30 Cdo 4696/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce K. H., zastoupeného opatrovnicí V. H., právně zastoupeného
advokátem proti žalovanému K. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení
25.200,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 302/2007, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci
ze dne 17. června 2008, č. j. 69 Co 312/2008-65, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 26. 10. 2007, domáhal,
aby žalovanému (jeho synovi) byla uložena povinnost zaplatit mu částku 25.200,-
Kč, představující výživné, které mu zaplatil v období od června 2005 do září
2007. Žalobu odůvodnil zejména tím, že výživné pro žalovaného bylo naposledy
stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P
439/92 - 159,
ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. P 439/92 - 187, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Co
15/2005 - 216, ve výši 900,- Kč měsíčně, přičemž návrh syna na zvýšení
výživného byl zamítnut rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z důvodu zjištění,
že žalovaný ukončil v květnu 2005 střední školu maturitní zkouškou a byl
schopen sám se živit. Žalobce se proto domnívá, že výživné platil „zbytečně již
od května r. 2005“, čímž se žalovaný obohatil. O změně v poměrech syna však
žalobce nevěděl, neboť jej nikdo neinformoval, navíc žije z invalidního
důchodu, byl těžce psychicky postižený a stále trpí psychickou poruchou.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě poukázal na to, že žalobce v
minulosti stanovené výživné řádně neplatil, a proto se jeho matka domáhala jeho
úhrady výkonem rozhodnutí, který je veden u Okresního soudu v Šumperku pod sp.
zn. E 1631/94, přičemž návrh žalobce na úplné zastavení nařízeného výkonu
rozhodnutí byl usnesením tohoto soudu ze dne 20. 8. 2007, č. j. E 1631/94 -
108, zamítnut. Dále uvedl, že studuje na Střední odborné škole a Středním
odborném učilišti v Š., kde navštěvuje 3. ročník učebního oboru zámečník;
připravuje se tedy soustavně a účelně na budoucí povolání a není schopen sám se
živit.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 6. 3. 2008, č. j. 9 C 302/2007 - 42,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 900,- Kč, ohledně další
částky 24.300,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému byla naposledy
stanovena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P
439/92 - 159, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 13. 10. 2004, č. j. P
439/92 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3.
2005, č. j. 14 Co 15/2005 - 216, částkou 900,- Kč měsíčně. Z rozsudku Okresního
soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2007, č. j. 13 C 10/2007 -37, dále zjistil, že
jím byl zamítnut návrh žalovaného na zvýšení výživného s odůvodněním, že
žalovaný ukončil studium na střední škole v květnu roku 2005 maturitní zkouškou
v oboru obchodník, a místo toho, aby se zajímal o možnost studia na vyšším typu
školy nebo se pokusil sám najít zaměstnání, začal hned v následujícím školním
roce navštěvovat denní studim na tříletém učebním oboru zámečník, a to ve
stejné škole, na které ukončil předchozí vzdělání. Potvrzením Střední odborné
školy a Středního odborného učiliště ze dne 24. 9. 2007 vzal soud za prokázané,
že žalovaný je studentem 3. ročníku učebního oboru zámečník. Shodným
prohlášením obou účastníků měl dále za nesporné, že za měsíc září 2007 bylo
žalobcem žalovanému zaplaceno výživné ve výši 900,- Kč. Dále bylo zjištěno, že
žalobce podal u soudu návrh na zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému s
účinností od 1. 9. 2007 a Okresní soud v Šumperku tomuto návrhu rozsudkem ze
dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, který nabyl právní moci dne 28. 2.
2008, v plném rozsahu vyhověl. Soud prvního stupně s odkazem na § 451 obč. zák.
a § 99 odst. 1 a 2 zákona o rodině a dále s ohledem na skutečnost, že
vyživovací povinnost žalobce k žalovanému byla zrušena s účinností od 1. 9.
2007, dospěl k závěru, že za většinu období, za které se žalobce na žalovaném
domáhal vrácení uhrazeného výživného, tj. od června 2005 do konce srpna 2007,
nedošlo zaplacením výživného k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného,
tedy k majetkovému prospěchu získanému plněním bez právního důvodu; jednalo se
o plnění povinnosti žalobce vůči žalovanému stanovené mu pravomocným rozsudkem
soudu, jelikož žalobce měl k žalovanému vyživovací povinnost až do konce srpna
2007. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení pouze přijetím
výživného ve výši 900,- Kč zaplaceného žalobcem za měsíc září 2007. S ohledem
na tento závěr již soud prvního stupně neprokazoval, zda žalobce uhradil
výživné
za období od června do konce srpna 2007, neboť tato skutečnost je zcela
irelevantní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem
ze dne 17. 6. 2008, č. j. 69 Co 312/2008 - 65, rozsudek soudu prvního stupně v
napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
právním posouzením věci. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okresní soud
na danou věc správně aplikoval ustanovení § 451 obč. zák. a § 99 zákona o
rodině, která vyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a dospěl ke správnému
závěru, že ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nedošlo.
Jestliže vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému byla zrušena rozsudkem
Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, ke dni
1. 9. 2007, plnil svoji povinnost stanovenou rozsudkem soudu a právní důvod
plnění odpadl až dne 1. 9. 2007. Pokud tedy žalobce plnil žalovanému výživné na
základě pravomocného rozhodnutí soudu, nemohlo na straně žalovaného dojít ke
vzniku bezdůvodného obohacení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podal
žalobce dovolání, doplněné v zákonné lhůtě, jehož přípustnost dovozuje z § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř, a podává je z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a),
b) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že postupovaly „přísně formálně“, když
nepřihlédly k jeho „specifické životní situaci“ (psychické poruše), v čemž
spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení věci pak
shledává v tom, že soudy nezohlednily jeho nemožnost a neschopnost podat žalobu
na „zastavení placení výživného“ dříve, než se skutečně stalo. Namítá, že soudy
obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že matka žalovaného ani nikdo jiný jej
neinformoval o průběhu a skončení studia jeho syna. Odvolací soud dále podle
názoru dovolatele „pochybil tím, že soudu prvního stupně nevytkl skutečnost, že
ani neprokazoval, zda žalobce platil výživné v období od června 2005 do konce
srpna 2007 či nikoliv“, v čemž spatřuje „další vadu řízení“. Domnívá se, že
odvolací soud měl dále přihlédnout i k odůvodnění rozsudku okresního soudu, v
němž v části týkající se nákladů řízení je uvedeno, že „u žalovaného nebyl
splněn předpoklad, že se není schopen sám živit“, a podle názoru dovolatele tak
žalovaný nárok na výživné v žalovaném období neměl, tj. došlo zjevně k plnění
bez právního důvodu, protože žalovaný nesplňoval podmínky pro „pobírání“
výživného v dotčeném období. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud posoudil
odkaz prvostupňového soudu na § 99 odst. 1 a 2 zákona o rodině, když
„nepřipustil směřování podaného návrhu zpětně a nepotvrdil nárok na vyplacení i
zbytku žalované částky“. Rozhodnutí soudů v tomto případě je tak podle
dovolatele možno posoudit jako schválení výkonu práv žalovaného a jeho matky v
rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou
osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena (dovolací soud se touto právní otázkou při svém dosavadním rozhodování
nezabýval) nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
§ 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní
otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní
stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b), neboť soud prvního stupně nerozhodl
jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí. Zbývá proto posoudit přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto
ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky,
zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního
významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 99 odst. 1 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud i bez
návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti;
dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované
výživné se nevrací. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nejde-li o výživné pro
nezletilé děti, může dojít
ke změně nebo k zrušení pouze na návrh.
Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního důvodu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že vyživovací povinnost žalobce
k žalovanému, nar. 16. 7. 1986, stanovená mu naposledy rozsudkem Okresního
soudu v Šumperku ze dne 4. 11. 2003, č. j. P 439/92 - 159, ve znění
doplňujícího rozsudku
ze dne 13. 10. 2004, č. j. P 439/92 - 187, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2005, č. j. 14 Co 15/2005 - 216, byla zrušena k
jeho návrhu rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 C
258/2007 - 23, s účinností od 1. 9. 2007, plnil ji žalobce (a musel plnit) do
31. 8. 2007 na základě vykonatelného rozhodnutí soudu, které mu tuto povinnost
závazně (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) uložilo. Dokud tato vyživovací povinnost
stanovená citovanými rozhodnutími soudu nebyla zrušena, právní důvod pro plnění
(placení výživného žalovanému) uskutečňované žalobcem existoval. Vyplývá to
zejména z již zmíněné závaznosti rozsudku pro všechny účastníky opatrovnického
řízení o určení výživného pro tehdy nezletilého žalovaného (§ 159 odst. 1 a 4
o. s. ř.). Zrušením vyživovací povinnosti k žalovanému na návrh žalobce (§ 99
odst. 2 zákona o rodině) rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 31. 1.
2008, č. j. 8 C 258/2007 - 23, od 1. 9. 2007 odpadl
do té doby existující právní důvod a dříve zaplacené výživné se stalo
bezdůvodným obohacením, které po tomto datu získal žalovaný (přijetím plnění,
jehož právní důvod odpadl).
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže
v dané věci dospěl k závěru, že na straně žalovaného ke vzniku bezdůvodného
obohacení nedošlo.
Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti takovému
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné. Z tohoto důvodu nelze
při dovolacím přezkumu přihlížet k namítaným vadám řízení (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), jímž je vyhrazen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., a které samy o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nezakládají. Další námitky žalobce v dovolání nejsou z hlediska
hmotného práva relevantní.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovanému v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu