30 Cdo 472/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov,
zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní
10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 350.000,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 70/2011, o dovolání žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 72 Co 491/2012-48,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 72 Co
491/2012-48, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. července
2012, č. j. 23 C 70/2011-40, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku
II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění
účinném do 31. prosince
2012.
Dovolací soud konstatuje, že včasné dovolání proti v záhlaví označenému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení)
řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4
o. s. ř.
Podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř. dovolání je též přípustné proti
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně
o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na
předběžné opatření (§ 75a a 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního
prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§ 78d).
Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 platí obdobně.
Dovolání je přípustné i důvodné.
V posuzované věci Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
označeným usnesením dle § 219 o. s. ř. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. července 2012, č. j. 72 Co
491/2012-48, jímž soud prvního stupně odmítl žalobu „ze dne 29. 3. 2011, kterou
se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 350.000,- Kč.“ Odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že „z obsahu žaloby, jež byla
soudu I. stupně doručena dne 31. 3. 2011, vyplývá, že se žalobce domáhá na
žalované náhrady nemajetkové újmy vyčíslené na částku 350.000,- K. Vznik této
újmy pak žalobce odvozuje od nezákonného jednání státní zástupkyně JUDr.
Jaromíry Biolkové, kterého se měla dopustit v roce 2010 při své návštěvě
věznice Mírov, kterým se jmenovaná měla snažit ‚zastřít‘ svou trestnou činnost
spáchanou v roce 2002 nebo 2001, a to v rámci trestního řízení vedeného proti
žalobci, jenž je proto od 1. 1. nelegálně ‚vězněn‘. Žalobce přitom v rámci
popisu uvedeného nezákonného jednání (obsaženého v části II žaloby) uvedl celou
řadu skutečností, které však nejsou propojeny logickou souvislostí, jež by z
jejich vylíčení byla srozumitelně patrná, a které by tak ve svém souhrnu
podávaly zřetelnou odpověď na otázku, jaký konkrétní nezákonný úřední postup je
JUDr. Biolkové v žalobě vytýkán.“
Nejvyšší soud na rozdíl od odvolacího soudu, s přihlédnutím k ustanovením § 42
odst. 4 a § 79 odst. 1 o. s. ř., je toho názoru, že žalobce v podané žalobě
základní skutkový rámec, nezbytný k projednání žaloby, vymezil, spojuje-li
tvrzené protiprávní jednání zmíněné úřední osoby s nesprávným úředním postupem,
a jestliže na podkladě takto (byť laicky a místy nesourodě) zformulovaného
skutku vyvozuje požadavek na předmětné peněžité plnění; okolnost, že žalobce v
žalobě popisuje další (skutkové) okolnosti, jež dle názoru odvolacího soudu
„nejsou propojeny logickou souvislostí, jež by z jejich vylíčení byla
srozumitelná“, podle přesvědčení dovolacího soudu nečiní takovou žalobu
neprojednatelnou, jakkoliv může být zjevně nedůvodná.
V popsané procesní situaci dovolacímu soudu proto nezbylo nic jiného, než
přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, neboť podmínky pro odmítnutí
žaloby v tomto případě splněny nebyly, i když je (z obecného nazírání na danou
materii) zřejmé, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro
rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné
skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání
rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v
obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (k tomu srov. např. Vojtek, P.
Odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha
: C. H. Beck, 2007, s. 9).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§
243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro
které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu