30 Cdo 4578/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a.s., se sídlem v Karlových
Varech, T.G. Masaryka 57, IČ: 49790765, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou,
advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti žalované nezletilé H. H.,
zastoupené otcem Ing. Zdeňkem Hoffmannem, Ph.D., bytem v Domažlicích,
Vavřinecká 47, zastoupeným JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze
7, Strojnická 11, a dále zastoupené matkou Pavlínou Možnou, bytem v Koutě na
Šumavě 257, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 5 C 93/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253,
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621,
622/2009-253, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. srpna 2009,
č.j. 5 C 93/2007-180, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2009, č.j. 5 C
93/2007-205, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
14. listopadu 2007, č.j. 5 C 93/2007-27, zamítl žalobu na určení, že je vůči
žalobkyni právně neúčinná darovací smlouva ze dne 17.5.2006, kterou se převádí
nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku z J. H. na nezletilou H. H. (výrok. I). Současně uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve
výši 16.290,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení
§ 42a obč. zák. a dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím,
že v době uzavírané darovací smlouvy ze dne 17.5.2006 mezi J. H. a nezletilou
H. H. neexistovala pohledávka věřitele (žalobkyně) vůči J. H., proto nemohlo
převodem předmětných nemovitostí na nezletilou vnučku J. H. dojít ke krácení
věřitele (žalobkyně). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) usnesením
ze dne 28. ledna 2008, č.j. 13 Co 674/2007-48, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud
prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení § 42a obč. zák. a řízení zatížil
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovodil, že
závěr soudu prvního stupně o neexistenci pohledávky žalobkyně vůči J. H. v době
odporované darovací smlouvy není správný, protože darovací smlouva byla
uzavřena dne 17.5.2006, pohledávka žalobkyně za J. H. z důvodu náhrady nákladů
řízení existovala, byť na základě nepravomocného rozsudku ze dne 13.9.2004, a
stala se vykonatelnou před více jak 1 rokem před podáním odpůrčí žaloby. Pokud
jde o pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč pro zadostiučinění, byla soudem
přiznána žalobkyni dne 3.4.2006, byť nepravomocně, tedy více jak měsíc a půl
před uzavřením odporované darovaní smlouvy. Proto existoval důvod k přerušení
řízení o odpůrčí žalobě. Po následném řízení (po jeho přerušení) Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze
dne 7. srpna 2009, č.j. 5 C 93/2007-180, ve spojení s usnesením ze dne 1. října
2009, č.j. 5 C 93/2007-205, vyhověl žalobě na určení, že je vůči žalobkyni
právně neúčinná darovací smlouva ze dne 17.5.2006, kterou se převádí
nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku z J. H. na nezletilou H. H. (výrok. I). Současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni
náklady řízení ve výši 24.982,50,- Kč (výrok II.). O skutkovém stavu věci a jeho právním posouzení soud prvního stupně v písemném
odůvodnění rozsudku, poté co citoval ustanovení § 42a obč. zák. uvedl:
„Pokud lze přijmout závěry prezentované odvolacím soudem o tom, že v době
činěného úkonu J. H. při darovací smlouvě s převodem nemovitého majetku na
nezletilou vnučku 17.5.2006 existovala pohledávka žalobce jednak z titulu
povinnosti k náhradě nákladů řízení a jednak z titulu přiměřeného
zadostiučinění ve výši 5,000.000,- Kč byť nepravomocně přiznaná, je zjevné, že
J. H. je dlužníkem, který darováním nemovitostí v nikoliv zanedbatelné hodnotě,
zkrátil možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele.
Pokud jde o lhůtu
citovaným ustanovením předpokládanou, tedy úkony dlužníka v posledních 3
letech, je nutné vycházet z darovací smlouvy učiněné 17.05.2006, když právní
účinky nastaly ke dni 04.09.2006, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí
žalobcem předloženého. Žaloba byla podána zdejšímu soudu 27.04.2007, tedy před
uplynutím zákonem stanovené lhůty, a proto je třeba se vzneseným nárokem
zabývat. K posouzení právních stanovisek ohledně aktivní legitimace žalobce
odkazuje soud na rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když z něho vyplývá,
že žalobou, lze uplatnit i pohledávku nepravomocně přiznanou. V době podání
žaloby žalobce tvrdil existenci pohledávky pro náklady řízení i pro přiměřené
zadostiučinění na základě rozsudku Krajského soudu ze dne 03.04.2006 a v době,
kdy soud rozhoduje a kdy je pro rozhodnutí podle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení, je zřejmé, že pohledávka žalobce nejen pro
náhradu nákladů řízení, ale pro pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč z důvodů
zadostiučinění se stala vymahatelnou. Žalobce tedy prokázal předpoklady § 42a
odst. 2 občanského zákona, a to jak existenci vymahatelné pohledávky, tak i
včasnost uplatněného nároku na určení tohoto úkonu přičemž žalovaná, na kterou
ve smyslu citovaného ustanovení přechází důkazní břemeno v tom směru, že
nemohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při náležité pečlivosti poznat,
neuplatňovala. Argumentovala stejně jako v předchozích fázích tohoto řízení
tím, že v době uplatnění odpůrčí žaloby neexistovala pohledávka žalobce. S
ohledem na závěry odvolacího soudu, kterými je soud I. stupně vázán, je třeba v
době vydávaného rozhodnutí respektovat stav, který byl zjištěn, tedy to, že
existuje vymahatelná pohledávka, že J. H. je dlužnicí, že učinila úkon, kterým
krátí uspokojení nároku žalobce, když darovala 17.05.2006 nemovitosti téměř v
hodnotě 2,000.000,- Kč své vnučce. To, zda nezletilá vnučka zastoupená
zákonnými zástupci mohla či nemohla poznat úmysl zkrátit věřitele ze strany
dárkyně, tedy J. H., namítáno nebylo a z tohoto důvodu je nutné vycházet z
toho, že žalovaná, respektive její zákonní zástupci si museli být tohoto úmyslu
dárkyně vědomi. Vyplývá to jednak ze schvalovacího řízení o darovací smlouvě,
kde byli zákonní zástupci účastníky a museli vědět, že dárkyně je účastnicí
řízení, kterým je jí ukládána povinnost k náhradě nákladů i zadostiučinění,
neboť účastníkem téhož řízení byl i otec nezletilé. Nelze tedy dojít k závěru,
že by nezletilá zastoupená zákonnými zástupci nebyla schopná úmysl dárkyně
rozpoznat.“
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s
usnesením ze dne 1. října 2009, č.j. 5 C 93/2007-205, potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího
řízení ve výši 10.024,- Kč (výrok II.). Odvolací soud se nejdříve vypořádal s procesními námitkami žalované. Uvedl, že
JUDr. P. A. v řízení nezastupoval nezletilou žalovanou jako JUDr. J. S. (jemuž
rodiče plnou k zastupování žalované udělenou 25.9.2007 – č.l.
12 spisu v
průběhu řízení vypověděli – sdělení adresované soudu na č.l. 104 až 105), jak
se matka mylně domnívá, ale výhradně jen otce, a to na základě jeho plné moci
udělené tomuto zástupci dne 9.4.2009 (č.l. 107 spisu). Z jednání, které se ve
věci konalo dne 7.8.2009 a při kterém mělo dojít jen k vyhlášení rozhodnutí ve
věci samé a jehož termín zástupce otce i otec vzali na vědomí při jednání dne
27.7.2009, jehož se oba osobně účastnili, se právní zástupce a jeho
prostřednictvím také otec, podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8.6.2009
(č.l. 177) omluvili s tím, že zástupce otce výslovně žádal soud „o provedení
řízení bez jejich přítomnosti“. Z uvedeného zjištění vyplývá, že se soud
prvního stupně nedopustil procesního pochybení, které mu bylo žalovanou
vytýkáno. Soud prvního stupně se však dopustil jiného procesního pochybení
spočívajícího v tom, že matku žalované jako její zákonnou zástupkyni řádně
neobeslal k jednáním, které ve věci nařídil na 15.6., 27.7. a 7.8.2009. Dle
odvolacího soudu jde však o vadu řízení, která sama o sobě nemohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Je tomu tak proto,
že oprávněné zájmy nezletilé byly v řízení chráněny jejím druhým zákonným
zástupcem – otcem, který byl ať již prostřednictvím svého zástupce nebo sám
osobně o těchto jednáních vyrozumíván, a jichž se buď osobně nebo opět
prostřednictvím svého zástupce účastnil. Navíc možnost vznést případné námitky
ohledně věci samé či důkazní návrhy byla matce dána odvolacím soudem při
řízení, které ve věci konal dne 18.5.2010 a kterého se matka osobně účastnila. Žádné jiné námitky, než ty, které uplatnila ve svém odvolání, vůči rozhodnutí
soudu prvého stupně, stejně tak jako důkazní návrhy, nevznesla. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ohledně věci samé vyplývá, že odvolací soud
se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a z nich vyvozeným
právním posouzením. Zdůraznil, že ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. bylo na žalované jako osobě blízké dlužníkovi, její babičce J. H., prokázat, že
v době učinění odporovaného právního úkonu nemohla, zejména prostřednictvím své
matky, která ji při tomto úkonu zastupovala, rozpoznat úmysl dlužníka i při
vynaložení náležité pečlivosti. Že tímto směrem se měla ubírat důkazní
povinnost žalované si byla žalovaná, jak patrno z protokolu ve věci konaném dne
7.11.2007 (č.l. 22), vědoma, avšak v naznačeném směru ničeho nenamítala ani
nenavrhovala. Pokud za tohoto stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že
nezletilá žalovaná, respektive její zákonní zástupci, si museli být úmyslu
dárkyně zkrátit svého věřitele vědomi, pak je tento závěr nutno považovat za
správný. Pakliže v řízení nebylo ani prokázáno, že by zejména pohledávka
žalobkyně za J. H. ve výši 5,000.000,- Kč z titulu zadostiučinění mohla být
uhrazena z jiných majetkových či finančních zdrojů dárkyně, pak soud prvního
stupně nepochybil, pokud žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zřejmě
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je patrně z
důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, procesní pochybení soudu prvního
stupně, který řádně neobeslal její matku jako zákonnou zástupkyni k jednání dne
15.6, 27.7. a 7.8.2009 s tím, že odvolací soud tato pochybení nenapravil a
konstatoval, že jde o vadu řízení, která nemohla sama o sobě mít za následek
nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Tímto způsobem měl soud
prvního stupně porušit právo žalované na spravedlivý proces. Dále soudům
vytýká, že se nevypořádaly se skutečností prokázání úmyslu zkrácení uspokojení
pohledávky žalobkyně, protože neproběhlo žádné dokazování a soudy se spokojily
pouze se zákonnou citací a ne s prokázáním úmyslu zkrátit uspokojení věřitele. Neexistoval žádný důvod krátit uspokojení pohledávky žalobkyně, a to s ohledem
na to, že ve věci samé probíhají další spory, jejichž výsledek může zcela
jednoznačně ovlivnit i tento spor. Dovolatelka rovněž zpochybňuje rozhodnutí o
nákladech řízení. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož
i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. b) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.
není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázané a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Podle ustanovení § 132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý
důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Z hlediska skutkového úplné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje
stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti má soud za prokázané a které
nikoliv. Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková
zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem
stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též
které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné. Dále obsahuje stručný a
jasný výklad o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými
úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další navrhované důkazy. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané, skutečnosti (skutkového zjištění)
musí soud stručně a jasně uvést, jak ke svému závěru dospěl, tedy z jakých
důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu § 132 až 135
hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl
všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad
musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu
dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů
účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho
závěry o rozhodných skutečnostech (skutkových zjištěních) nebyly pro
nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivé prokázané
skutečnosti (skutková zjištění) je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu
věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje zjištěný
skutkový stav věci (§ 153 odst. 1) a který je východiskem pro právní posouzení
věci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1081).
Uvedeným závěrům odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá.
Odůvodnění především vůbec neobsahuje závěry o tom, jaká jednotlivá dílčí
skutková zjištění z provedených důkazů soud učinil, jakými úvahami se řídil při
hodnocení důkazů, nerozlišuje mezi trvzeními účastníků a skutkovými závěry
soudu, které pak nejsou rozlišeny od závěrů právních. Nepřezkoumatelný je
rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění,
jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených
důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které
zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi
nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo
2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože
tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.s.ř.,
musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§ 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.);
jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001). Z uvedených závěrů ustálené
judikatury je třeba vycházet i v uvedené věci. Žalovanou vytýkanou zmatečnost
podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud z obsahu spisu neshledal
s tím, že ohledně této námitky považuje za správný názor odvolacího soudu, se
kterým se ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že řízení odvolacího soudu, je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami
uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2.srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu