30 Cdo 469/2025-241
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně A. A., zastoupené Mgr. Šimonem Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 133 590,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 87/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 11 Co 269/2024-213, takto:
Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 11 Co 269/2024-213, ve výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 87/2023-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 27 C 87/2023-203, ve výroku III o zamítnutí žaloby do částky 1 090 000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu navazujícího výroku II o náhradě nákladů řízení a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 380 879,16 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech na obhajobu, částky 6 989,12 Kč představující náklady na čerpání úvěru na uhrazení nákladů na obhajobu, a dále částky 1 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně vzala v průběhu řízení žalobu zpět z důvodu plnění žalované co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (z titulu nemajetkové újmy) a co do částky 354 274,69 Kč (z titulu náhrady nákladů na obhajobu) a ohledně daných částek bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 27 C 87/2023-189, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2024, č. j. 27 C 87/2023-203, uložil žalované zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 274,69 Kč od 26. 4. 2023 do 27. 2. 2024 (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 22 986,93 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení (výrok II), zamítl žalobu co do částky 1 110 603,66 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 26. 4. 2023 do zaplacení (výrok III) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 175 348 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II změnil tak, že se zamítá žaloba co do částky 2 843,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení; v napadené části výroku III co do částky 1 090 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 26. 4. 2023 do zaplacení jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a dále žalované uložil zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 142 473 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality, SKPV ze dne 22. 1. 2019, č. j. KRPH-98736-544/TČ-2016-050080, pro spáchání přečinu poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti dle § 294 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též “tr. zák.”) spáchaného ve spolupachatelství, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. c) tr.
zák., zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), a odst. 3 písm. b) tr. zák., závažného zločinu dotačního podvodu dle § 212 odst. 1, a odst. 6 písm. a) tr. zák. ve stadiu pokusu ve formě účastenství, zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 1 a 5 tr. zák. ve stadiu pokusu ve formě účastenství, s nejvyšší trestní sazbou 12 let. Usnesení si žalobkyně převzala dne 23. 1. 2019, téhož dne byla zadržena na pracovišti a propuštěna dne 24. 1. 2019. Dne 23.
7. 2019 žalobkyně převzala upozornění na změnu právní kvalifikace s tím, že nová právní kvalifikace jejího trestního jednání je přečin poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti podle § 294 odst. 1 alinea 1 tr. zák., zvlášť závažný zločin zneužití pravomocí úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), a odst. 3 písm. b) tr. zák., v ostatním zůstala nezměněna. Žalobkyně podala proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, která však byla usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28.
2. 2019, č. j. 2 KZV 5/2019-90, zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2021, č. j. 7 T 5/2020-6367, byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2022, č. j. 15 To 21/2022-6493. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že “společensky prospěšné vztahy a příkladné jednání zúčastněných osob, napomáhajících přes veškeré obtíže naplnění společensky prospěšného cíle, bylo podanou obžalobou naprosto zbytečně, hloupě, absurdně a protiprávně kriminalizováno, neboť nebyla prokázána, a naopak byla vyvrácena spekulativní tvrzení obžaloby o zavrženíhodné motivaci jednání zúčastněných, o jejich vybočení z mezí platných zákonných předpisů a jim svěřených pravomocí” (viz bod 27 odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze – pozn. Nejvyššího soudu).
Řízení bylo pravomocně skončeno dne 6. 5. 2022. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně pracuje jako vedoucí XY, z pracoviště byla odvezena v poutech a v cele předběžného zadržení byla jeden den. V rámci svého výslechu žalobkyně popsala negativní dopady trestního stíhání na svůj osobní a profesní život, včetně ztráty chuti do práce, uzavřenosti a smutku. Její výpověď byla soudem prvního stupně hodnocena jako věrohodná.
Výpovědi dalších svědků – partnera, dcery, kolegyně a syna – také uváděly zásadní dopad trestního stíhání na psychický stav žalobkyně, její společenský život a rodinné vztahy. Trestní stíhání žalobkyně bylo celostátně medializované, bylo zveřejněno i jméno a fotografie žalobkyně.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 5/2020 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a žalobkyni tak náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Soud prvního stupně dle názoru soudu odvolacího pečlivě posuzoval jednotlivá kritéria, která mohou podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, tedy a) povahu trestní věci, b) délku trestního řízení, a c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, jakož i dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozené osoby, nepříznivost jejich vlivu na její pověst, dosavadní způsob života apod. Odvolací soud považuje částku určenou soudem prvního stupně na 110 000 Kč za adekvátní ve vztahu k uvedeným kritériím.
K povaze trestní věci odvolací soud uvedl, že žalobkyně byla obviněna ze zločinů a přečinů s nejvyšší trestní sazbou až 12 let. Následně byla obžaloby zproštěna a odvolání státního zástupce bylo usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuto, neboť skutek, pro který bylo vedeno trestní stíhání, není trestným činem. Odvolací soud uvedl, že žalobkyni bylo kladeno za vinu, že „jako vedoucí stavebního úřadu, ač věděla, že průběh rekonstrukce a dostavby obchodního střediska XY, je v rozporu s územním rozhodnutím o umístění stavby, neučinila žádné kroky k nápravě“; Vrchní soud v Praze v bodu 23 odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, že žalobkyně žádným jednáním neporušila žádný právní předpis ani důležitou povinnost; nebylo prokázáno, že by nesplnila jakoukoli povinnost vyplývající z její pravomoci, nebyla osobou, které by v dané věci náležely jakékoliv kompetence; neměla povinnost ani právo do věci zasahovat.
Před vydáním usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, byla žalobkyně bezúhonnou osobou; nebyla vzata do vazby, strávila jednu noc v cele předběžného zadržení. Délku trestního řízení považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za přiměřenou, neboť v řízení bylo obviněno 9 dalších osob, spisový materiál byl obsáhlý, bylo třeba se vypořádat s množstvím důkazů; věc byla skutkově i procesně složitá. Co se týče následků trestního řízení, v odvolacím řízení nebyla dle odvolacího soudu zpochybněna skutková zjištění soudu prvního stupně, že trestní řízení mělo dopad na osobní život žalobkyně.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně zjistil poškození občanské pověsti i profesní pověsti. Rovněž závěr soudu prvního stupně, že v poměrech souzené věci není medializace kauzy přičitatelná státu, je dle odvolacího soudu správný. K tomu odvolací soud uvedl, že trestní stíhání vždy představuje zásah do práv stíhané osoby, a je nepochybné, že nezákonné trestní stíhání je způsobilé vyvolat i vznik nemajetkové újmy, která žalobkyni v příčinné souvislosti s trestním stíháním trvajícím více než 3 roky vznikla a stát za ni odpovídá.
K odvolacím námitkám žalobkyně konstatoval, že soud prvního stupně se přesně řídil judikaturou Nejvyššího soudu, správně zjistil skutkový stav a výstižně konkretizoval, k jakým zásahům došlo. Odvolací soud se neztotožnil jedině se závěrem soudu prvního stupně, který nezohlednil míru nezákonnosti, na kterou poukázal rovněž Vrchní soud v Praze v bodu 27 odůvodnění výše citovaného usnesení. Ani tato skutečnost však ve svém důsledku nevedla odvolací soud ke změně napadeného rozhodnutí. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, jakého odškodnění by se žalobkyni mělo dostat.
Soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu nepochybil, provedl-li srovnání s rozhodnutími, která jsou mu známa z úřední činnosti (rozhodnutí Městského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 209/2019, a sp. zn. 15 Co 309, 310/2022), a správně deklaroval, proč nevyužil žalobkyní předloženou judikaturu. Výši odpovídajícího zadostiučinění odvolací soud shledal nižší než 110 000 Kč, avšak při zohlednění závěru Vrchního soudu v Praze shledal částku 110 000 Kč jako přiměřenou. Odvolací soud k tomu uvedl, že názor Vrchního soudu v Praze citovaný v bodu 27 odůvodnění je de facto (nikoli de iure) rovněž určitou formou satisfakce.
Ze strany orgánů činných v trestním řízení nešlo v poměrech souzené věci dle odvolacího soudu o následek např. policejní provokace či o úmyslné postižení osoby žalobkyně, nýbrž o reakci na vznesené trestní oznámení a provedené šetření. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek ve výroku II (který se týká náhrady nákladů na obhajobu, ta však není předmětem dovolacího řízení – pozn. Nejvyššího soudu) změnil tak, že žalobu o 2 843,50 Kč s příslušenstvím zamítl a ve výroku III co do částky 1 090 000 Kč s příslušenstvím jako věcně správný rozsudek potvrdil.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 1 090 000 Kč s příslušenstvím, jejíž úhrady se žalobkyně domáhala z titulu způsobené nemajetkové újmy.
7. Ve svém dovolání žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Pro případ, že by se ukázalo, že tato otázka již vyřešena dovolacím soudem byla, pak žalobkyně namítá, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou dle žalobkyně je, zda v případě, že zjištěná míra nezákonnosti trestního stíhání je mimořádně vysoká, výrazně vyšší než v jiných obdobných případech (srovnatelných v jiných posuzovaných kritériích), je taková skutečnost důvodem k přiznání vyššího odškodnění z důvodu většího rozsahu způsobené nemajetkové újmy. Žalobkyně k tomu uvádí, že v daném případě byla zjištěna mimořádně vysoká míra nezákonnosti jejího trestního stíhání – žalobkyně odkazuje na bod 12 rozsudku odvolacího soudu (a dále bod 27 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2022, č. j. 15 To 21/2022-6493), kde je uvedeno, že „podanou obžalobou bylo naprosto zbytečně, hloupě, absurdně a protiprávně společensky prospěšné a příkladné jednání napomáhající splnění společensky prospěšného cíle všech zúčastněných osob kriminalizováno“. Z toho, dle názoru žalobkyně, vyplývá, že míra nezákonnosti trestního stíhání žalobkyně byla mimořádně vysoká, a odvolací soud měl rozhodnout tak, že výše odškodnění za nemajetkovou újmu by měla být z toho důvodu výrazně vyšší než v jiných obdobných případech srovnatelných v ostatních posuzovaných kritériích. Odvolací soud tedy nepostupoval správně, pokud se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který při posuzování výše odškodnění jako srovnatelné označil rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Co 209/2019 a sp. zn. 15 Co 309, 310/2022, protože v uvedených případech dle názoru žalobkyně míra nezákonnosti trestního stíhání byla výrazně nižší než v jejím případě.
8. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném žalobkyní v dovolání zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je přípustné pro žalobkyní formulovanou otázku, zda v případě, že zjištěná míra nezákonnosti trestního stíhání je mimořádně vysoká, výrazně vyšší než v jiných obdobných případech (srovnatelných v jiných posuzovaných kritériích), je taková skutečnost důvodem k přiznání vyššího odškodnění z důvodu většího rozsahu způsobené nemajetkové újmy. Tuto otázku posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 15. Dovolání je důvodné. 16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. 17. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 18. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, Nejvyšší soud konstatoval, že: „Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně).“ 19. Ve věci žalobkyně bylo zjištěno, že podanou obžalobou bylo „naprosto zbytečně, hloupě, absurdně a protiprávně jednání zúčastněných osob kriminalizováno“ (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2022, č. j. 15 To 21/2022-6493, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku žalobkyně). Již z toho je zřejmá zjevná bezdůvodnost vedení trestního stíhání, k čemuž měl odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout a přiznané zadostiučinění odpovídajícím způsobem navýšit. 20. Z napadeného rozsudku je zjevné, že odvolací soud výši zadostiučinění pro žalobkyni shledal nižší než 110 000 Kč, avšak při zohlednění závěru Vrchního soudu v Praze shledal částku 110 000 Kč jako přiměřenou. Odvolací soud tedy zadostiučinění pro žalobkyni navýšil, ale z jeho úvahy není zřejmé, jakého zadostiučinění by se podle odvolacího soudu mělo žalobkyni dostat, nebýt zjevné bezdůvodnosti jejího trestního stíhání a o kolik z daného důvodu odvolací soud zadostiučinění navýšil, zejména když soud prvního stupně k hodnocení absurdity trestního stíhání žalobkyně ze strany Vrchního soudu v Praze nepřihlížel. V úvaze o výši žalobkyni přiznaného zadostiučinění je proto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, v důsledku čehož je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k této vadě dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti. 21. Nadto se Nejvyšší soud neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že konstatování Vrchního soudu v Praze o absurditě podané obžaloby by mohlo být pro žalobkyni určitou formou satisfakce (byť jen „de facto, nikoli de iure“, jak uvedl odvolací soud). Tou by dané konstatování mohlo být pouze tehdy, pokud by přišlo ze strany policie nebo státního zastupitelství jako projev určité sebereflexe, případně spojené s omluvou žalobkyni za způsobenou újmu. K tomu však podle skutkových zjištění odvolacího soudu nedošlo. Okolnost, že je trestní stíhání absurdní, bude spíše umocňovat újmu trestně stíhané osoby, neboť tuto újmu by obzvlášť pociťoval každý člověk, proti kterému je vedeno zcela zjevně nedůvodné trestní stíhání. 22. K potřebě zohlednění důvodů, pro něž bylo trestní řízení zastaveno, respektive pro které byl obžalovaný zproštěn obžaloby, se vyjádřil i Ústavní soud, když uzavřel, že „každé trestní stíhání negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (…). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění ‚liché‘, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, bod 33). 23. V případě žalobkyně se ale nejednalo jen o trestní stíhání liché, tj. takové, které bylo zahájeno za hájitelných okolností. Jednalo se o trestní stíhání zahájené zbytečně, absurdně, hloupě a navíc kriminalizující jednání společensky prospěšné. Jestliže již samotné zahájení trestního stíhání představuje pro stíhanou osobu zátěž, je-li stíhána nedůvodně, pak zátěž osoby, která je stíhána zcela zjevně bezdůvodně, nadto za činnost společensky prospěšnou, je výrazně vyšší. Tomu musí odpovídat i přiznané zadostiučinění. 24. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v části napadené dovoláním zrušil z důvodu neúplného právního posouzení a vady řízení, a to včetně navazujících výroků o nákladech řízení, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 25. V dalším řízení se bude odvolací soud opět zabývat otázkou výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonným trestním stíháním s přihlédnutím ke zjevné bezdůvodnosti tohoto trestního stíhání, jak bylo výše popsáno. Uvede, jakého zadostiučinění by se mělo žalobkyni dostat v případě, že by trestní stíhání bylo jen nedůvodné a odpovídajícím způsobem toto zadostiučinění navýší z důvodu zjevné bezdůvodnosti trestního stíhání. 26. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu