U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se
sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení
částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 22 C 330/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 13 Co 537/2008 - 53, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2.
2009, č. j. 13 Co 537/2008 - 53, se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, kterým byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 750.000,-
Kč s přísl. jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku
nepřiměřeně dlouhého řízení o výkon rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v
Ostravě pod sp. zn. 52 E 1488/98, a nepřiznal žádnému z účastníků právo na
náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně, že k protiprávnímu postupu státu, resp. jeho orgánu, spočívajícímu v
nesprávném úředním postupu dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nedošlo, neboť
Okresní soud v Ostravě se ve vykonávacím řízení vedeném pod sp. zn. 52 E
1488/98 nedopustil ani chybného procesního postupu, ani průtahů v řízení.
Řízení o výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí bylo k návrhu žalobce zahájeno
dne 23. 11. 1998 a výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením ze dne 30. 12. 1998.
Následně byl realizován soupis movitých věcí (26. 4. 1999) a naplánován jejich
svoz na den 1. 10. 1999. Ke svozu sepsaných movitých věcí však nedošlo v
důsledku podání žaloby o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí společností
TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným (dne 30. 9. 1999). Dne 30. 9. 1999
rovněž zástupkyně povinné společnosti OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. částečně
uhradila pohledávku žalobce ve výši 26.100,- Kč. Excindační řízení projednávané
Okresním soudem v Ostravě pod sp. zn. 20 C 444/99 bylo pravomocně skončeno dne
29. 7. 2002, do té doby tedy nemohl exekuční soud ve vykonávacím řízení
pokračovat. Dne 31. 7. 2001 byl na majetek povinné společnosti OSTRAMO, VLČEK a
spol., s. r. o. prohlášen konkurs.
Odvolací soud uvedl, že délka vykonávacího řízení byla způsobena objektivními
okolnostmi, které soud nemohl ovlivnit, jako například podání excindační
žaloby. Ačkoli nalézací řízení o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí trvalo
celkem dva roky a devět měsíců, nelze jeho délku považovat za abnormálně
dlouhou, s ohledem na to, že probíhalo ve dvou řádných instancích, před soudem
prvního stupně proběhla čtyři ústní jednání a věc byla poměrně důkazně náročná.
Ani v případě, že by řízení o excindační žalobě skončilo téměř o rok dříve,
nemělo by to na postavení žalobce ve věci výkonu rozhodnutí žádný vliv, neboť
konkurs na povinnou společnost byl prohlášen již 31. 7. 2001. Odvolací soud
přihlédl i k dalším okolnostem případu, zejména k tomu, že tvrzení žalobce o
utrpěných psychických útrapách se nejeví jako přesvědčivé vzhledem k množství
sporů, které žalobce vede u různých soudů. Dále zohlednil skutečnost, že částka
24.613,30 Kč, která byla základem vykonávané pohledávky, byla žalobci dne 22.
10. 2001 poukázána, a rovněž uvedl, že vymáhaná pohledávka byla správcem
konkursní podstaty v incidenčním sporu úspěšně popřena. Odvolací soud tak
dospěl k závěru, že průběh tohoto řízení mohl stěží zásadně ovlivnit žalobcovu
psychiku či osobní integritu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení
věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel
namítá, že přiměřená délka exekuce má být 6 měsíců a poukazuje na judikaturu
ESLP, která stanoví za základní částku zadostiučinění 1.000 – 1.500 € za jeden
rok trvání řízení se zjištěnými průtahy. Za otázku zásadního právního významu
tedy považuje, zda takto stanovenou základní částku je nutno aplikovat také v
českém právu. Dále namítá, že exekuční soud svojí liknavostí zapříčinil
nedobytnost pohledávky, za nesprávný úřední postup považuje i to, že Okresní
soud v Ostravě na základě úhrady pouhých 26.100,- Kč zrušil svoz movitých věcí,
když k tomu nebyl žádný zákonný důvod. Dovolatel rovněž uvedl, že jako
oprávněný opakovaně urgoval realizaci a urychlení výkonu rozhodnutí, soud však
z toho nic nevyvodil. Vypočítává jednotlivé „průtahy“ soudu s tím, že celková
délky průtahů činila 2 roky a 9 měsíců. Dovolatel navrhl, aby soud oba
napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právními závěry
odvolacího soudu a navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „ o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné.
Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo
možno považovat za zásadně právě významnou pro rozhodnutí ve věci samé
nepředkládá.
Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda je nutno v českém
právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP, která stanovila za
základní výchozí částku odškodnění 1.000 – 1.500 € za jeden rok trvání řízení
se zjištěnými průtahy. Otázku výše přiměřeného zadostiučinění by však bylo
možno řešit až v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že k porušení
práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. K takovému závěru
však odvolací soud nedospěl, a proto nelze uvažovat ani o případném způsobu
určení výše zadostiučinění, jak se domáhá žalobce. Jelikož by se vyřešení této
otázky, která má charakter spíše informativní, nemohlo projevit v poměrech
dovolatele, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení
této otázky přípustné.
Dovolatelovo tvrzení, že v řízení o výkon rozhodnutí došlo k nesprávnému
úřednímu postupu soudu spočívajícímu v nezákonném zrušení svozu movitých věcí
poté, co byla ze strany dlužníka uhrazena částka 26.100,- Kč, se nezakládá na
pravdě. Svoz movitých věcí byl odložen podle 266 odst. 2 o. s. ř. poté, co byla
podána žaloba o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, což odpovídá zákonnému
postupu, podle nějž před právní mocí rozhodnutí o excindační žalobě nesmí být
žalobou dotčený majetek prodán, vybrán nebo jinak ve výkonu rozhodnutí
zpeněžen. Tímto postupem soudu se odvolací soud ve svém odůvodnění zabýval.
Dovolatel přitom žádnou právní otázku, kterou by bylo možno považovat za
zásadně právně významnou pro určení, zda k tvrzenému nesprávnému úřednímu
postupu soudu došlo či nikoliv, neformuluje. Ani z hlediska této uplatněné
dovolací námitky proto nelze usoudit na zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3
o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů
řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr.
František I š t v á n e k. v. r.
předseda senátu