U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr.
Vítem Bičákem v právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovníkem JUDr.
Františkem Derikem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Jana Palacha 1552, proti
žalovanému JUDr. M. Š., státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v
Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1e, o zaplacení 1
500 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 20 C 80/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015, č. j. 19 Co 359/2015-94, takto:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 19 Co 359/2015-94, v rozsahu, v jakém bylo potvrzeno usnesení Okresního
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 9. 2015, č. j. 20 C 80/2015-76, ve výroku
II., kterým žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků pro řízení,
se odmítá.
Napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně,
kterým soud prvního stupně jednak zamítl „návrh žalobce, aby soud připustil,
aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila žalovaná 2)
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, Vyšehradská 16, Praha 2“ (výrok
I.), jednak rozhodl, že se žalobci „pro toto řízení nepřiznává osvobození od
soudních poplatků.“
Odvolací soud vzal za správný závěr soudu prvního stupně, že za situace, kdy se
žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy vůči státnímu zástupci za jeho postup v
konkrétní trestní věci, aniž by žalobce přes výzvu soudu uvedl konkrétní
skutečnosti svědčící o tom, že se státní zástupce dopustil excesu, tj. vybočení
z mezí jeho zákonem stanovených práv a povinností, jedná se o zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva, které ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. vylučuje možnost
přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť žalovaný není pasivně
legitimován a žalobě vůči němu nemůže být vyhověno. Za této situace je podle
odvolacího soudu správný i závěr, že nelze připustit přistoupení dalšího
účastníka do řízení na straně žalované, neboť by to bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti řízení. Přistoupení dalšího účastníka by znamenalo oddálení
rozhodnutí vůči stávajícímu žalovanému a vznik dalších nákladů řízení, popř. by
došlo k obcházení institutu záměny účastníka. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním,
doplněným podáním sepsaným advokátem jako soudem ustanoveným opatrovníkem
žalobce (srov. § 241a odst. 5 a § 242 odst. 4 o. s. ř.). Dovolací soud se mohl zabývat podaným dovoláním toliko v rozsahu, v jakém
napadá rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nepřiznání osvobození od
soudních poplatků, neboť ve vztahu k rozhodnutí o zamítnutí návrhu na
připouštění vstupu dalšího účastníka do řízení dosud nejsou splněny zákonné
podmínky pro projednání dovolacím soudem (§ 9 odst. 2 zákona 549/1991 Sb., o
soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Dovolací přezkum rozhodnutí o žádosti účastníka o osvobození od soudních
poplatků, jenž má vyšetřit, zda účastníkovi náleží osvobození od placení
soudních poplatků či nikoliv, nemůže být opětovně podmiňován platbou soudního
poplatku z dovolání, neboť takový postup by ve svém důsledku vedl k popření
podstaty práva, jehož přiznání se účastník domáhá (fakticky by tím byl zbaven
reálné možnosti dovolacího přezkumu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od
soudních poplatků). Ustanovení zákona o soudních poplatcích ve spojení s
položkou 23 odst. 2 Sazebníku poplatků, se tudíž vykládá tak, že se neplatí
soudní poplatek z dovolání proti rozhodnutí, jímž odvolací soud nepřiznal
dovolateli osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1031/2014,
publikované pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz). Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, dovolání pro vady odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení (odstavec 3).
Dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.,
neboť dovolatel především nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, pouze odcitoval část ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší
soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačuje.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto zákonné požadavky podané dovolání
nesplňuje.
Účelem povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je „regulace vysokého počtu problematicky
formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních
odvolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem
zabývali“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS
1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
„Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v
občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu
dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout
pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto
požadavky neplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem
stanovených požadavků“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn.
II. ÚS 2716/13).
Nadto podané dovolání neobsahuje ani řádné vymezení dovolacího důvodu (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.), jestliže dovolatel nijak neformuluje otázky procesního
práva, na jejichž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset a už vůbec
nepresentuje svůj vlastní možný výklad dotčených procesních předpisů, resp. v
čem podle něj spočívá nesprávnost právního posouzení ze strany odvolacího
soudu. Z podaného dovolání pouze vyplývá, že závěry odvolacího soudu nepovažuje
dovolatel za správné.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. 4. 2016
Mgr. Vít Bičák
pověřený člen senátu