30 Cdo 440/2001
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců A) M. A., B) M. N. a C) H. N., všech zastoupených
advokátem, jako právních nástupkyň A. A., nar. 8. února 1913, zemřelého dne 15.
února 2000, proti žalovanému V. J., zastoupenému advokátem, o uzavření dohody o
vydání věci, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 3 C 172/97, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu
2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, t a k t o :
I. Dovolání žalobkyň, směřující proti výroku II. rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, se
zamítá, přičemž ve vztahu k tomuto výroku nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co
59/2000-301, se ve výrocích I., III. a IV. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 25. listopadu 1999, č. j. 3 C
172/97-275, uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o vydání věci
podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle které žalovaný jako povinný a
podle smlouvy registrované Státním notářstvím v D. pod R I 634/84, zapsaný jako
vlastník nemovitostí na LV č. 1524 pro obec a katastrální území K. u Střediska
geodezie pro okres D., vydává touto dohodou parcelu č. 323/10 o výměře 2813m2 a
na této parcele studnu a dále parcelu č. 323/55 o výměře 150 m2 a žalobce tyto
nemovitosti přijímá (výrok I). Současně výrokem II. zamítl návrh na uzavření
dohody o vydání parcely č. 1303 o výměře 33m2 a chaty na této parcele č. 063,
porostů, oplocení a venkovních úprav na parcele č 323/10 a porostů a oplocení
na parcele č. 323/55. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o
povinnosti zaplatit soudní poplatek za řízení.
Soud prvního stupně takto rozhodoval za situace, kdy rozsudkem Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 9. října 1997, č. j. 3 Cdon 337/96-148, byl zrušen
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. února 1995, č. j. 14 Co
520/94-129 a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28.
června 1994, č. j. 3 C 81/92-109, kdy věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Po doplnění řízení vzal soud prvního stupně za prokázáno, že
původní žalobou dotčená parcela p. č. 323/10 zahrnuje v současné době stavební
parcelu č. 1303 o výměře 33m2 s chatou č. 063, stavební parcelu č. 1155,
zastavěnou objektem garáže o výměře 19m2, parcelu č.323/10 o výměře 2813m2 a
zahradu č. 323/55 o výměře 150m2. Při úvahách podle § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991
Sb. soud posoudil parcelu č. 1303 o výměře 33m2 zastavěnou chatou č. 063
za zastavěnou až po převzetí věci státem. Proto v této části žalobu
zamítl. V případě ostatních pozemků fakticky dospěl k závěru, že
pozemek č. 323/10 nebyl součástí rekreační oblasti a na tuto lokalitu nebyl
doložen žádný zastavovací plán ani územní rozhodnutí, které by uvedené pozemky
předurčovaly k určitému druhu zástavby. Jestliže v době koupě pozemku byla
maximální výměra pro rodinný domek 600 – 800 m2, pak soud
prvního stupně dovodil, že na zahradu či zřízení chaty byla přiměřená výměra
podstatně menší. Jestliže právní předchůdci žalovaného získali na
zahradu pozemek o výměře 2963m2, byli tak protiprávně zvýhodněni.
Proto u zbývajících pozemků žalobě vyhověl.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze
dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co 59/2000-301, výrokem I.
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. tak, že zamítl
návrh na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobkyněmi dohodu podle § 5
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o vydání parcely č. 323/10 o výměře 2813m2 a na
této parcele studny a dále parcely č. 323/55 o výměře 150m2, zapsaných na
LV č. 1524 pro obec a k. ú. K., a to u každé z žalobkyň co do
jedné třetiny těchto nemovitostí. Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku označeném II. potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud svoje rozhodnutí odůvodnil především tím, že se věcí naposledy
zabýval již rozsudkem z 15. února 1995, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně z 28. června 1994, kterým byl návrh v celém rozsahu zamítnut. Již
tehdy bylo konstatováno, že původní žalobce je oprávněnou osobou podle zákona
č. 87/1991 Sb., a to podle jeho § 19. Pozornost byla věnována tomu, zda
žalovaný, jako osoba blízká původním nabyvatelům, je povinnou osobu podle §4
odst. 2 citovaného zákona, tj. zda jeho právní předchůdci nabyli sporem
dotčenou věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění v případě, že jim tehdy byl prodán pozemek v té době označený parc.
č. 323/10 o původní výměře 2996m2. Již tehdy soudy dovozovaly, že kupní smlouva
nebyla uzavřena v rozporu s tehdejšími předpisy a nebylo ani prokázáno
protiprávní zvýhodnění osob nabyvatelů, tj. právních předchůdců žalovaného.
Tato úvaha se vztahovala k ceně nemovitosti, za kterou byla zahrada nabyvatelům
prodána, tj. za částku 4.898,40 Kč. Správností této ceny se ve svém předchozím
rozsudku odvolací soud podrobně zabýval a zjistil, že cena, za kterou právní
předchůdci žalovaného pozemek nabyli, nebyla podstatně nižší oproti cenám
obecným. Odvolací soud dále poukázal na to, že v článku 10 vyhl. č. 127/1957 Ú.
l. bylo uloženo zajišťovat přebytečný národní majetek a pečovat o jeho
rozmístění, přičemž tento předpis umožňoval převedení majetku, který nebyl
jinak upotřebitelný, do správy místního národního výboru. Ustanovení § 18 odst.
2. cit. vyhlášky pak dovoloval zcizení i jiných základních fondů než
přebytečných, mezi něž patřily i pozemky (§ 5 vl. nař. 110/1953 Sb.), a to z
důvodů obecného zájmu za cenu běžnou, se souhlasem výkonného orgánu ONV. V
posuzovaném případě se jednalo o pozemek, který, jak bylo v řízení zjištěno,
byl evidován jako zahrada, který nebyl využíván, resp. - jak uvádí odvolací
soud - jeho využívání mičurinským kroužkem nebylo zřejmě (!) efektivní, neboť
pozemek pustl a chátral jak bylo zjištěno v řízení, takže se při prodeji této
zahrady a zcizení tohoto základního fondu jednalo o dispozici v
obecném zájmu. Tehdejší postup národního výboru při prodeji zahrady proto
odvolací soud hodnotí jako dispozici v obecném zájmu, kdy národní výbor tak
postupoval a jednal s péčí řádného hospodáře.
Odvolací soud za případné protiprávní zvýhodnění nepovažuje ani to, že
nabyvatelům byl prodán pozemek ve výměře 2996 m2, neboť se jednalo o pozemek
tvořící jako celek zahradu a nešlo o pozemek, který by byl teprve určen k
výstavbě rodinného domku, chaty, eventuálně ke zřízení zahrady. Tento pozemek
nebyl v obci jediným velikým pozemkem účelově určeným jako zahrada. Odvolací
soud připomněl, že tvrzení svědkyně S., která projevovala zájem o koupi pozemku
a nabízela (za ně) případně částku 7.000,- Kč, což vyplývá z výpovědi
její a z výpovědi původního žalobce, nebylo jinými důkazy prokázáno. I pokud by
tomu tak bylo, pak podle odvolacího soudu nelze přehlédnout, že tato svědkyně v
době převodu zahrady v obci nebydlela, takže národní výbor postupoval v souladu
s obecným zájmem, pokud zahradu prodal místním občanům.Stejně tak nelze za
protiprávní zvýhodnění považovat případně to, že pozemek nebyl eventuálně
prodán jiným zájemcům, z nichž každý měl zájem jen o jeho část, když dělení
pozemku by vyžadovalo přinejmenším geometrické oddělení a s tím spojené
náklady. Zachování vytvořeného půdního celku, o který byl (se přihlásil)
zájemce, se proto jevilo soudu jako účelné. Ač odvolací soud si byl vědom toho,
že žalobce byl oprávněnou osobu podle § 19 zák. č. 87/1991 Sb., byl nucen
konstatovat, že předpokladem úspěšnosti návrhu bylo naplnění podmínek podle § 4
odst. 2 téhož zákona na straně právních předchůdců žalovaného, kdy však tyto
předpoklady naplněny nebyly. Proto soud považoval za nadbytečné zabývat se tím,
zda pozemek (eventuálně který z žalobou dotčených pozemků, které byly vytvořeny
z původního pozemku č. p. 323/10) nepodléhá vydání podle § 8
zákona č. 87/1991 Sb. a to jako pozemek, na němž byla po převzetí
státem zřízena stavba.
Tento rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 1. února 2001.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2000, č. j. 14 Co
59/2000-301, podali žalobkyně dne 26. února 2001 včasné dovolání. Přípustnost
tohoto dovolání odvozují z ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu
(dále jen o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu napadají v
celém rozsahu. Dovolatelky vytýkají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování a současně vytýkají nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem
(dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.).
Dovolatelky uvádí, že po vyřešení ostatních otázek se dokazování a hodnocení
soustředilo na otázky protiprávního zvýhodnění (právního předchůdce
žalovaného) a rozporu s tehdy platnými předpisy. Výpovědí svědkyně
(S.) je podle dovolatelek prokázáno, že tehdejší MNV prodal nemovitosti za cenu
nižší, než jakou mohl získat nabídkou částky 7.000,- Kč, kterou svědkyně
nabízela. Podle dovolatelek proto MNV nejednal při prodeji s péčí řádného
hospodáře. Tak nejednal ani předtím, pokud sám nechal pozemek zpustnout. Soud
druhého stupně přitom zmiňuje, že výše nabídky není jinými důkazy prokázána, a
tak naznačuje nijak odůvodněnou pochybnost o tomto zjištění. Soud druhého
stupně naopak připojil novou úvahu, že bylo v obecném zájmu, pokud MNV prodal
pozemek místním občanům, protože svědkyně v době převodu zahrady v obci
nebydlela. Mohlo být přitom provedeno dokazování o tom, že svědkyně se v
předmětné době starala o jiné nemovitosti v obci a sice o dům č. p.
123 se zahradou, které vlastnila a vlastní z jedné poloviny.
Bylo dále prokázáno, že o koupi pozemku usilovali i další zájemci, a sice též o
pozemek rozdělený. Odkaz soudu druhého stupně na náklady geometrického plánu a
odtud vyplývající nehospodárnost je nepřiléhavý. Dovolatelky mají zato, že
pokud již je třeba vycházet z tehdejších komunistických zákonů a jejich
tehdejšího výkladu, pak bylo (naopak) v zájmu společnosti, aby co nejvíce
třídně vhodných osob se mohlo rekreovat. Právní předchůdce žalovaného však
dostal levně k dispozici pozemek celý. Nesouhlas dovolatelky vyslovují i s tím,
jak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Nadto dovolatelky mají
zato, že soud druhého stupně v převážné míře nerespektoval právní názor
vyslovený v předchozím zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky.
Proto navrhly, aby dovoláním napadený rozsudek byl zrušen, a aby věc byla
vrácena soudu druhého stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České
republiky, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) věc projednal a rozhodl podle
znění o. s. ř. účinného do 31. prosince 2000.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyň bylo podáno oprávněnými osobami -
účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst.
1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř., opírá se o možný případ
přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) i b) o. s. ř.,
přičemž vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) a d) o. s. ř. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený
rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.
s. ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v dovolání žalobkyň je
nutno v jejich podstatě přisvědčit, takže z tohoto pohledu nelze toto
rozhodnutí považovat za správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
S přihlédnutí ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. je třeba konstatovat, že
právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen
rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je
povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je
dovolání přípustné, pak i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Z dovolání žalobkyň nevyplývá, že by obsahovalo výtky ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., přičemž existence takových vad se
nepodává ani z obsahu spisu. Totéž lze říci o případných jiných vadách, které
by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, dovolatelky uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., přičemž však podrobněji odůvodňují pouze
tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) lze vytýkat pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové
zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a
které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné
skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem
neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti,
které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak
nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo
v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem,
vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění pak
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska
hmotného, resp. procesního práva.
Bylo popsáno výše, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal úvahy,
vycházející z ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož
povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal
oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech,
kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na
základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto
osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Odvolací soud při vědomí,
že původní žalobce byl oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 19 citovaného
zákona, dospěl k závěru, že však v případě posouzení otázky
povinné osoby nedošlo k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 4 odst.
2 téhož zákona, kdy skutková zjištění neumožňují závěr, že by byla věc nabyta
buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního
zvýhodnění osoby nabyvatele.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, skutkové závěry odvolacího
soudu, které v tomto smyslu byly podkladem závěru, že nedošlo k naplnění
předpokladů ustanovení § 4 odst. 2, zákona č. 87/1991 Sb., nelze plně hodnotit
jako mající oporu v provedeném dokazování. Jde především o závěry, že tehdejší
postup národního výboru při prodeji zahrady byl postupem, při němž jednal s
péčí řádného hospodáře, že postupoval v souladu s obecným zájmem, že zachování
půdního celku se jevilo jako účelné apod. Zde se jedná o úvahy, aniž by
bylo odvolacím soudem doloženo, o jaké z případně provedených důkazů se
opírají, resp. kterými z důkazů jsou podloženy a jakými úvahami se při
hodnocení takových důkazů soud řídil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Přitom však tyto
úvahy vedly odvolací soud k zásadnímu závěru o tom, že nabytí sporem dotčených
nemovitostí nebylo v rozporu s tehdy platnými předpisy a nešlo ani
o protiprávní zvýhodnění osoby tehdejšího nabyvatele. Nelze současně v této
souvislosti přehlédnout, že podstatou zjištění skutkového stavu věci je úsudek
soudce o tom, které z rozhodných, resp. pro posouzení věci významných,
skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude soudce považovat za prokázané
poznatky získanými provedením jednotlivých důkazů. Věrohodnost takového
určitého poznatku získaného provedením konkrétního důkazu, a tedy i jeho význam
z hlediska důkazu pravdivosti či nepravdivosti skutkových tvrzení je
soud povinen hodnotit jednak izolovaně, jednak ve srovnání s poznatky získanými
provedením všech zbývajících důkazů.
Logické a uspokojivé není ani vysvětlení toho, jak odvolací soud posoudil
výpověď svědkyně S., pokud se týká jí údajně zamýšlené koupě sporem dotčené
nemovitosti, když uvedl pouze to, že tato výpověď nebyla podpořena (s výjimkou
výpovědi původního žalobce) jinými důkazy. Je totiž zřejmé, že při svědecké
výpovědi má soud hodnotit především obecně věrohodnost výpovědi. To soud činí
většinou především s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům a k
projednávané věci, jaká je jeho rozumová a duševní úroveň a poté konkrétně
vzhledem k okolnostem, jež provázely vnímání určitých skutečností, vzhledem ke
způsobu reprodukce těchto skutečností, k chování při výpovědi apod. Takto
získané poznatky pak soud porovnává se zprávami, které získal na základě
hodnocení ostatních důkazů s cílem uvážit, jak dalece jsou souladné či
protichůdné, vzájemně se doplňující či naopak vylučující apod. Výsledkem
takového celkového hodnocení je pak závěr buď o pravdivosti nebo naopak
nepravdivosti tvrzených skutečností.
Je tedy zřejmé, že již samy tyto skutečnosti vedou k závěru, že napadené
rozhodnutí ve výroku I. vychází ze skutkových zjištění, která nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. S ohledem na uvedené skutečnosti
proto dovolací soud nepovažuje napadený rozsudek odvolacího soudu ve zmíněném
výroku za správný. Nejvyšší soud České republiky tedy z tohoto důvodu toto
rozhodnutí v uvedené části a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil
a vrátil věc soudu druhého stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Nutno ještě doplnit, že dovolatelky ve svém dovolání fakticky odůvodnily pouze
uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.,
avšak nikterak nerozvedly a neprecizovaly jejich odkaz na dovolací důvod ve
smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) téhož zákona. Protože je dovolací soud
vázán, jak již bylo připomenuto, obsahem podaného dovolání, neměl tak podklady
k tomu, aby napadené rozhodnutí posuzoval i z hlediska druhého z dovolacích
důvodů.
Obdobně, ač dovolatelky napadají svým dovoláním i výrok II. rozsudku Krajského
soudu v Plzni, jejich dovolání neobsahuje žádné konkrétní výtky, které by se
vztahovaly k tomuto výroku. Z tohoto důvodu proto nebylo v této části možno
napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat. Jestliže pak z hlediska
podaného dovolání nebylo možno dovodit, že by soud druhého stupně věc
neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán
obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu
klasifikoval napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu jako správný (§ 243b
odst. 1 o. s. ř.). Proto dovolání žalobkyň proti uvedenému výroku bylo v tomto
případě zamítnuto.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu k tomuto výroku je odůvodněno
skutečností, že dovolatelky v této části neměly se svým dovoláním úspěch,
zatímco žalovanému zde žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 4 o. s. ř. ve
spojení s § 224 odst. 1, § 142 a § 151 odst. 1 téhož zákona).
Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
.