnosti uživatelů služby, kterou provozuje žalovaná, nejedná se tedy o spor
vyplývající z práva duševního vlastnictví, ale o bezdůvodné obohacení podle
ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., takže je k projednání věci v prvním stupni
příslušný okresní soud.
Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání je přípustné, neboť uvedená otázka
procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Základem rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzované věci byla její
klasifikace jako sporu, který vyplývá z práva duševního vlastnictví, pod něž
lze subsumovat i spory ohledně nároků vyplývajících z autorského zákona, včetně
nároků na vydání bezdůvodného obohacení. Poukázal při tom na usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č.j. Ncp 3674/2014-78, v obdobné věci.
Naproti tomu Vrchní soud v Praze při rozhodování podle § 9 odst. 9 písm. b)
o.s.ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013, usnesením ze dne 18. prosince
2014, č.j. Ncp 1304/2014-272, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 jsou v prvním stupni
příslušné okresní soudy. Takto rozhodl za situace, kdy předmětem žaloby byl
nárok plynoucí z tvrzeného porušení smlouvy mezi stěžovatelem a žalovaným o
zastupování autorských práv, konkrétně nevyplacení odměny za užití
stěžovatelových děl ve vysílání České televize. Vrchní soud dospěl k závěru, že
nejde o spor o nárocích vycházejících z autorského zákona ve smyslu § 9 odst. 2
písm. b) o.s.ř., v tehdy účinném znění, a v prvním stupni je proto podle § 9
odst. 1 o.s.ř. dána příslušnost okresních soudů. Ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 26. května 2015, sp.zn. I.ÚS 1055/15,
odmítl. Poukázal na své předchozí rozhodnutí, konkrétně na usnesení ze dne 13.
července 1999, sp.zn. III. ÚS 211/99, kterým odmítl stížnost stěžovatele proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999 č.j. 3 Co 33/98-52, jímž
byla věc obdobného druhu namísto Městského soudu v Praze, který o ní původně
rozhodoval, postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu věcně
příslušnému. V tomto usnesení uvedl že „jako soudy I. stupně rozhodují krajské
soudy (v dané věci Městský soud v Praze), jestliže jde o nároky z autorského
zákona; takovými nároky i podle přesvědčení Ústavního soudu však nejsou ty,
které, jak ve shodě se zákonem dovodil vrchní soud, nemají svůj původ v
autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných
skutečností, pokud se týkají jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde
ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky
původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení -
řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady
autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá." Obdobně také Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2409/2005, zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně s odůvodněním, že
„nejde o nárok vycházející z autorského zákona, když tento zákon neupravuje
případný nárok na penále uživatele výkonu výkonného umělce, pokud výkonný
umělec umělecký výkon neprovede. Ač odvolací soud správně připomněl, že v tomto
případě k projednání nároku, který nevychází z autorského zákona, by byl věcně
příslušný okresní soud, sám na tuto skutečnost procesně nikterak nereagoval.
Přitom, jestliže odvolací soud zjistí, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný
soud, pak jen tato vada sama o sobě vede neodvratně k tomu, že odvolací soud
odvoláním napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně
příslušnému ve smyslu ustanovení § 221 odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ Vrchní soud v
Praze v usnesení ze dne 30. března 1993, sp.zn. 7 Co 21/92, konstatoval, že za
nárok vycházející z autorského zákona (§ 9 odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) nelze
považovat nárok na náhradu škody, způsobené zničením modelu vytvořeného
autorem, ani nárok na přiměřené zadostiučinění autorovi vzniklé závažné újmy,
jestliže je požadováno jeho poskytnutí v penězích. Bez ohledu na okolnost, zda
funkční model samohybného pluhu je či není autorským dílem, je pro posouzení
věcné příslušnosti soudu rozhodující, zda jsou uplatňovány nároky vycházející z
autorského zákona. K projednání těchto nároků uplatněných autorem proti
právnické i fyzické osobě je věcně příslušný okresní (obvodní) soud.
Shora uvedená rozhodnutí vycházejí z právní úpravy účinné do 31. prosince 2013,
kdy byla ustanovením § 9 odst. 2 písm. b) o.s.ř. svěřena krajským soudům
příslušnost k projednání a rozhodnutí v prvním stupni nároků vycházejících z
autorského zákona. Tedy jednak nároků autorů a výkonných umělců, jednak nároků
výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací, a to včetně
nároků na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, bez ohledu na to, že
předpoklady odpovědnosti a podmínky bezdůvodného obohacení stanoví občanský
zákoník. Uvedené ustanovení tak připínalo věcnou příslušnost krajského soudu
pouze ke sporům o nároky z konkrétního (autorského) zákona. To současně
znamená, že spory o nároky, které by podle právní teorie nebo soudní praxe sice
bylo možné označit jako nároky vzešlé z autorského práva, které však
nevycházejí z autorského zákona, ke sporům podle § 9 odst. 2 písm. b) přiřadit
nelze (srovnej Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I, II, 1.vydání:
Praha, C.H. Beck 2009, str. 46-47).
Zákonem č. 293/2013 Sb., byla počínaje od 1. ledna 2014 vytvořena obecná
skupina věcné příslušnosti pro spory vyplývající z práva duševního vlastnictví.
Do této skupiny lze zařadit i věci, které byly dříve upraveny v § 9 odst. 2
písm. b), tedy spory o nárocích vycházejících z autorského zákona, včetně sporů
o nárocích z ohrožení a porušení práv podle autorského zákona a o nárocích na
vydání bezdůvodného obohacení získaného na úkor toho, komu svědčí právo podle
autorského zákona. Protože však nová definice pravidla pro určení věcné
příslušnosti je formulována obecným, širším způsobem, je nutné dovodit, že se
jedná o všechny nároky vyplývající z autorského práva (srovnej Svoboda, Smolík
a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, 1. vydání, Praha: C.H. Beck 2013,
str. 25). Je tedy zřejmé, že při posouzení věcné příslušnosti (okresního nebo
krajského) soudu je zapotřebí použít stejná kritéria jako za předchozího znění
§ 9 o.s.ř. Obecné soudy v dříve citovaných rozhodnutích použily pro posouzení,
zda věcně příslušným je v prvním stupni krajský nebo okresní soud kritéria,
která zřetelně vymezil Ústavní soud, tedy zda konkrétní spor má svůj původ v
autorském zákoně nebo se odvíjí, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných
skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů.
Vycházeje z výše naznačených hledisek konstatuje Nejvyšší soud, že nyní
posuzovaná věc má původ v porušení autorských práv protiprávním umisťováním
audiovizuálních děl chráněných autorským zákonem na internetu. Jde o
autorskoprávní nárok ve smyslu ustanovení § 40 odst. 4 autorského zákona, který
na ochranu autora, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo jehož právu
hrozí neoprávněný zásah stanoví, že právo na náhradu škody a na vydání
bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno.
Podstatné pro posouzení věcné příslušnosti krajského soudu k rozhodování v
prvním stupni ve smyslu § 9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. je, že konkrétní spor
vyplývá z práva duševního vlastnictví, nikoli okolnost, zda do práva duševního
vlastnictví neoprávněně zasáhla aktivně sama žalovaná nebo jiný subjekt.
Uvedená otázka by případně mohla mít význam při posuzování její pasivní
legitimace.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, kterým byla
zpochybněna věcná příslušnost krajského soudu v prvním stupni, je usnesení
odvolacího soudu správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího
soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2016
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu