30 Cdo 4582/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky ve věci
vyšetřovaného P. V., zastoupeného opatrovníkem advokátem, za účasti opatrovníka
vyšetřovaného Města A. a Okresního státního zastupitelství v Ch., o vrácení
způsobilosti k právním úkonům, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 19
P 124/2005, o dovolání vyšetřovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 18. února 2008, č.j. 18 Co 51/2008-250, t a k t o :
Dovolání vyšetřovaného se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 19 P
124/2005-223, výrokem I. zamítl návrh P. V., na vrácení způsobilosti k právním
úkonům, omezené rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. června 2005, sp.
zn. 19 Nc 2404/2003, tak, že není schopen nakládat s majetkem, jehož hodnota
převyšuje částku 3.000,- Kč. Výrokem II. přiznal opatrovnici H. V. náklady za
právní zastoupení, výrokem III. nepřiznal státu náhradu nákladů řízení a
výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. Vyšel ze zjištění, že
vyšetřovaný trpí od roku 1975 psychickým onemocněním – chronickou paranoidní
schizofrenií. Proto rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. června 2005,
č. j. 19 Nc 2404/2003-89, byl vyšetřovaný pro duševní chorobu, residuální
schizofrenii, která není jen přechodná a v důsledku které není schopen činit
právní úkony v plném rozsahu, omezen podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“) ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není
schopen nakládat s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 3.000,- Kč. V
posuzované věci soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru,
že vyšetřovaný v důsledku svého onemocnění má stále značné problémy při
zajišťování svých osobních potřeb, které jsou ovlivněny jeho duševní chorobou,
jíž stále od roku 1975 trpí. Není proto schopen bez rizika a bez cizí pomoci
postarat se řádně o své záležitosti. Hrozí tak, že se vyšetřovaný opět připraví
o bydlení v důsledku neplacení nájemného nebo že přestane řádně pečovat o
úroveň podmínek bydlení. Nelze přitom vyloučit zhoršení projevů jeho nemoci
vlivem vnitřních nebo vnějších okolností. Soud nezjistil podstatnou změnu v
úrovni duševního zdraví vyšetřovaného, která by v jeho případě odůvodňovala
navrácení způsobilosti k právním úkonům v plném rozsahu (identický názor
zastávala procesní opatrovnice vyšetřovaného, stejně jako okresní státní
zástupce a opatrovník vyšetřovaného podle ustanovení § 192 o. z.).
K odvolání vyšetřovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. února 2008,
č.j. 18 Co 51/2008-250, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a
IV. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, které vycházely zejména z podaného
znaleckého posudku, z výslechu soudního znalce a z výslechu vyšetřovaného. I
když podle názoru znalce aktuální duševní stav vyšetřovaného nevyžadoval
ústavní léčení, vyslovil přesvědčení, že existující psychické potíže je možné
řešit zřejmě jen prostřednictvím opatrovníka, včetně soustavné lékařské
kontroly a péče. Znalec do budoucna nevyloučil recidivu psychotických jevů s
tím,
že schopnost vyšetřovaného činit právní úkony bez podpory (opatrovníka) je
velmi omezená. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že s
ohledem
na skutečnost, že ve zdravotním stavu vyšetřovaného nedošlo k zásadním změnám,
jež by odůvodňovaly změnu původního rozsudku o omezení způsobilosti k právním
úkonům, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen vyšetřovanému dne 12. března 2008
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal vyšetřovaný (již) dne 10. března
2008 dovolání doplněné podáním jeho zástupce ze dne 18. července 2008. Má zato,
že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
neboť rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod
podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tím, že rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní považuje nesprávnou aplikaci §
10 odst. 2 a 3 o.z. soudy obou stupňů, které si byly vědomy, že ze znaleckého
posudku ani z výslechu vyšetřovaného nevyplývá, že by současná intenzita
duševní poruchy vyšetřovaného byla taková, aby jej činila neschopným konat
právní úkony. Současně však vyšly z předpokladu, že dojde ke zhoršení
zdravotního stavu vyšetřovaného
a že intenzita jeho duševní poruchy se zvýší, v důsledku čehož nebude v
budoucnu schopen činit právní úkony (patrně přesahující hodnotu 3.000,- Kč).
Dovolatel
je přesvědčen, že takovéto preventivní rozhodnutí znamená nesprávnou aplikaci §
10 odst. 2 a 3 o. z., a proto je v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti
odkázal
na rozhodnutí publikované pod č. R 14/1977 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek NS ČR, podle kterého nemůže soud vydat rozhodnutí o zbavení nebo
omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Podle dovolatele
není rozdílu mezi nezákonným rozhodnutím o způsobilosti k právním úkonům se
zpětnou účinností a rozhodnutím (v řízení o způsobilosti k právním úkonům),
které bylo vydáno o několik měsíců či let dříve, než by k tomu případně byly
důvody, kdy pouze předvídá intenzitu duševní poruchy do budoucna. Takováto
rozhodnutí zasahují do práva
na lidskou důstojnost podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě
vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. Poté se
zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Dovolací soud proto posoudil otázku přípustnosti dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací
přezkum předjímaný tímto ustanovením je předpokládán zásadně pro posouzení
otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§
242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou
tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije
jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje
odpovídající právní předpis, avšak vadně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 10 o.z. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která
není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti
k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu,
která není
jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných
prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její
způsobilost
k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2). Soud
zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo
odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).
Institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k
právním úkonům není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu
samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit
s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu
osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 o. z., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle
rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům
nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 o. z.
V obou případech jde o opatření, která představují nezbytné omezení, jež může
trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které
k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají. Z toho
důvodu proto není možnost rozhodovat o omezení nebo zbavení způsobilosti k
právním úkonům např. limitována námitkou věci rozhodnuté a o nové úpravě
způsobilosti k právním úkonům fyzické osoby může soud rozhodnout vždy, dojde-li
u takové fyzické osoby
ke změně důvodů, které vedly ke zbavení nebo omezení způsobilosti k právním
úkonům (Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká, Občanský zákoník-komentář).
Podle ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době
jeho vyhlášení.
Vyšetřovaný v dovolání zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (závěr soudu
o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být
právní předpis vyložen) tvrzeními, které však obsahu a důvodům napadeného
rozsudku neodpovídají. Jde především o výtky, že z důkazního řízení sice
vyplynulo, že projevy choroby vyšetřovaného se změnily, avšak soudy přesto z
preventivních důvodů vyslovily předpoklad, že (v budoucnu) dojde ke zhoršení
zdravotního stavu vyšetřovaného, že intenzita jeho duševní poruchy se zvýší a v
budoucnu dojde k situaci, že vyšetřovaný nebude schopen činit právní úkony.
V této souvislosti je třeba poukázat na skutečnost, že soudy obou stupňů
poznatky o zdravotním stavu vyšetřovaného čerpaly mimo jiné ze znaleckého
posudku K. B. a z výslechu tohoto znalce. Vzaly za prokázáno, že duševní
choroba vyšetřovaného se průběžně projevuje v různých formách a podobách
vnímání, jednání a prožívání, které se výrazně odlišují od normy, a které
vytvářejí obraz reziduální schizofrenické symptomatiky, což platí i o současném
stavu nemocného. Základní podoba tohoto onemocnění je trvale přítomna. Obraz
choroby je s to se měnit a zvýraznit v případě dekompenzace, která může nastat
jak vlivem vnějších, tak vnitřních faktorů. Ač v aktuálním obrazu psychického
onemocnění vyšetřovaného nejsou po dobu několika měsíců přítomny některé
symptomy jako např. halucinace, či bludy, přičemž jeho (současný) stav
nevyžaduje ústavní léčení, jeho schopnost činit právní úkony bez podpory
(součinnosti) opatrovníka je velmi omezená. Do budoucna pak nelze vyloučit
recidivu psychotických jevů.
Uvedené okolnosti svědčící o aktuálním stavu duševního zdraví vyšetřovaného
odvolací soud vzal – jak se podává z napadeného rozhodnutí – za základ svého
rozhodnutí. Vyplývá z nich, že v duševní poruše vyšetřovaného, která není jen
přechodná, a v jejímž důsledku je schopen činit právní úkony jen v omezeném
rozsahu (§ 10 odst. 2 o. z.), sice aktuálně došlo k určitému vývoji ve formě
dílčí proměny symptomů, jimiž se projevuje, avšak přes tuto skutečnost je i
nadále přítomna, přičemž i stále objektivně omezuje vyšetřovaného ve
způsobilosti k právním úkonům. Samotnou proměnu symptomů duševní choroby, pokud
i nadále přetrvává a omezuje vyšetřovaného v již vymezeném rozsahu v jeho
způsobilosti činit některé právní úkony, nelze považovat za změnu nebo
odpadnutí důvodů, jejichž následkem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 o. z. by
měla být změna nebo zrušení zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům
fyzické osoby. V dané věci tak nejde o „preventivní“ rozhodnutí v tom smyslu,
jak to naznačuje dovolatel (byť jinak samozřejmě prevence ochrany fyzické osoby
je imanentní charakteristikou rozhodování podle § 10 o. z.). Není současně
možno dovozovat ani případnou paralelu s rozhodnutím uveřejněném pod č. 14/1977
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, protože posuzovaný rozsudek vychází ve
smyslu ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. ze stavu vyšetřovaného v době jeho
vyhlášení.
V posuzovaném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno především na
skutkovém závěru, že dovolatel trpí trvalou duševní poruchou, která není jen
přechodná, v jejímž důsledku není schopen činit právní úkony v plném rozsahu,
když rozsah vymezeného omezení dovolatele odpovídá zjištěné intenzitě jeho
duševní poruchy a sleduje zejména ochranu jeho zájmů, takže jsou splněny
předpoklady, aby byl i nadále omezen ve způsobilosti k právním úkonům podle §
10 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se při právním posouzení věci nedostal do
interpretačních potíží a posoudil ji konformě s ustálenou judikaturou soudů
(srovnej např. rozhodnutí č. 44/1967, 3/1979, 77/1965 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud neshledává důvodu se od tohoto právního
názoru odchýlit. Z náležitostí vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že jeho
podstatou (přes odkaz na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.) je ve skutečnosti především nesouhlas s tím, jak soudy obou stupňů
zjistily skutkový stav. Okolnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu
v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.), však nemůže
založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Námitky proti skutkovým závěrům a neúplnosti skutkových zjištění totiž nejsou
námitkami proti právnímu posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), tím méně
pak mohou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s.
ř. Námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.) se týká
postupu soudu při zjišťování skutkového stavu, což opět není dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Z vyložených důvodů proto nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat po právní
stránce za zásadně významné a nelze dovodit přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a
Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda
senátu