30 Cdo 4455/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem
se sídlem v Praze 1-Nové Město, Štěpánská 39, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3 879 350 Kč
jako zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-311, ve znění opravného
usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-315 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 18 C 200/2008-265,
ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 16. 7. 2014, č. j. 18 C
200/2008-275, rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobci částku 3 879 350 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žalovaná
je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 58 322 Kč k rukám JUDr. Karla Poláka, advokáta, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalobce je povinen zaplatit státu na nákladech
řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to ve lhůtě 3
dnů od právní moci rozsudku ze dne 7. 4. 2014, č. j. 18 C 200/2008-265 (výrok
III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud
odvolací, rozhodl k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 2. 2015, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 29 Co 424/2014-315,
tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 140 498 Kč do 15 dnů od právní
moci rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího
soudu) a žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy
všech stupňů částku 142 114,50 Kč k rukám Mgr. Martina Buřiče, advokáta, do 15
dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, co do výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, a do výroku II. v
rozsahu, v němž nebyly žalobci přiznány náklady řízení v požadované výši,
napadl žalobce včasným dovoláním. Prohlášením konkursu na majetek žalobce usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 13. 8. 2015, č. j. KSPH 72 INS 21612/2014-A-32, bylo dovolací řízení
přerušeno. Insolvenční správce ve lhůtě určené mu soudem nepodal návrh na
pokračování v řízení. V dovolacím řízení bylo pokračováno na návrh žalobce ze
dne 6. 5. 2016. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, z důvodu, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by
bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.
25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 6. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu