30 Cdo 438/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Janem Stínkou, advokátem se sídlem
v Kladně, Průchodní 346, proti žalovaným 1) J. M., a 2) Mgr. Z. M., zastoupené
Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, o
určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 12 C 286/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 24. září 2009, č.j. 19 Co 362/2008-301, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2009, č.j. 19 Co
362/2008-301, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 2. července
2008, č.j. 12 C 286/2004-262, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu
Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále již „soud prvního stupně“), po připuštění
změny žaloby rozšířením návrhu, rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 12 C
286/2004-170, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní
smlouva ze dne 20.11.2001, kterou společnost 2F spol. s r.o. prodala v
rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti žalovaným, a že žalovaní jsou
povinni tyto nemovitosti vrátit do konkursní podstaty úpadce společnosti 2F
spol. s r.o. (výrok I.). Dále uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení
žalovaným částku 26.487,- Kč (výrok II.) a státu znalečné ve výši 7.370,60,- Kč
(výrok III.). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“)
usnesením ze dne 23. října 2007, č.j. 19 Co 436/2007-211, rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud po
doplnění dokazování a posouzení projednávané věci podle ustanovení § 42a obč. zák. dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k následujícím právním závěrům,
kterými byl soud prvního stupně vázán. Žalobce byl věřitelem úpadce společnosti
2F spol. s r.o. Pohledávka žalobce se stala vymahatelnou, když ji v uplatňované
výši 1,074.000,- Kč uznal správce konkursní podstaty při přezkumném jednání dne
27.2.2003 do výše 800.000,- Kč. Protože jiný majetek, z něhož by žalobce mohl
dosáhnout uspokojení své pohledávky, jeho dlužník (úpadce) neměl (nemá), kupní
smlouva ze dne 20.11.2001, kterou dlužník (úpadce) převedl na žalované
vlastnictví k uvedeným nemovitostem, jejichž cena byla v kupní smlouvě
stanovena částkou dva miliony korun, zkracovala uspokojení vymahatelné
pohledávky žalobce, aniž by bylo třeba zjišťovat obecnou cenu prodávaných
nemovitostí. Byla dodržena tříletá lhůta stanovená v ustanovení § 42a odst. 2
obč. zák., neboť žaloba byla podána dne 10.11.2004. Rovněž byl dán úmysl
dlužníka zkrátit uspokojení pohledávky žalobce, když jednatel společnosti
dlužníka (úpadce) Ing. M. M. musel vědět při uzavírání odporované kupní smlouvy
dne 20.11.2001, že v případě prohlášení konkursu (jehož návrh podal dne
23.5.2002) nebude moci společnost 2F spol. s r.o. uspokojit pohledávku žalobce. Přitom již samotný obsah smlouvy vzbuzuje pochybnosti o tom, zda a jak byla
kupní cena vypořádána. Ve smlouvě ze dne 20.11.2001 se stanoví, že na úhradu
kupní ceny 2,000.000,- Kč bude započtena pohledávka kupujících tj. žalovaných
ve výši 250.000,- Kč a zbývající část 1,750.000,- Kč bude uhrazena kupujícím na
základě smlouvy o hypotečním úvěru uzavřené u Komerční banky, avšak již o jeden
den později, tj. 21.11.2001 je uzavřen dodatek, v němž je kupní cena vypořádána
započtením pohledávek kupujícího vůči prodávajícímu (aniž by však bylo uvedeno,
o jaké pohledávky se jedná). Nelze rovněž přehlédnout i ujednání o tom, že Ing. M. se zřizuje k převáděným nemovitostem překupní právo a že nemovitosti mohou
být prodány a nebo pronajaty třetí osobě pouze s písemným souhlasem Ing. M. nebo jeho dědiců. Za této situace je dle odvolacího soudu třeba posoudit, zda
úmysl dlužníka zkrátit věřitele byl znám také druhé straně (žalovaným).
Za tím
účelem odvolací soud uložil soudu prvního stupně doplnění dokazování. Vzhledem
k tomu, že odvolací soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 5.9.2007, sp. zn. 43 K 15/2002, byl zrušen konkurs na majetek úpadce
společnosti 2F spol. s r.o, zavázal soud prvního stupně, s poukazem na
předvídatelnost rozhodnutí, aby poučil žalobce, zda trvá na svém návrhu na
změnu žaloby ze dne 23.5.2007, jímž požaduje uložení povinnosti žalovaným k
vrácení předmětných nemovitostí do konkursní podstaty úpadce, nebo zda se
domáhá určení právní neúčinnosti odporované kupní smlouvy ze dne 20.11.2001. Vyslovil názor, že pokud by žalobce na uvedeném návrhu na změnu žaloby trval (a
soud prvního stupně by tuto změnu podle § 95 odst. 1 o.s.ř. připustil) musela
by být žaloba bez dalšího zamítnuta, neboť do konkursní podstaty úpadce není
možné s ohledem ke zrušení konkursu již nic „vracet.“
V následujícím řízení Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 2. července 2008, č.j. 12 C 286/2004-262, poté, co připustil změnu žaloby
částečným omezením návrhu, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní
smlouva ze dne 20.11.2001, kterou společnost 2F spol. s r.o. prodala v
rozsudečném výroku blíže označené nemovitosti žalovaným (výrok I.), a současně
rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na
náhradu nákladů řízení částku ve výši 51.025,40,- Kč (výrok II.) a státu
znalečné ve výši 7.370,60,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně projednávanou
věc posoudil podle ustanovení § 42a obč. zák. a nad rámec právních závěrů
vyslovených v uvedeném zrušujícím usnesení odvolacího soudu, ze kterých
vycházel, dále dovodil po doplnění dokazování následující. Byla naplněna
podmínka odporovatelnosti o vědomosti žalovaných o úmyslu dlužníka společnosti
2F spol. s r.o. zkrátit odporovatelným úkonem uspokojení pohledávky věřitele. O
vědomosti žalovaných o tomto úmyslu svědčí zejména výpověď svědka T. a svědka
M., jednatele dlužníka společnosti 2F spol. s r.o. Ohledně platnosti směnky (ze
které dovozuje žalobce svoji pohledávku za dlužníkem) jednal žalovaný a svědek
M. se svědkem F., který odmítl směnku zpochybnit a sám ji podepsal. Přednostně
byly uspokojeny pohledávky společnosti Merchant v.o.s. a VYRONA EXPORT s.r.o. a
svědka M. Uzavření kupní smlouvy, kterou byla na žalované převedena podstatná
část majetku společnosti 2F spol. s r.o., měla za následek, byť částečné
zmaření uspokojení ostatních věřitelů. Svědek T., který byl v listopadu 2001
jednatelem společnosti VYRONA EXPORT s.r.o., společně s žalovaným uvedl, že
důvodem, proč došlo ke koupi předmětných nemovitostí, bylo i to, že žalovaný
měl nějaké soukromé investice v lékárně nacházející se v těchto nemovitostech a
že poskytl úvěr ve výši 1,700.000,- Kč společnosti VYRONA EXPORT s.r.o. na
úhradu za koupi pohledávky od Komerční banky. Veškerá jednání i finanční
operace přitom vedl žalovaný. Smlouvy s Komerční bankou, a.s., o úvěru ze dne
13.12.2007 uzavřeli žalovaná 2) společně se žalovaným 1) jako dlužníci. Poskytnutý úvěr ve výši 1,750.000,- Kč byl čerpán jednorázově převodem na účet.
Z toho část úvěru ve výši 700.000,- Kč byl zajištěn zástavním právem k dotčeným
nemovitostem a část úvěru ve výši 1,050.000,- byl zajištěn ručitelským
prohlášením společnosti VYRONA EXPORT s.r.o. Žalovaná 2) tedy nepochybně o
postupech žalovaného 1) jako manželka byla informována, jako účastnice řízení
odmítla u sodu vypovídat. Bylo tak prokázáno, že žalovaní byli s ekonomickou
situací dlužníka obeznámeni, byli si vědomi toho, že převodem nemovitostí mohou
zkrátit věřitele dlužníka, a pro případ, že tento následek nastane, s tím byli
srozuměni. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání
žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně uložil
žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši
15.058,73,- Kč (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že
odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z
nich vyvozenými právními závěry. Po zopakování svých závěrů uvedených již ve
svém zrušujícím usnesení ze dne 23. října 2007, č.j. 19 Co 436/2007-211,
ohledně odvolací námitky žalovaných zpochybňující přípustnost změny žaloby
usnesením soudu prvního stupně ze dne 7. ledna 2008, jelikož „předmět řízení je
zcela odlišný od původního“ s tím, že proto nemohla být dodržena tříletá lhůta
dle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., odvolací soud dále uvedl, že vytýkané
procesní pochybení neshledal. Dovodil, že není rozhodné, o jaké ustanovení
zákona žalobce opírá žalobu, nýbrž jaký skutkový stav učiní předmětem řízení. Z
žaloby podané u soudu prvního stupně dne 10.11.2004 pak je třeba dovodit, že
skutkový stav je vymezen v souladu s ustanovením § 42a obč. zák. a není
rozhodné, že žalobce se dovolával též ustanovení § 15 a § 16 konkursního
zákona. Projednávaný spor není sporem vyvolaným konkursem (tj. incidenčním
sporem), neboť by k němu zřejmě došlo i nebýt konkursu (s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74, ročník 2007). Tříletá lhůta, jako jedna z podmínek úspěšnosti
odporovatelnosti zakotvená v ustanovení § 42a obč. zák., byla tudíž dodržena,
když kupní smlouva, jejíž neúčinnosti se žalobce dovolává, byla uzavřena
20.11.2001, a žaloba byla podána 10.11.2004.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) dovolání. Jeho
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podávají je z
důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Vadu řízení dovolatelé spatřují ve
skutečnosti, že soud prvního stupně svým usnesením ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 12 C 286/2007 rozhodl o změně žaloby. Takováto změna žaloby však byla
nepřípustná s ohledem na ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř., jelikož předmět řízení
je zcela odlišný od původního. Nejdříve měl soud na návrh žalobce rozhodovat o
vrácení nemovitostí do konkursní podstaty úpadce a až po změně o neúčinnosti
(odporovatelnosti) právnímu úkonu. Ke změně žaloby (i návrhu na její změnu)
došlo po více jak třech letech od uzavření kupní smlouvy ze dne 20.11. 2001. Dále dovolatelé zejména namítali, že věřitelem ze směnky je pouze ten, kdo
směnku v dobré víře drží. To žalobce neprokázal, a proto není ve sporu aktivně
legitimován. O jeho právech ze směnky nebylo pravomocně rozhodnuto a jeho nárok
je v současné době již promlčen. Údajný nárok ze směnky v minulosti též zanikl
tím, že žalobce svoji směnečnou pohledávku započetl vůči svým dluhům. V
konkursním řízení byla pohledávka žalobce popřena. Proto ji nelze považovat za
vykonatelnou. Kromě toho pohledávka ve výši 800.000,- Kč nikdy v účetnictví
společnosti 2F spol. s r.o. vedena nebyla. Ke krácení věřitele nedošlo, neboť
nemovitosti byly prodány za tržní cenu, což dokládá vypracovaný znalecký
posudek. Pohledávky, které byly na žalovaného J. M. postoupeny společností
Merchant v.o.s. a Ing. M., byly od svého vzniku řádně vedeny v účetnictví
společnosti 2F spol. s r.o. Hodnota majetku dlužníka se tak nesnížila a
nesnížila se ani možnost věřitele domoci se svých práv. Soud také nezkoumal,
zda žalobce má možnost svoji pohledávku uspokojit prostřednictvím jiných aktiv
společnosti 2F spol. s r.o. Ing. M. nemohl pojmout úmysl zkrátit věřitele, když
nic nenasvědčovalo tomu, že by žalobce byl věřitelem společnosti 2F spol. s
r.o. Ing M. se začal účastnit na činnosti této společnosti až poté, co byla
svědkem F. směnka na 800.000,- Kč vystavena. Ing. M. nebyl účasten podpisu
směnky a nevěděl o ní. Opak nebyl prokázán. Svědek V. F. sice uvedl, že J. M. měl vědět o směnečné pohledávce žalobce za společností 2F spol. s r.o. Tuto
jeho výpověď však je třeba hodnotit jako nevěrohodnou, neboť žádný jiný důkaz
to neprokazuje, a svědek F. o tom vypověděl až při své druhé svědecké výpovědi. Tento svědek byl spolu s žalobcem zakládající společník společnosti 2F spol. s
r.o. a byl i vlastníkem předmětných nemovitostí před tím, než je nabyla
společnost 2F spol. s r.o. Dosud pak je oprávněný k užívání bytu v těchto
nemovitostech a má tedy zájem na výsledku sporu.
Pokud bylo argumentováno tím,
že Ing. M. vykonával pro společnosti, na kterých byl účasten žalovaný,
ekonomického poradce, nelze z toho dovozovat, že by žalovaný měl informace o
poměrech těchto společností od Ing. M., neboť ten byl vázán mlčenlivostí. Veškeré podmínky odporovatelnosti je přitom nutné zkoumat k datu 20.11.2001,
kdy došlo k uzavření kupní smlouvy, kterou je touto žalobou odporováno. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu
prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (ve věci bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu
v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu
přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Dle ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. se mimo jiné stanoví, že soud v odůvodnění
rozsudku stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které
nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při
hodnocení důkazů řídil. Dle ustanovení § 132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to
každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom
pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Důkaz v řízení provedený nelze obecným soudem v rozhodnutí (jeho
odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento
soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z
jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je
zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení
důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit,
jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které
skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž
neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na
výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které
opomene (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.06.1997, sp. zn. III.ÚS
95/97 in www.nalus.usoud.cz). V rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. je tzv. souborné zjištění, stejně jako to, když v odůvodnění se reprodukují jednotlivé
důkazy, i protichůdné, aniž je zaujato stanovisko, co soud skutečně zjišťuje. Takové rozsudky jsou prakticky nepřezkoumatelné srov. nález Ústavního soudu ze
dne 27.04.1999 sp. zn. II.ÚS 94/98 in www.nalus.usoud.cz). Nepřezkoumatelný je
rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění,
jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených
důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které
zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi
nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo
2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože
tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.s.ř.,
musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.);
jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001). Z uvedených závěrů ustálené judikatury je třeba vycházet i v uvedené
věci. Z obsahu spisu je patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl
obsáhlé dokazování, nicméně v odůvodnění svého rozsudku, v němž jednotlivé
důkazy reprodukoval, neuvedl jaká skutková zjištění z každého provedeného
důkazu učinil, a jak jednotlivé důkazy hodnotil.
Toto souhrnné uvedení důkazů,
které – jak se podává shora – není přípustné, má za následek nepřezkoumatelnost
rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace neměl odvolací soud jinou
možnost než postupovat podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a
rozsudek soudu prvního stupně zrušit. Tím, že takto odvolací soud nerozhodl,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovanými vytýkanou vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) dovolací soud
z obsahu spisu neshledal s tím, že ohledně této námitky považuje za správný
názor odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje. Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný;
Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b
odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již pro předčasnost
zabýval ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Ústí nad
Orlicí k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu