30 Cdo 478/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobkyně B. V.,
za účasti 1) České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6,
Tychonova 1, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v
Praze 6, Nám. Svobody 471, a 2) P. f. ČR, o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 134/2005, o
dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. listopadu
2005, č. j. 33 Co 25/2005 - 50, t a k t o :
Dovolání J. P. se odmítá.
Okresní soud v Příbrami v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
podle § 244 a násl. o. s. ř. usnesením ze dne 8. 7. 2005, č. j. 7 C 134/2005 -
13, rozhodl, že účastníky tohoto řízení jsou žalobkyně B. V., dále Česká
republika - Ministerstvo obrany, jednající prostřednictvím Vojenského úřadu pro
právní zastupování, se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, a P. f. ČR,
(výrok I.), a že J. P., se nepřipouští jako obecný zmocněnec žalobkyně B. V.
(výrok II.). Soud prvního stupně výrok II. citovaného usnesení odůvodnil tím,
že
v případě J. P. jsou splněny obě zákonné podmínky uvedené v ust. § 27 odst. 2
o. s. ř. pro jeho nepřipuštění jako zástupce (obecného zmocněnce) žalobkyně,
neboť jmenovaný vystupuje jako obecný zmocněnec v řadě dalších věcí
projednávaných
u Okresního soudu v Příbrami, a kromě toho není s přihlédnutím ke svému věku a
vzhledem k obsahu svých podání zcela způsobilý k řádnému, tj. profesionálnímu,
zastupování.
K odvolání žalobkyně, podanému prostřednictvím J. P. proti výroku
o nepřipuštění jmenovaného jako obecného zmocněnce žalobkyně, Krajský soud v
Praze usnesením ze dne 29. 11. 2005, č. j. 33 Co 25/2005 - 50, usnesení soudu
prvního stupně potvrdil. Krajský soud nepřisvědčil námitkám v odvolání a zcela
se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v případě J. P. byly splněny
současně obě zákonné podmínky uvedené v ust. § 27 odst. 2 o. s. ř. pro jeho
nepřipuštění jako obecného zmocněnce žalobkyně; ostatně žalobkyně i obecný
zmocněnec podali žádost, aby žalobkyni byl soudem ustanoven zástupce z řad
advokátů.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. P. dovolání. Nesouhlasí s
názorem, že jako obecný zmocněnec zastupuje více restituentů v různých věcech,
nýbrž ve skutečnosti zastupuje členy S. v. z B. jako předseda této organizace,
registrované pod VSC/1-11443/92-R. Poukazuje na to, že všem restituentům byl
zestátněn nemovitý majetek na základě zákona č. 169/1949 Sb. a že jim byla
stanovena náhrada v rozporu s § 10 tohoto zákona, namísto toho, aby jim byla
vyplacena obecná cena podle stavu nemovitostí v den zestátnění, tj. k datu 20.
6. 1939. Dále připomíná čl. 6, 13, 14 a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, čl. 3, 23 a 38 zák. č. 2/1993 Sb. a čl. 96 Ústavy ČR, která
v restitučním řízení v B. podle něj nebyla dodržena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, dospěl po přezkoumání věci ve smyslu § 242 o. s. ř.
k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovolatel sice v projednávané věci není zastoupen advokátem, ani netvrdí, že by
měl právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není přípustné, není nedostatek podmínky povinného
zastoupení důvodem pro postup podle § 104 odst. 2 o. s. ř. a pro zastavení
dovolacího řízení (ust. § 241b odst. 2 o. s. ř.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237
až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je
společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž J. P. nebyl
připuštěn jako obecný zmocněnec žalobkyně B. V., však usnesením
„ve věci samé“ není. Ustanovení § 238, § 238a odst. 1 a § 239 o. s. ř.
nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit
žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), dovolání odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Olga
Puškinová , v.r.
předsedkyně senátu