30 Cdo 444/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci

dědictví po R. L., za účasti: 1) N. L., zastoupeného advokátem, 2) R. L., 3) N.

L., oběma zastoupeným advokátem, 4) nezletilé L. S. R., zastoupené matkou B.

R., zastoupené advokátem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.

zn. 5 D 573/2000, o dovolání R. L. a N. L. proti usnesení Krajského soudu v

Plzni ze dne 31. července 2003, č.j. 14 Co 305/2003-201, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. července 2003, č.j. 14 Co

305/2003-201, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24.3.2003,

č.j.

5 D 573/2000-187, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech

k dalšímu řízení.

Podáním ze dne 9.5.2000 N. L. „navrhl“, aby Okresní soud v Karlových Varech

„provedl“ řízení o dědictví po R. L., zemřelém dne 9. prosince 1998 (dále též

jen zůstavitel).

Dne 9.5.2000 Okresní soud v Karlových Varech pověřil JUDr. J. T., notářku, aby

provedla úkony v řízení o dědictví

po zůstaviteli (§ 38 o.s.ř.).

Usnesením ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-112, Okresní soud v Karlových

Varech řízení zastavil a usnesením ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-113,

„určil“ odměnu soudní komisařky JUDr. J. T. částkou 13.400,- Kč a náhradu

hotových výdajů částkou 366,- Kč.

K odvolání L. S. R. a N. L. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8.11.2002,

č.j. 14 Co 716/2002-164, usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.9.2001, č.j. 5

D 573/2000-112, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl

k závěru, že soud při rozhodování nebyl správně obsazen.

Usnesením ze dne 24.3.2003, č.j. 5 D 573/2000-187, Okresní soud v Karlových

Varech řízení opět zastavil a rozhodl, že „nikdo“ z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů řízení. vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě „není dána

pravomoc českého soudu“, neboť L. S. R. „je vázána školní docházkou ve Spolkové

republice Německo … je občankou Spolkové republiky Německo … na území ČR se

nezdržuje … pouze sem dojíždí se svou matkou, neboť ta zde podniká“ a „právní

zástupci ostatních dědiců potvrdili, že jejich klienti se na území ČR

nezdržují“.

K odvolání N. L., R. L. a N. L. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31.7.

2003, č.j. 14 Co 305/2003-201, usnesení soudu prvního stupně ze dne 24.3.2003,

č.j. 5 D 573/2000-187, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na

náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel

ze závěru, že sice dědictví po zůstaviteli „nacházející se v ČR je dle tvrzení

návrhu obchodní podíl zemřelého ve společnosti I. G. s.r.o.“, avšak zůstavitel

„podle údajů v obchodním rejstříku měl bydliště v Berlíně v SRN … v České

republice měl pouze pobyt v Karlových Varech … neměl tedy bydliště v České

republice“ a „návrh na projednání dědictví u Okresního soudu v Karlových Varech

podal dědic N. L., který se zdržuje v USA“,

a proto „k projednání dědictví není dána pravomoc soudů ČR“.

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni podaly R. L. a N. L. dovolaní, jehož

přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní význam

rozhodnutí dovolatelé spatřují „ve výkladu ustanovení § 45 odst. 1 písm. b)

z.č. 97/1963 Sb. a jednotlivých právních pojmů v něm obsažených (viz např.

pojem „bydliště zůstavitele“), který byl proveden odvolacím soudem v napadeném

rozhodnutí“. Odvolacímu soudu vytýkají, že jeho rozhodnutí „neobsahuje žádné

bližší zdůvodnění toho, proč odvolací soud považoval německou adresu

zůstavitele uvedenou v obchodním rejstříku za jeho bydliště, zatímco adresu v

Karlových Varech za „pouhý“ pobyt“. Namítají nedostatečné zjištění skutkového

stavu, neboť mají za to, že z výpisu z obchodního rejstříku nelze dovodit, že

by zůstavitel neměl bydliště v ČR, a domnívají se, že soudy „měly k zjištění

této otázky provést další důkazy“. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího

soudu, že o projednání dědictví nepožádala osoba, která se zde zdržuje.

Dovolatelé mají totiž „za prokázané, že o projednání dědictví žádala rovněž

nezl. L. S. R., dcera zemřelého, která se na území České republiky zdržuje“. Za

vadu řízení považují dovolatelé skutečnost, že „nezletilé L. S. R. nebyl v

řízení ustanoven kolizní opatrovník, ačkoliv to bylo zástupci dědiců

navrhováno“. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení

odvolacího soudu,

i jím potvrzené usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil k dalšímu

řízení soudu prvního stupně.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení

o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu

I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,

občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále

jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel R. L., zemřel dne 9. prosince 1998,

tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době

projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č.

30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského

soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) nikoli opožděně a že jde o usnesení, proti kterému

je podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. dovolání přípustné,

přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je

opodstatněné.

V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní

věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních

vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány

(§ 7 odst. 1 o.s.ř).

Pravomocí se obecně rozumí oprávnění toho kterého státní orgánu řešit otázky,

které zákon svěřuje do jeho kompetence. Pravomoc civilní se vztahuje na věci

vypočtené v § 7 a je vykonávána civilními soudy. Zákon vymezuje civilní

pravomoc soudů věcně tak, že v občanském soudním řízení se projednávají a

rozhodují před soudem věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních,

rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů.

Pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen poměr k pravomoci jiných státních

orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům.

Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k

cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský

soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k

tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí,

kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je

pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v § 2, § 37 až

47 zákona č. 97/1963 Sb.,

o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále

též jen „zákon č. 97/1963 Sb.“).

Účelem zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním č. 97/1963 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, je stanovit, kterým právním řádem se řídí

občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem,

jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a

rozhodování o nich, a tím napomáhat mezinárodní spolupráci (§ 1 zák. č. 97/1963

Sb.). O věci s mezinárodním prvkem jde v případech, kdy účastníkem právního

vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho

předmětem je movitá nebo nemovitá věc

v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v

zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník má bydliště v cizině.

Podle ustanovení § 44 zákona č. 97/1963 Sb. je pravomoc československého soudu

k projednání dědictví dána vždy, byl-li zůstavitel v době své smrti

československým občanem. Jde-li však o jmění, které je v cizině, projedná

československý soud dědictví jen tehdy, jestliže se takový majetek vydává

československým orgánům anebo jestliže cizí stát přiznává takovým rozhodnutím

československých justičních orgánů právní následky.

Podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. Československý soud

projedná dědictví po cizinci, které je v Československé socialistické

republice,

a) jestliže stát, jehož je zůstavitel příslušníkem, ani nevydává

dědictví československých občanů československým soudům, ani nepřiznává jejich

rozhodnutím právní následky, anebo odmítne-li cizí stát zabývat se dědictvím či

nevyjádří-li se, nebo

b) měl-li zde zůstavitel bydliště a žádá-li o to dědic, který se zde

zdržuje,

c) vždy také, jde-li o nemovitosti ležící na území Československé

socialistické republiky. Podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona

č. 97/1963 Sb. v ostatních případech se československý soud omezí na potřebná

opatření k zajištění majetku po cizinci. (§ 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb.).

V posuzovaném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k závěru

o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání dané věci vycházeje ze

zjištění, že zůstavitel „podle údajů v obchodním rejstříku měl bydliště v

Berlíně v SRN … v České republice měl pouze pobyt v Karlových Varech … neměl

tedy bydliště v České republice“ a že „návrh na projednání dědictví u Okresního

soudu v Karlových Varech podal dědic N. L., který se zdržuje v USA“.

Dovolatelé v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí „neobsahuje

žádné bližší zdůvodnění toho, proč odvolací soud považoval německou adresu

zůstavitele uvedenou v obchodním rejstříku za jeho bydliště, zatímco adresu v

Karlových Varech za ‚pouhý‘ pobyt“. Namítají nedostatečné zjištění skutkového

stavu, neboť mají za to, že z výpisu z obchodního rejstříku nelze dovodit, že

by zůstavitel neměl bydliště v ČR, a domnívají se, že soudy „měly k zjištění

této otázky provést další důkazy“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že

o projednání dědictví nepožádala osoba, která se zde zdržuje; mají totiž „za

prokázané, že

o projednání dědictví žádala rovněž nezl. L. S. R., dcera zemřelého, která se

na území České republiky zdržuje“. Tyto námitky jsou opodstatněné.

V posuzovaném případě by pravomoc československého soudu k projednání dědictví

po zůstaviteli byla dána jen pokud by bylo prokázáno, že zůstavitel měl

na území České republiky bydliště a o projednání dědictví po zůstaviteli českým

soudem požádal zůstavitelův dědic, který se na území České republiky zdržuje

(srov.

§ 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 97/1963 Sb.).

Obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo zákon č. 97/1963

Sb., není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy

správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy

budou překrývat,

ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo

jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické

osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby

se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde

trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt,

rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného

charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium,

vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně

doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická

osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet.

V moderní společnosti lze předpokládat, že fyzická osoba se zdržuje (bydlí)

na více místech, přičemž se všemi těmito místy (popřípadě s některými) je

spojen její úmysl se zde zdržovat trvale. Typicky jde o situaci, kdy fyzická

osoba pravidelně

po určité období roku či jiného časového vymezení bydlí na různých místech a

všem je vlastní, že tato osoba zde bydlí trvale (srov. Komentář k Občanskému

soudnímu řádu, C.H.Beck, 6. vydání, str. 280).

Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o neexistenci zůstavitelova

bydliště v České republice, opírající se pouze o zjištění, že zůstavitel „měl

bydliště v Berlíně v SRN“, je předčasný. S ohledem na dosud zjištěné

skutečnosti totiž nelze vyloučit, že zůstavitel měl, vedle bydliště ve Spolkové

republice Německo, bydliště také v České republice, jak to tvrdí dovolatelé.

Závěr odvolací soudu, že zůstavitel měl v České republice pouze „pobyt“, je v

tomto směru irelevantní.

Prvotní podnět k zahájení řízení o dědictví po zůstaviteli podal N. L., který

se nezdržuje na území České republiky. Z obsahu spisu je však patrno, že s jeho

návrhem souhlasí i ostatní účastníci řízení, kteří přicházejí v úvahu jako

dědici zůstavitele. Jednou z nich je přitom L. S. R., která, jak uvedl soud

prvního stupně v odůvodnění svého usnesení, do České republiky „dojíždí se svou

matkou, neboť ta zde podniká“. I v tomto případě dosud provedená zjištění

neumožňují učinit závěr, zda se jmenovaná, ve výše popsaném smyslu, zdržuje na

území České republiky, či nikoli. Vzhledem k tomu, že procesní úkony učiněné L.

S. R. (její zástupkyní) v dané věci je na místě vykládat jako projev „žádosti“

o projednání dědictví po zůstaviteli českým soudem (srov. např. její odvolání

proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 3.9.2001, č.j. 5 D 573/2000-112, o

zastavení řízení), je zjištění skutečností prokazujících, zda se jmenovaná

„zdržuje“ na území České republiky, rozhodné pro závěr o pravomoci českých

soudů k projednání a rozhodnutí předmětné věci.

Na místě je současně dodat, že dosud učiněná zjištění v projednávané věci

nedávají možnost učinit závěr o nezbytnosti ustanovení opatrovníka nezletilé L.

S. R. (§ 22 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud

České republiky je proto zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem

o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího

soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České

republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci

rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale

znovu

i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. června 2005

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu Soud: Nejvyšší soud

Spisová značka: 30 Cdo 444/2004

Datum rozhodnutí: 02.06.2005

Typ rozhodnutí: Usnesení

Dotčené předpisy: § 44 předpisu č. 97/1963Sb., § 45 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb.

Kategorie rozhodnutí: D