30 Cdo 4761/2009

30 Cdo 4761/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci

žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Stanislavem Brtníkem, advokátem se sídlem

Moravská Ostrava, Dr. Šmerala 6, proti žalované České republice – Ministerstvu

spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky

139.645.408,80 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C

250/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.

6. 2009, č. j. 21 Co 149/2009 – 57, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009, č. j. 21 Co 149/2009 - 57 a

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 11. 2008, č. j. 26 C 250/2007 -

44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu I. stupně, kterým byl

zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 139.645.408,80 Kč jako odškodnění

nemajetkové újmy utrpěné žalobcem tím, že řízení, které vedl u Okresního soudu

v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 223/2003, nebylo skončeno v přiměřené lhůtě. Soud I. stupně vyšel ze skutkového zjištění, že řízení, ve kterém měla být

žalobci způsobena nemajetková újma, bylo zahájeno podáním žaloby k Okresnímu

soudu v Litoměřicích dne 4. 1. 1999. Předmětem žaloby byl nárok na náhradu

škody ve výši 129.345.408,80 Kč s příslušenstvím vzniklé nesprávným úředním

postupem orgánu celní správy. Podáním ze dne 31. 5. 2000 došlo na výzvu soudu k

doplnění žaloby. Následně Okresní soud v Litoměřicích nařídil na den 6. 2. 2001

ústní jednání, na kterém vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude

postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Dne 12. 6. 2001 rozhodl Městský soud v

Praze o důvodnosti nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 1 s postoupením věci a

věc byla vrácena zpět Okresnímu soudu v Litoměřicích. Ten dne 30. 10. 2001

opětovně vyslovil svoji místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena

Okresnímu soudu v Břeclavi. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno neúspěšné

odvolání. K návrhu Okresního soudu v Břeclavi rozhodl Krajský soud v Brně dne

31. 10. 2002 o postoupení řízení z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Hodoníně,

kterému byl také spis dne 11. 2. 2003 předán. Usnesením ze dne 10. 8. 2004

vyzval Okresní soud v Hodoníně žalobce k doplnění tvrzení, což žalobce v

průběhu měsíce září 2004 učinil. Soud pak ve věci rozhodl dne 30. 9. 2004. Žalobce podal proti rozsudku odvolání, které odůvodnil dne 5. 1. 2005. Dne 26. 9. 2005 Krajský soud v Brně uvedený rozsudek potvrdil a ten nabyl právní moci

dne 31. 10. 2005. Dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud

dne 24. 9. 2006 odmítl. Dne 27. 9. 2007 byla pak Ústavním soudem odmítnuta i

ústavní stížnost v dané věci podaná. Z uvedeného soud I. stupně dovodil, že řízení, ve kterém měla být žalobci

způsobena újma, trvalo od 4. 1. 1999 do 31. 10. 2005, kdy nabyl právní moci

rozsudek soudu I. stupně, ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího, tj. trvalo

6,5 roku. Jednalo se o věc složitou, protože předmětem řízení byl nárok na

náhradu škody ve výši několika miliónů. V řízení před Okresním soudem v

Hodoníně nebyly soudem I. stupně zjištěny průtahy a celková doba řízení proto

není nepřiměřená. Navíc se ukázalo, že Okresní soud v Litoměřicích rozhodl o

své místní nepříslušnosti správně. Žalobce tedy k trvání řízení přispěl tím, že

podal žalobu u místně nepříslušného soudu. Soud I. stupně dospěl rovněž k

zjištění, že žalobce nepodal jakoukoli stížnost na průtahy v řízení, sám byl

několikrát vyzýván k odstranění vad podání, a to jak ve věci samé, tak v rámci

odvolacího řízení. Nárok žalobce proto posoudil jako neodůvodněný, žalobu

zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů

řízení (výrok II.). Odvolací soud se v potvrzujícím rozsudku ztotožnil se skutkovými zjištěními

soudu I.

stupně ohledně toho, že rozhodná pro posouzení nároku žalobce je délka

řízení od 4. 1. 1999 do 31. 10. 2005. Řízení ve věci samé trvalo 2 roky a 8

měsíců, což je vzhledem ke složitosti věci a výši žalované částky přiměřené. Otázka místní příslušnosti sice byla posuzována po dobu 3 let a 10 měsíců, ale

z této skutečnosti nelze dovozovat porušení práva žalobce na rozhodnutí věci v

přiměřené lhůtě. Na soudní řízení je totiž třeba pohlížet jako na jeden celek

až do vydání pravomocného rozhodnutí. V projednávané věci poté, co byla žaloba

k výzvě Okresního soudu v Hodoníně doplněna, postupoval tento soud rychle,

ještě v tomtéž měsíci, kdy žalobce svá tvrzení doplnil, nařídil ústní jednání a

při něm o věci rozhodl. Určité průtahy spočívající v tom, že místní příslušnost

soudu byla řešena delší dobu, byly tak zcela zhojeny rychlým postupem Okresního

soudu v Hodoníně, jakož i odpovídajícím postupem Krajského soudu v Brně jako

soudu odvolacího. Počáteční průtahy spojené s řešením otázky místní

příslušnosti byly způsobeny rovněž tím, že žalobce podal svou žalobu u místně

nepříslušného soudu, když žaloba zároveň nebyla zcela perfektní a musela být

doplňována. Odvolací soud se také ztotožnil se soudem I. stupně v závěru, že

šlo o věc složitou. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho plném rozsahu podal žalobce dovolání, ve

kterém za otázku zásadního právního významu, jejíhož zodpovězení se dovolává,

spatřuje to, podle kterých kritérií má být určeno, zda bylo v konkrétním řízení

porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Poukazuje přitom na to, že

podáním žaloby u místně nepříslušného soudu neporušil žádnou procesní

povinnost. Vystavil se sice riziku, že dojde k prodloužení řízení, nikoli však

v řádu několika roků, jak se tomu v posuzované věci stalo. Nesouhlasí rovněž se

závěrem, že postupem Okresního soudu v Hodoníně došlo ke zhojení předchozího

postupu soudů při řešení otázky místní příslušnosti. Žalobce se domnívá, že při

zkoumání porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je především nutno

zkoumat aktivitu či pasivitu soudu, nikoli účastníků řízení. V tomto směru

odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nemeth proti

České republice, č. 35888/02. Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení

rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §

241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázka v

dovolání uplatněná, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí a

spočívající ve vymezení kritérií rozhodných pro posouzení, zda byla konkrétní

věc projednána v přiměřené lhůtě, dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu

řešena a napadené rozhodnutí má proto zásadní právní význam. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou

některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci. Dospěl však zároveň k závěru, že dovolání je důvodné. Možnost žádat odškodnění nehmotné (morální) újmy způsobené nesprávným úředním

postupem byla do českého právního řádu zakotvena zák. č. 160/2006 Sb., který

novelizoval s účinností od 27.4.2006 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za

škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním

postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a

jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Danou novelou byl do § 1 vložen nový odst. 3 stanovící, že stát a územní celky

v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též

vzniklou nemajetkovou újmu. Do § 13 odst. 1 OdpŠk byla pak přidána věta

potvrzující dřívější judikaturou dovozovaný závěr ve vztahu k náhradě škody

způsobené nesprávným úředním postupem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu

ze dne 24.6.1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněné v časopise Soudní

judikatura pod č. 4/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.2.2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, dostupný na www.nsoud.cz), že se za nesprávný úřední postup

považuje rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v

přiměřené lhůtě. Nově vložená věta v § 13 odst. 1 OdpŠk rovněž obsahuje poznámkou 8a odkaz na

čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů

pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006

Sb. přitom vyplývá, že účel tohoto odkazu je dvojí: jednak poukázat na to, že

se hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování řídí kritérii, která ve

své judikatuře dovodil mezinárodní soud Úmluvu aplikující, jednak upozornit na

to, že v souladu s touto judikaturou na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je

rozhodující především celková délka řízení. Návrh směřuje k poskytování náhrady

za nepřiměřené celkové délky řízení, nikoli primárně k odškodňování za

jednotlivé průtahy v řízení.Zákonem č. 160/2006 Sb. pak do zákona č. 82/1998

Sb. přibyl rovněž nový § 31a, podle kterého bez ohledu na to, zda byla

nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda,

poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou

nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže

nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení

práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž

k nemajetkové újmě došlo (odst.

2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla

nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22

odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného

zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k

a) celkové délce řízení,

b) složitosti řízení,

c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda

využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,

d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a

e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

Z uvedeného je zřejmé, že § 31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené

zadostiučinění v případě nemateriální újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo

nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování

zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování

porušení právo nebo ve formě finanční kompenzace a uvádí obecná kritéria, od

kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé

újmy a okolnosti jejího vzniku). V odst. 3 pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k

nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním

postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a

třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové

zprávy k zák. č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná

Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka

vnitrostátního soudního řízení přiměřená, a jeho judikatura proto může být

užitečným vodítkem. Úprava náhrady nemajetkové újmy je tedy zasazena do zákonné koncepce, jež stojí

na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné

souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném

případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. Z uvedeného je patrno, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, je nutno postupovat nejen dle zákonné úpravy, do

níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská

práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To platí zejména pak k výkladu pojmu přiměřenosti délky řízení. Evropský soud pro lidská práva opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního

řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele,

postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v

řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České

republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci

Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají

kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom,

zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v

přiměřené lhůtě. Před aplikací uvedených kritérií je nezbytné určit počátek a konec doby, kterou

lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. K

tomu považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že posouzení této otázky

dovolatel předmětem svého dovolání neučinil, a proto s ohledem na vázanost

dovolacími důvody ve smyslu § 242 odst. 1 o.s.ř. se jí Nejvyšší soud nemohl

zabývat a z hlediska posouzení rozhodné doby rozsudek odvolacího soudu tedy

nepřezkoumával. Po stanovení rozhodné doby je třeba s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §

31a odst. 3 písm.

b) až e) OdpŠk posoudit, zda byla při projednávání věci

zachována či překročena doba přiměřená. Platí přitom, že pouze příčiny

prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení

práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová

proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27). Prvním z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk) je složitost řízení. V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že řízení před Okresním soudem v

Hodoníně bylo složité z důvodu výše žalované částky. S tímto závěrem se však

dovolací soud ztotožnit nemůže, neboť na složitost věci nemá zpravidla výše

požadovaného plnění vliv. Jinak řečeno, z hlediska posouzení složitosti věci je

právně nevýznamná pouhá skutečnost, zda jde o peněžité plnění v řádech desítek

či miliónů korun. Oproti tomu je však podstatné například to, zda šlo o věc se zapojením

mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li

třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, zda šlo o věc

skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání

rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti

České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, § 60, či požadavek více osob na

vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z

nich je třeba rozhodnout zvlášť – viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti

České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 64), zda šlo o věc složitou z

hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich

povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku – viz rozsudek ESLP ve věci

Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, § 39) či

jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je

třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů – viz rozsudek ESLP ve

věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25). Pro

složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla

rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním

orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která

jsou následně předmětem soudního řízení (nebude sem spadat povinné předběžné

uplatnění nároku např. ve smyslu § 14 OdpŠk, neboť při něm správní orgán o

právech účastníků nijak nerozhoduje). Druhým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) je jednání

poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil

dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Poškozený může přispět k prodloužené délky projednávání věci podáním vadné či

neúplné žaloby nebo jiného procesního úkonu, které si vyžádá potřebu jeho

opravení či doplnění, častými změnami předmětu sporu nebo upřesněním či

doplňováním svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice

ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 67). Může k délce řízení přispět rovněž tím,

že využívá žádostí (např.

o osvobození od soudních poplatků či ustanovení

zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu)

a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje. Může také přispět k prodloužení řízení tím, že podá žalobu u nepříslušného

soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži (rozsudek ESLP

ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, § 69),

nelze je ale přičítat k tíži ani státu (rozsudek ESLP ve věci Vladimír Dostál

proti České republice ze dne 25. 5. 2004, č. 52859/99, § 220), je-li na

vzniklou situaci ze strany soudu adekvátně reagováno. Pokud odvolací soud dovodil, že žalobce přispěl k prodloužení doby řízení tím,

že žalobu podal u nepříslušného soudu, je tento závěr správný. Nelze jím však

odůvodnit celkovou délku řízení, neboť lze souhlasit s žalobcem v tom, že

posouzení místní příslušnosti, stejně jako ostatních podmínek řízení, musí být

věcí podstatně kratšího časového úseku, než několika roků. Z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba

přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo

již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost

účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení

procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve

znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České

republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž

návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného

orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30.6.2009, nebyla

shledána Evropským soudem pro lidská práva za účinný právní prostředek nápravy

(viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze

dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako

nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o

soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži. Vyčítá-li odvolací soud žalobci, že nevyužil žádný prostředek způsobilý

odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou

sporné řízení probíhalo, žalobce žádný takový prostředek k dispozici neměl a

tedy jej ani využít nemohl. K uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odpovědnost za dodržení práva účastníka

řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji

nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v

případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li

k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat

jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání

toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy

v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k

dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Třetím z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je postup orgánů

veřejné moci během řízení.

Ten je v případě soudů v občanskoprávním řízení

definován maximou stanovenou v § 6 o.s.ř., podle kterého soud v řízení

postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla

rychlá a účinná. Z toho plyne, že by postup soudu v řízení měl být plynulý,

prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí věci. Nečinnost soudu přitom

nelze odůvodnit nadměrným zatížením konkrétního soudce či špatným personálním,

popř. technickým vybavením soudů, neboť je úkolem státu zorganizovat své

soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci

v přiměřené lhůtě nebude porušováno. V posuzované věci se objevují tři delší období nečinnosti, a to v řízení před

Okresním soudem v Litoměřicích v době od podání žaloby dne 4. 1. 1999 do 31. 5. 2000, kdy byla doplněna na výzvu soudu žaloba a v době do 6. 2. 2001, kdy

rozhodl Okresní soud v Litoměřicích o své místní nepříslušnosti (tj. po více

než dvou letech od podání žaloby). V případě Okresního soudu v Hodoníně jde pak

o dobu od 11. 2. 2003, kdy mu byl postoupen spis do 10. 8. 2004, kdy vyzval

žalobce k doplnění žaloby. Celková doba nečinnosti v daném řízení přesáhla tři

a půl roku a významně přispěla k celkové délce řízení. Úvahu odvolacího soudu v tom směru, že nestandardně dlouho řešená otázka místní

příslušnosti nevedla k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené

lhůtě, neboť Okresní soud v Hodoníně a následně Krajský soud v Brně jako soud

odvolací postupovaly v řízení rychle, nelze přijmout. Je sice pravdou, že je

možno tolerovat v řízení kratší a ojedinělé období nečinnosti ze strany soudu,

avšak pouze tehdy, není-li celková délka řízení nepřiměřená. Rychlý postup

soudu v určité části řízení, typicky v jeho závěru, však není s to eliminovat

předchozí období nečinnosti, pokud tato přispěla k celkové délce řízení nikoli

nepodstatným způsobem. Nejvyšší soud má v dané souvislosti za to, že řešení otázky místní příslušnosti

soudu z úřední povinnosti v případě, kdy s ohledem na dobu uběhlou od zahájení

řízení hrozí porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě,

mělo být přizpůsobeno ohledu na to, že jde o odstranitelný nedostatek podmínek

řízení, který je zhojen v případě, kdy soud začne jednat o věci samé nebo

vydáním rozhodnutí bez projednání věci, popř. tím, že její nedostatek účastník

řízení nenamítne při prvním úkonu, který mu přísluší (§ 105 odst. 1 o.s.ř.). Čtvrtým z uvedených kritérií (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk) je význam předmětu

řízení pro poškozeného. Ten je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy

řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci

trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život

trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod

č. 67/2005), věci opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České

republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č.

65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku

ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek

ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38)

a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti

Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního

sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím

například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho

věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České

republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 68). K uvedenému považuje dovolací soud doplnit, že výčet kritérií pro posouzení

přiměřenosti délky řízení uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk je

toliko demonstrativní a nebrání soudu přihlédnout k jiným kritériím, která se z

hlediska doby projednání věci ukáží s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem

sporu za významná. Jelikož posouzení kritérií rozhodných pro stanovení, zda délka daného řízení

byla či nebyla přiměřená, odvolacím soudem, je dílem nesprávné a dílem neúplné

a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za

středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se

důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu I. stupně,

zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř. také rozsudek soudu

I. stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek

soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.

Soud I. stupně je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 5. října 2010

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu