30 Cdo 477/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně K. B., zastoupené advokátem, proti žalované Š. K., o
zaplacení 96.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C
118/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočka v Olomouci ze dne 2. října 2007, č. j. 12 Co 777/2007 - 147, t a k t
o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť plnění, které žalobkyně
poskytovala svému vnukovi P. B., tím, že mu kupovala jídlo, oblečení a další
věci a příležitostně se o něho starala, nebylo plněním vyživovací povinnosti za
rodiče dítěte (§ 101 odst. 1 zákona o rodině).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze
dne 2. 10. 2007, č. j. 12 Co 777/2007 - 147, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil názoru
soudu prvního stupně, že na danou věc je třeba aplikovat § 101 zákona o rodině,
a shodně s ním dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v souvislosti s § 237
odst. 2
písm. b) o. s. ř., přičemž má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nesouhlasí s
právním názorem krajského soudu,
že v dané věci se jedná o nárok upravený zákonem o rodině, a s odkazem na
zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12.1978, sp. zn. Cpj 37/78,
uveřejněnou
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979, naopak dovozuje, že
věc
je třeba posuzovat podle § 454 občanského zákoníku. Poukazuje na to, že v době,
kdy
se o vnuka starala, pobírala žalovaná sociální dávky a výhody spojené s péčí
o nezletilého a že otec dítěte přispíval na jeho výživu částkou 6.000,- Kč
měsíčně.
Je tedy zřejmé, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila, neboť sociální
dávky
a výživné od otce neužívala v souladu s jejich určením, tj. na výživu
nezletilého,
a žalované tak z tohoto důvodu „vznikl vůči jejímu synovi dluh, který však
neplnila vzhledem k tomu, že za ni plnila žalobkyně“. S touto námitkou se však
odvolací soud nevypořádal a své rozhodnutí ani náležitě neodůvodnil. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve vlastnoručně sepsaném vyjádření k dovolání uvedla, že „s dovoláním
nesouhlasí a že se podřídí rozhodnutí dovolacího soudu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátem,
dospěl
po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle § 237 odst. 2 o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné
a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, b) ve věcech upravených zákonem
o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti
nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o
nezrušitelné osvojení.
Kdo zcela nebo zčásti splnil za jiného vyživovací povinnost, je oprávněn
požadovat na něm úhradu tohoto plnění (§ 101 odst. 1 zákona o rodině). Jde o
případy, kdy výživné bylo plněno bez právního důvodu, nebo později odpadl
právní důvod plnění. Obdobné ustanovení obsahuje § 454 obč. zák., podle nějž se
bezdůvodně obohatil i ten, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám. S
ohledem
na skutečnost, že zákon o rodině obsahuje v tomto směru zvláštní ustanovení,
dospěla ustálená teorie rodinného práva i judikatura soudů k závěru, že v
případě § 101
zák. o rodině jde o speciální rodinněprávní institut, a proto nelze použít
ustanovení občanského zákoníku, týkající se institutu bezdůvodného obohacení
[srov. Hrušáková, M. - Králíčková Z.: České rodinné právo, Masarykova
univerzita a nakladatelství Doplněk, Brno, 1998, s. 200-201, a dále rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 14. 10. 1968, sp. zn. 1 Cz 23/68, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí
a stanovisek pod R 36/1969, a Zprávu bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení
úrovně rozhodování soudů SSR ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový
prospěch podle § 451 a násl. občanského zákoníku, projednanou a schválenou dne
21. 12. 1978 pod Cpj 37/87, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek
pod R 1/1979, na níž dovolatelka poukazuje a v níž se uvádí, že je nesprávné
podle ustanovení občanského zákoníku posuzovat případy, ve kterých šlo o plnění
vyživovací povinnosti za jiného, a že na tyto případy se vztahuje zvláštní
ustanovení § 101 zákona
o rodině (viz též R 36/1969); citované judikáty jsou použitelné i v současné
době].
Protože dovolatelka v dané věci dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci upravené v § 101 zákona
č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, je přípustnost dovolání
vyloučena § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (o žádnou z výjimek uvedených v tomto
ustanovení se v dané věci nejedná).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti takovému rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není
přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí
dále zabývat - podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a
žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu