30 Cdo 4684/2017-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně a) I. S., narozené dne XY, žalobkyně b) N. S., narozené dne XY, žalobkyně c) B. S., narozené dne XY, všechny bytem XY, všechny právně zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze – Novém Městě, Vyšehradská 421, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 7 280 110,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 154/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 249/2016-258, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 4684/2017-297, se opravuje tak, že v záhlaví chybně uvedené datum narození žalobkyně a) 23. 2. 1964 se nahrazuje správným datem narození dne 23. 12. 1964.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 4684/2017-297, je postiženo chybou v psaní spočívající v tom, že v záhlaví uvedeného usnesení je nesprávně uvedeno datum narození žalobkyně a) dne 23. 2. 1964, ačkoli správné datum narození žalobkyně a) zní 23. 12. 1964.
Podle § 164 o. s. ř. opraví předseda senátu v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Nejvyšší soud proto vydal podle ustanovení § 164 o. s. ř. opravné usnesení, jímž tuto chybu v psaní uvedeným způsobem opravil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2022
JUDr. František Ištvánek předseda senátu
Shodně pak odvolací soud posoudil i otázku tvrzeného ušlého zisku z prodeje akcií, jelikož ten proběhl v lednu 2000, tedy čtyři roky před zahájením zkoumaného trestního stíhání, tvrzená škoda proto nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. K tomu ve shodě s nalézacím soudem poznamenal, že bylo na rozhodnutí prvního žalobce, S., jakým způsobem se svými akciemi naloží. Proti výroku I v záhlaví uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně, neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud buď odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, případně tyto otázky nebyly dovolacím soudem doposud řešeny.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků § 241 odst. 1 o. s. ř., nebylo však shledáno přípustné. Žalobkyně namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku vzniku škody a příčinné souvislosti a tím se odklonil od judikatury Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 25.
1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2007, či rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009). Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006), tudíž sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Otázkou právní v této souvislosti by bylo posouzení, mezi jakými okolnostmi měl/má soud zkoumat existenci vztahu příčinné souvislosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001).
Tu však žalobkyně nepředkládají a polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, které jsou vystavěny na základu, že událost, jež založila žalobkyněmi tvrzenou škodu, vznikla (několik let) před zahájením zkoumaného trestního stíhání. Trestní stíhání, která byla z časového hlediska blíže „škodním událostem“ (prodeji akcií a odvolání původního žalobce z postu ředitele pobočky banky), byla dle výslovného prohlášení žalobkyň při jednání odvolacího soudu odškodněna. Nárok, jenž žalobkyně, resp. jejich předchůdce, uplatnily, vychází z existence nezákonného rozhodnutí, kterým je v posuzovaném případě usnesení policejního orgánu ze dne 15.
3. 2004 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že žalovaná škoda, která vznikla před vydáním rozhodnutí, s ním nemůže být v příčinné souvislosti, nepředstavuje žádný odklon od uvedených judikatorních závěrů. Pokud žalobkyně brojí proti nesprávnému právnímu posouzení ve věci ušlého zisku ze závislé činnosti, sama tvrdí, že potenciální zaměstnavatelé odmítli S.
zaměstnat (případně SFRB přesunul původního žalobce na hůře placenou pozici), jelikož je proti němu vedeno trestní stíhání. Žalobkyně tak kladou žalované za vinu jednání třetího subjektu, který nerespektoval zásadu presumpce neviny. Nemůže být dána příčinná souvislost mezi probíhajícím trestním řízením a jednání dalších osob na řízení se neúčastnících. Judikatura, na niž se žalobkyně odkazují (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 4563/2009), je nepřiléhavá, neboť se vztahuje k případům, kdy osoba poškozená vynaložila určité finanční prostředky (například na krytí nákladů obhajoby), a tyto proto nemohla zhodnotit tak, jak by za očekávatelného běhu událostí zhodnotila.
Žalobkyně, resp. původní žalobce, koncipovaly svůj nárok jako vyplývající z odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Tímto rozhodnutím je pak rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, resp. sdělení obvinění konkrétní osobě, v této věci tedy usnesení policejního orgánu z 15. 3. 2004. Tvrdí-li proto žalobkyně, že je na trestní trestní stíhání vedené proti původnímu žalobci nutno pohlížet jako na celek již od zahájení přípravné fáze trestního řízení (tedy cca od podzimu 1999), je takový právní názor v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 24.
1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5720/2016, či rozsudek ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 265/2012) a ani argumentace dovolatelek na tomto závěru nemůže ničeho změnit. Nelze pominout, že předchozí dvě trestní stíhání vedená proti S. v roce 2001 a 2002 byla dle vlastního prohlášení žalobkyň odškodněna již v roce 2003. Nutnost samostatného chápání obou trestních stíhání vyplývá taktéž např. z koncepce promlčení nároku z nezákonného rozhodnutí dle § 32 odst. 1, věta druhá OdpŠk, podle kterého počne běžet promlčecí lhůta ode dne doručení zrušovacího rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani pasáž dovolání nazvaná „porušení práva na spravedlivé řešení a zásady legitimního očekávání“, v níž žalobkyně tvrdí, že bylo postupem odvolacího soudu porušeno jejich právo na náhradu škody vyplývající z čl. 36 odst.
3. Listiny, neboť zde není předložena žádná otázka hmotného ani procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu, otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi řešená, případně již vyřešená otázka by měla být řešena jinak. Odkaz žalobkyň na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, je k projednávané věci nepřiléhavý, neboť se týká nároku na nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, přičemž posouzení obsahu takového nároku vychází z jiných kritérií uvedených v § 31a OdpŠk, nežli je tomu u nároku na náhradu škody. Napadají-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nedostatečnosti odůvodnění a překvapivosti rozhodnutí, neshledal tyto námitky Nejvyšší soud jako opodstatněné, neboť odvolací soud v dovoláním napadených otázkách rozhodl shodně jako soud nalézací, byť rozhojnil argumentaci soudu prvního stupně, kterou podpořil i teoretickým výkladem týkajícím se problematiky příčinné souvilosti.
Příčinnou souvislost mezi žalobkyněmi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím následně neshledal. S ohledem na nutnost kumulativního splnění všech předpokladů odpovědnosti státu za škodu nebylo nutné, aby se soud zabýval i otázkou škody jako takové. Ani v tomto smyslu nepředstavuje rozhodnutí odvolacího soudu odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud nevypořádal s jimi navrženými důkazy, namítají tzv. vady řízení, jimiž se dovolací soud může zabývat teprve v případě, že bude dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o.
s. ř.), a neformulují žádnou otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Ani tato námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání. Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 10. 2018
JUDr. František Ištvánek předseda senátu