30 Cdo 4575/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v exekuční věci oprávněné společnosti
BRASCHI-CONSULTADORIA E SERVICOS, SOCIEDADE UNIPESSOAL, LDA, se sídlem Edificio
D. Mécia e Solar D. Mécia, Rua Ivens e dos Aranhas 3?, O, Sé Funchal, Madeira,
Portugalská republika, NIPC: 511 156 995, zastoupené JUDr. Marcelou
Lechnerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti
povinnému Ing. V. M., za účasti manželky povinného MUDr. J. M., zastoupeni
JUDr. Janem Pavlokem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 391/7,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 Nc 5080/2005, a u JUDr.
Martina Růžičky, soudního exekutora Exekutorského úřadu ve Zlíně, 2. května
2384, pod sp. zn. 77 Ex 706/05, o dovolání povinného a jeho manželky proti
usnesení Krajského soudu v Praze z 15. července „2013“ (správně 2014), č.j. 17
Co 247/2014-799, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný a jeho (nyní již
bývalá) manželka dovolání, jehož přípustnost s odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. dovozují z toho, že „napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného
i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, resp. která je dovolacím soudem rozhodování rozdílně,
popřípadě má být již vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání. Dovolací soud vzhledem k článku II., bodu 7., části první zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, o dovolání rozhodl podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince
2013, a dospěl k závěru, že je třeba je odmítnout. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle první věty ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje
údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 237a)
nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti
doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena,
musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva
má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací
praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
V odůvodnění uvedeného judikátu pak Nejvyšší soud dále vysvětlil, že má-li být
dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §
241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení
otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací
soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013). Dovolatelé, jež se otázkou přípustnosti dovolání zabývali pouze potud, že
doslovně ocitovali znění ustanovení § 237 (jehož jednotlivé čtyři předpoklady
přípustnosti dovolání ovšem nemohou vedle sebe obstát), však neuvedli
konkrétně, při řešení které otázky se soud odchýlil od ustálené soudní praxe (a
konkrétně od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. uvedením spisové značky
či čísla, pod nímž je rozhodnutí zařazeno do Sbírky rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu), případně kterou právní otázku mají za dosud nevyřešenou nebo
která právní otázka má být posouzena jinak než v dosavadní judikatuře (opět se
specifikací konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož by se měl
dovolací soud odchýlit). Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení
hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu