U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem
Dvořákem v právní věci žalobce F. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským,
Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti žalované České
republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody
1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 98/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. 6. 2015, č. j. 39 Co 164/2015-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky 82 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout
nezákonným rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13.
3. 2015, č. j. 25 C 98/2013-32, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a
rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu). Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným
dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze citoval obsah ustanovení § 237
o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z
předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“. Žalobce v dovolání sice cituje nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 618/08, a nález ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09),
to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine).
Nejedná se přitom o
případ, kdy by žalobce ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu
Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z
dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle
dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Žalobcem
odkazovaná judikatura Ústavního soudu totiž řeší otázku efektivity opravných
prostředků proti usnesení o zahájení trestního stíhání, jež s projednávanou
věcí nesouvisí. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.