30 Cdo 4464/2014

30 Cdo 4464/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců

JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J.

S., zastoupeného JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci,

Sládkova 351/II, proti žalované Mgr. L. O., zastoupené JUDr. Šárkou

Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17, o určení

vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 230/2013, o

dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24.

dubna 2014, č. j. 26 Co 581/2013-112, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2014, č. j. 26 Co

581/2013-112, jakož i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. října 2013,

č. j. 10 C 230/2013-57, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k

dalšímu řízení.

Okresní soud v Náchodě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.

října 2013, č. j. 10 C 230/2013-57, určil, že „zůstavitel J. S., zemř. 25. 5.

1986, posledně bytem, byl ke dni své smrti, tedy ke dni 25. 5. 1986, vlastníkem

pozemku dnes označeného p. č. 15/3 – ostatní plocha, jiná plocha o výměře 791

m2, zapsané v katastru nemovitostí na LV 125 pro obec S., katastrální území S.

u V. (dále též „předmětný pozemek“) vedeném u Katastrálního úřadu pro

Královehradecký kraj, katastrální pracoviště Náchod“, a dále rozhodl o náhradě

nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že „žalovaná a právní předchůdce žalobce

zemřelý J. S. uzavřeli darovací smlouvu na pozemek – pozemkovou parcelu č. kat. 636/3...který byl v době uzavření darovací smlouvy nezastavěným stavebním

pozemkem, neplatně. Sice z dokazování není patrné, že územní rozhodnutí z 14. května 1970, č. j. Výst./1406/1970 bylo pravomocné ke dni podpisu smlouvy,

přesto však je zřejmé, že toto rozhodnutí existovalo před podpisem

smlouvy...Soud je přesvědčen o tom, že i když nebylo v řízení předloženo

pravomocné územní rozhodnutí, z věci samé vyplývá, že na toto územní rozhodnutí

navazovala další řízení, zejména stavební řízení, a že v době převodu se již

jednalo o nezastavěný stavební pozemek. K pozemku se účastníci chovali, jako by

se již o stavební zastavěný pozemek jednalo, podávali návrhy v rámci stavebního

řízení a činili kroky k výstavbě nemovitosti. Samotná registrace smlouvy na

státním notářství nepřímo ukazuje na to, že rozhodnutí v právní moci muselo

být, neboť bez existence takové skutečnosti by smlouva nemohla být

registrována. V té době byl také pozemek vyňat ze zemědělské výroby, a to z

důvodu výstavby rodinného domku (rozhodnutími Okresního národního výboru v

Náchodě ze dne 13. května 1970). Protože převod takového pozemku byl tehdy

platným občanským zákoníkem omezen a to tak, že jeho převod mezi fyzickými

osobami byl možný pouze mezi sourozenci nebo příbuznými v řadě přímé, kteroužto

podmínku účastníci darovací smlouvy nesplňovali, je smlouva ve smyslu § 39

občanského zákoníku neplatná. Protože účastníci darovací smlouvy uvedli, že

jsou příbuznými v řadě přímé, tedy, že dárce je otcem a žalovaná jeho dcerou,

dopustili se obcházení zákona, a i tato skutečnost zakládá neplatnost smlouvy. Z tohoto důvodu se také soud nepřiklonil k námitce žalované, že smlouva není

neplatná, proto, že předmětný pozemek nebyl v době převodu nezastavěným

stavebním pozemkem.“

Soud prvního stupně přitom neshledal, že by určovací žaloba byla v rozporu s

dobrými mravy, jak namítala žalovaná, neboť v jednání žalobce nespatřuje nic,

co by dobré mravy porušovalo. Konečně soud prvního stupně neshledal relevantní ani námitku žalované, že

předmětný pozemek vydržela. K tomu uvedl, že „Je zcela zřejmé, že již při

podpisu smlouvy uvedli žalovaná a zemřelý J. S. nepravdivé údaje, které byly

podmínkou pro to, aby byla smlouva vůbec registrována tehdejším státním

notářstvím. Pokud by totiž nebylo uvedeno ve smlouvě, že žalovaná je dcerou

dárce, státní notář by takovou smlouvu ani sepsat nemohl, tím méně by jí mohlo

státní notářství zaregistrovat...Kdyby se jednalo o převod jiné věci, kde by

příbuzenské poměry nehrály roli, bylo by zbytečné příbuzenský poměr mezi

účastníky uvádět. Proto se údaj o tom, že je žalovaná dcerou dárce, mohl

objevit pouze za tím účelem, aby bylo možné smlouvu uzavřít a zaregistrovat na

státním notářství.

V současné době již není možné zjistit, jestli tak bylo

učiněno na radu státního notáře, či zda došlo k tomu, že byl státní notář

nepravdivě informován o příbuzenském vztahu mezi účastníky, avšak v obou

případech musela žalovaná vědět, že se jedná o uvádění nepravdivého údaje za

účelem obejití zákona. Proto žalovaná nemohla být nikdy v dobré víře, že nabývá

pozemek do svého vlastnictví.“

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“)

rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 26 Co 581/2013-112, potvrdil podle § 219

o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího

řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a

ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, že předmětná darovací smlouva,

jejímž předmětem byl nezastavěný stavební pozemek č. kat. 636/3, je ve smyslu §

39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť obsahem i účelem obcházela zákona. Dodal, že „i kdyby se nejednalo o nezastavěný stavební pozemek, ale jednalo se

o zemědělský pozemek, tak dle § 490 odst. 2 věty druhé obč. zák. v tehdy

platném znění ke smlouvě o převodu zemědělského pozemku je třeba souhlasu

národního výboru, který musí předcházet rozhodnutí státního notářství o

registraci smlouvy. Žalovaná byla odvolacím soudem poučena ve smyslu § 118a

odst. 3 o. s. ř., aby ke svému tvrzení, že se jednalo o zemědělský pozemek (a

nikoliv o nezastavěný stavební pozemek), navrhla důkazy, jimiž by prokázala, že

k jeho převodu byl dán souhlas tehdejšího národního výboru. Žalovaná však

uvedla, že se jí tuto listinu nepodařilo získat. Žalovaná tedy neprokázala, že

by v případě, že šlo o zemědělský pozemek, byl dán předchozí souhlas národního

výboru k jeho převodu...“

Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně

vylučujícího, že by podaná určovací žaloba kolidovala s dobrými mravy, a dále,

že by žalovaná předmětný pozemek vydržela, neboť jí nesvědčila dobrá víra. Žalovaná „nemohla být už v okamžiku uzavření darovací smlouvy dne 4. 6. 1970 v

dobré víře, že jí pozemek patří. Žalovaná totiž v darovací smlouvě uvedla, že

je dcerou zůstavitele, i když dcerou zůstavitele není. Skutečnost, zda žalovaná

sama uvedla, že je dcerou zůstavitele, či zda tento údaj uvedl státní notář a

ona pouze darovací smlouvu podepsala, není právně významná. Žalovaná musela

vědět, že se jedná o uvedení nepravdivého údaje za účelem obejití zákona,

přičemž darovací smlouvu podepsala.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“)

prostřednictvím své advokátky včasné a (z hlediska zákonem stanovených

náležitostí) řádné dovolání. Předně shledává za nesprávně odvolacím soudem

řešenou právní otázku týkající se podání určovací žaloby v rozporu s dobrými

mravy. V daném případě by právní otázka rozporu či souladu s dobrými mravy měla

být posouzena bez závislosti na předchozí judikatuře, s přihlédnutím k

okolnostem případu.

Odvolací soud rovněž nesprávně vyřešil právní otázku týkající se vydržení

vlastnického práva dovolatelky k předmětnému pozemku, dospěl-li k negativnímu

závěru s ohledem na absenci dobré víry dovolatelky vzhledem k uvedenému údaji v

darovací smlouvě, že dovolatelka je (což nebyla) dcerou dárce J. S. Rovněž i v

tomto směru dovolatelka poukázala na okolnosti případu a zdůraznila, že

„Vlastní darovací smlouva byla připravena notářem – tehdy státním notářem,

notář sestavil obsah darovací smlouvy a žalovaná jako osoba bez právního

vzdělání neměla důvod pochybovat o správnosti tohoto obsahu.“ Dovolatelka dále

argumentovala tím, že „nic nenasvědčovalo tomu, že by snad neměla být

vlastníkem uvedeného pozemku v souladu se zákonem. Naopak, žalovaná od uzavření

darovací smlouvy a prokazatelně po dobu delší než 10 let (závěry rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 8/98 ze dne 22. 5. 1998) byla v

dobré víře, že je vlastníkem tohoto pozemku.“ V tomto směru se tedy odvolací

soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a narušil tak princip

legitimního očekávání dovolatelky. Konečně dovolatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu i v jeho nesprávném

právním posouzení stran charakteru předmětného pozemku. Odvolací soud nebyl

jednoznačně přesvědčen o charakteru pozemku, který byl předmětem převodu

darovací smlouvou; kromě toho zaujal-li odvolací soud názor, že se jednalo o

nezastavěný stavební pozemek, bylo již zcela nadbytečné posuzovat podmínky pro

převody zemědělských pozemků v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva. V

průběhu řízení před soudy obou stupňů bylo prokázáno, že územní rozhodnutí

bývalého Okresního národního výboru v Náchodě, odboru výstavby ze dne 14. května 1970, č. j. Výst./1406/1970-Ma, které by vymezovalo charakter pozemku

jako stavebního, nebylo řádně doručeno účastníkům řízení a tedy ani nenabylo

právní moci. Neexistuje tedy pravomocné rozhodnutí o vymezení pozemku k

zastavění. Na druhé strany však nebyly ani provedeny žádné důkazy, které by

prokazovaly, že předmětný pozemek měl charakter zemědělského pozemku; zde se

jedná o pouhou ničím nepodloženou spekulaci v závěrech odvolacího soudu. Navíc

je třeba konstatovat, že vedle pozemků stavebního charakteru a pozemků

zemědělského charakteru v době převodu předmětného pozemku existovaly a

existují dodnes i pozemky tzv. ostatní plochy, přístupové pozemky, manipulační

plochy, cesty. Protože v provedeném dokazování nebyl učiněn žádný důkaz, který

by postavil najisto charakter sporného pozemku v době uzavření darovací

smlouvy, pak i závěry odvolacího soudu o splnění podmínek pro převod uvedeného

pozemku jsou předčasné.

Dovolatelka „v postupu a rozhodování odvolacího soudu v

této části spatřuje zásadní otázku, která by měla být v praxi dovolacího soudu

posouzena, a to otázku, na kolik lze nedostatek v dokazování týkající se

charakteru převáděného pozemku nahradit pouhou úvahou soudu, na základě které

pak soud určí druh, charakter převáděného pozemku a z čehož následně vyvodí

absolutní neplatnost uzavřené darovací smlouvy.“

Ze všech shora vyložených (a v dovolání podrobně rozvedených) důvodů

dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší

soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a

současně i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k

dalšímu řízení. Žalobce se k podanému dovolání písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti

pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou

(účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje zákonem

stanovené náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je (jak bude rozvedeno níže)

ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné. Dovolatelka shora vyloženým způsobem uplatnila přípustný dovolací důvod podle §

241a odst. 1 o. s. ř., a to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o

povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při

této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval

jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval

sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných

skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval

při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy

skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části

vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již

ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi

některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem

o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl

být podřazen pod příslušnou právní normu]. V řešení právní otázky při posouzení předmětné určovací žaloby z hlediska

korektivu dobrých mravů se odvolací soud nijak neodchýlil od dosavadní

rozhodovací praxe dovolacího soudu, zaujal-li ve skutkových poměrech posuzované

věci právní názor, že k podání takové žaloby je oprávněn kterýkoliv z

potencionálních dědiců samostatně, neboť jde pouze o fázi předcházející

dodatečnému projednání dědictví po zůstaviteli a výsledek předestřeného sporu

nijak nepředjímá postavení žalobce v rámci dědického řízení, jež bude ohledně

sporné nemovitosti následně vedeno. Ze skutkových zjištění přitom nevyplynulo,

že by podání určovací žaloby mělo mít šikanózní charakter, který – byl-li by

zjištěn – zakládal by úvahy o absenci naléhavého právního zájmu žalobce na

podání takové žaloby. Nejvyšší soud totiž např. v usnesení ze dne 18. července

2007, sp. zn. 28 Cdo 2385/2007 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího

soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz) dospěl k závěru, že šikanózní výkon práva projevující se

podáním žaloby o určení vlastnického práva má za následek absenci naléhavého

právního zájmu na požadovaném určení, a že závěr o šikanózním výkonu práva u

žaloby na určení vlastnického práva není bez dalšího založen skutečností, že

domnělý vlastník „ztratí“ vlastnictví, které nikdy nenabyl, ani skutečnost, že

žalobce uplatnil právo na určení ze zákona vzniklého vlastnictví s časovým

prodlením. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že skutkové poměry nezakládaly úvahy

o šikanózním výkonu práva ze strany žalobce, jenž by měl za následek absenci

žalobcova naléhavého právního zájmu na předmětném určení vlastnictví. Ovšem skutkový stav, z nějž vycházel odvolací soud při meritorním rozhodování,

neumožňoval odvolacímu soudu učinit právní závěr, že v době uzavření předmětné

darovací smlouvy měl převáděný pozemek de iure charakter druhu nezastavěného

stavebního pozemku.

Jestliže – jak tvrdí ve shodě se soudem prvního stupně i

odvolací soud – se v řízení „nepodařilo dohledat doklady prokazující, zda a kdy

nabylo územní rozhodnutí právní moci“, nebylo možné k závěru o charakteru druhu

nezastavěného stavebního pozemku dospět na základě předpokladu, že k tomu v oné

době byly splněny zákonem předvídané podmínky, a to s ohledem na navazující

rozhodnutí a postupy příslušných státních orgánů i dovolatelky samé. Přim

odvolací soud, resp. oba soudy zcela ponechaly předmětem svých úvah (ve spise

založený a k důkazu čtený) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. května 1998, č. j. 18 Co 8/98-188, který jako odvolací soud rozhodoval ve sporu

mezi dovolatelkou (v uvedeném řízení vystupující v procesním postavení

žalobkyně) a jejím bývalým manželem Z. O. (vystupujícím v procesním postavení

žalované) o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví těchto účastníků, a jenž

k otázce charakteru druhu předmětného pozemku zaujal následující skutkové a

právní závěry:

„Odvolací soud z obsahu spisu referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v

Náchodě (který se týká územního rozhodnutí č. j. Výst./1406/1970-Ma Okresního

národního výboru v Náchodě – odboru výstavby ze dne 14. 5. 1970) zjistil, že

neobsahuje doklady o doručení citovaného územního rozhodnutí účastníkům řízení;

v této souvislosti třeba připomenout, že darovací smlouva mezi J. S. a

žalobkyní byla uzavřena dne 4. 6. 1970 a následující den, tj. dne 5. 6. 1970

registrována. Podle ust. § 490 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů

nebylo možné v roce 1970 převádět nezastavěné stavební pozemky s výjimkou

převodů na příbuzné v řadě přímé a sourozence – z tohoto hlediska bylo tedy pro

posouzení platnosti darovací smlouvy mezi J. S. a žalobkyní (která není jeho

dcerou) rozhodující to, zda v době převodu šlo o stavební pozemek. Takovým

pozemkem se podle § 2 odst. 1 vyhl. č. 144/1959 Ú. l., kterou se prováděl tehdy

platný zákon o stavebním řádu č. 87/1958 Sb., rozumělo ‚místo vymezené územním

rozhodnutím k zastavění‘. Předpokladem pro závěr, že šlo o zastavěný stavební

pozemek (který by J. S. nemohl na žalobkyni platně převést) by tedy byl

poznatek o tom, že byl převáděn pozemek, o němž bylo v době převodu vydáno

pravomocné rozhodnutí o jeho vymezení k zastavění. To však prokázáno nebylo. Vydané územní rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 bylo nezbytné doručit každému z

účastníků do vlastních rukou zvlášť (tj. nikoliv např. na adresu ‚manželé L. a

Z. O.‘, jak je uvedeno v záhlaví citovaného rozhodnutí). Do vydaného rozhodnutí

bylo možné podat do 15 dnů ode dne doručení odvolání. Za situace, kdy z

příslušného správního spisu není patrné, kdy (a zda vůbec) bylo uvedené

rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům řízení takto doručeno, nezbývá než

konstatovat, že chybí i důkaz o tom, že ke dni 5. 6. 1970, tj.

ke dni

registrace smlouvy tehdejším Státním notářstvím v Náchodě, šlo o stavební

pozemek podle tehdy platných právních předpisů.“

Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) výše uvedené rozhodnutí

krajského soudu nereflektoval, ačkoliv tato pro rozhodnutí zásadně významná

otázka byla již řešena a přijatý závěr nemohlo narušit ani v témže roce a v

jiné právní věci mezi týmiž účastníky řízení vydané (ovšem posléze odvolacím

soudem změněné) rozhodnutí – rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. října 1998, č. j. 11 C 171/1998-19. K tomu lze snad uvést, že pokud původní

pramen – správní spis neobsahuje právně relevantní doklad o doručení

předmětného správního rozhodnutí, pak je třeba vycházet z toho, že takové

rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům řízení

vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak; takovou

absenci doručení pak nelze vyvozovat z následně učiněných úkonů příslušných

státních orgánů, neboť takové úkony či vydané správní akty samy o sobě

nevytěsňují a ani vytěsnit nemohou z původního pramene – správního spisu

zjištěnou esenciální informaci, že u příslušného správního rozhodnutí absentují

doklady (doručenky) prokazující jeho doručení účastníkům správního řízení (je

to stejné, jako kdyby pro účely vykonávacího řízení se dovozovalo doručení

vykonávaného titulu, ačkoliv procesní spis by neobsahoval příslušná potvrzení

(dodejky) o doručení předmětného rozsudku účastníkům řízení či některému z

nich, takže by byla zpochybněna jeho právní moc, resp. vykonatelnost). Za této

situace proto právní závěr odvolacího soudu o charakteru nezastavěného

stavebního pozemku pochopitelně nemůže (z hlediska správnosti) obstát. Odvolací soud své rozhodnutí založil také na závěru, že dovolatelka i přes

odvolacím soudem poskytnuté poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. (k jejímu

tvrzení, že se jednalo o zemědělský pozemek a nikoliv o nezastavěný stavební

pozemek) nenavrhla důkazy, jimiž by prokázala, že k převodu předmětného pozemku

byl dán souhlas tehdejšího národního výboru. Z obsahu odvolání na č. l. 70 a

násl. procesního spisu ovšem vyplývá, že dovolatelka v podaném odvolání

zpochybňovala (jako nesprávný) soudem prvního stupně učiněný právní závěr, že

předmětný pozemek měl charakter nezastavěného stavebního pozemku, přičemž

argumentovala mj. odkazem na shora již připomenutý rozsudek Krajského soudu v

Hradci Králové z roku 1998. Neměl-li proto odvolací soud z obsahu spisu

podkladu pro ex offo verifikaci platnosti předmětné darovací smlouvy z pohledu

zkoumání, zda předmětný pozemek měl charakter druhu zemědělského pozemku a zda

v tomto ohledu byly splněny podmínky k jeho převodu ve smyslu tehdy platných

právních předpisů, pak nebylo důvodu k postupu vůči dovolatelce podle § 118a

odst. 3 o. s. ř. Dovolatelce se totiž – v rozsahu žalobního skutku - podařilo

relevantně zpochybnit žalobní argumentaci postavenou na závěru, že darovací

smlouva je neplatná, neboť nebyly splněny podmínky předvídané v tehdy platném §

490 odst. 2 obč. zák., když měl být převáděn nezastavěný stavební pozemek.

Zjištěné skutkové poměry neumožňovaly odvolacímu soudu ani učinit právní závěr

o absenci dobré víry dovolatelky při posuzování nabytí jejího vlastnického

práva k předmětnému pozemku vydržením. Sama okolnost, že v záhlaví předmětné darovací smlouvy je u dovolatelky

nesprávně uvedeno, že je dcerou dárce J. S., ještě nezpochybňuje dobrou víru

dovolatelky, ledaže by bylo prokázáno, že záměrným uvedením tohoto údaje, resp. jeho akceptací (tj. že dodavatelka neupozornila státního notáře na tento

nesprávný údaj před uzavřením smlouvy, ač si této nesprávnosti před podpisem

smlouvy byla vědoma) dovolatelka společně s dárcem sledovali dosažení uvedeného

převodu a byli si vědomi, příp. dovolatelka sama, že v opačném případě by

převod nemohl být platně proveden. Z pohledu § 409 odst. 2 obč. zák., ve znění

rozhodném k datu uzavření předmětné darovací smlouvy, by ovšem nešlo o právní

úkon, jenž by měl obcházet zákon (v daném případě občanský zákoník), nýbrž o

právní úkon, který by byl v přímém rozporu s § 409 odst. 2obč. zák., jenž ve

své druhé větě stanovil, že pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k

svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou

je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům. Citovaný paragraf obč. zák. tedy neumožňoval učinit předmětný převod (darování) mezi jinými osobami,

než mezi příbuznými v řadě přímé a mezi sourozenci. Jestliže tato podmínka

splněna nebyla, pak smlouva o převodu nemovitosti byla postižena absolutní

neplatností ve smyslu tehdy platného a účinného § 39 obč. zák. Uplatnil-li by se v daném případě závěr, že předmětná darovací smlouvy je

absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (§ 409 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění), neznamenalo by to ještě, že u dovolatelky v

takovém případě absentovala její dobrá víra, že se po právu stala vlastnicí

předmětného pozemku, a že je tudíž vyloučeno, aby uvedený pozemek nabyla

vydržením ve smyslu § 134 obč. zák. Dovolatelka totiž po seznámení s

odůvodněním písemného vyhotovení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze

dne 22. května 1998, č. j. 18 Co 8/98-188, legitimně vycházela z přesvědčení,

že předmětný pozemek zákonu odpovídajícím způsobem nabyla do svého vlastnictví,

neboť v uvedeném řízení krajský soud nedospěl k závěru, že předmětná darovací

smlouva je ve smyslu § 39 obč. zák. (pro důvody již shora uvedené) absolutně

neplatná, ale naopak výslovně uvedl, že tento pozemek je ve výlučném

vlastnictví dovolatelky. K této okolnosti bylo proto při posuzování dobré víry

dovolatelky – s ohledem na principy právní jistoty a spravedlnosti – nezbytné

rovněž přihlédnout, což však odvolací soud, ale ani soud prvního stupně

neučinily.

Věc má přitom nepochybně i ústavně právní rozměr, neboť Ústavní soud

ve své judikatuře permanentně zdůrazňuje, že z ústavněprávních hledisek je

stěží akceptovatelné, pokud státní orgán při výkonu veřejné moci autoritativně

přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru

ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně jednotlivce

sankcionoval za to, že tyto skutečnosti mocensky aprobované státem v předchozím

aktu jsou nesprávné (nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. prosince

2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, který je veřejnosti přístupný na internetových

stránkách Ústavního soudu České republiky http://nalus.usoud.cz). Z vyloženého je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není věcně správný;

protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly jej změnit (§

243d písm. b/ o. s. ř.), dovolacímu soudu nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1

o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním

napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno

rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně,

zrušil dovolací soud i prvoinstanční rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor je pro soud prvního stupně (odvolací soud) právně závazný. O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).