U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem ve věci žalobce A. S., zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 182 791 Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 217/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 11. 2015,
č. j. 18 Co 316/2015-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 7. 2015, č. j. 27 C 217/2013-71,
rozhodl tak, že zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku
ve výši 986 280 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku
soudu prvního stupně), zastavil řízení co do částky 196 511 Kč (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze
k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 18 Co 316/2015-100,
rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a III. a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, přičemž k
přípustnosti dovolání uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
konstantní judikatury. V obsahu svého dovolání popisuje uplatněný nárok, průběh
řízení, opakuje odvolací důvody a brojí proti závěru odvolacího soudu, že
neprokázal vznik tvrzené škody. Bez konkrétních souvislostí zmiňuje § 13 o. z. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, z důvodu, že posuzované dovolání neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jak dovolací soud uvedl např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, má-li být dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení
této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Uvedeným požadavkům na vymezení
předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje, neboť neobsahuje poukaz na
jakoukoliv rozhodovací praxi dovolacího soudu. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. 6. 2014, sp. zn. III.
ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti
dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace
vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na
advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání
odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec
podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu
sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a §
243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu