30 Cdo 4854/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobců 1/ K. K., a 2/ M. K., oba zastoupeni Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované Obci Javor, identifikační číslo osoby 005 73 531, se sídlem v Janovicích nad Úhlavou, Javor 38, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181/I, o zaplacení 238 000 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 357/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 41/2016 - 429,
Výrok II. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 4854/2016 – 449, v němž bylo uvedeno, že žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni uhradit žalované k rukám jejího právního zástupce částku 9 560 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, se opravuje tak, že správně zní:
„Žalobci jsou společně a nerozdílně povinni uhradit žalované k rukám jejího právního zástupce částku 9 560 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení“.
Vzhledem k tomu, že ve výroku II. shora označeného usnesení Nevyššího soudu došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v nesprávném označení účastníků povinných k náhradě nákladů dovolacího řízení, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243b občanského soudního řádu toto opravné usnesení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 30 Cdo 4854/2016
Datum rozhodnutí: 24.05.2017
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Oprava rozhodnutí
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř., § 243b o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
30 Cdo 4854/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobců 1/ K. K., a 2/ M. K., oba zastoupeni Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované Obci Javor, identifikační číslo osoby 005 73 531, se sídlem v Janovicích nad Úhlavou, Javor 38, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181/I, o zaplacení 238 000 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 357/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 41/2016 - 429, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 4854/2016 – 449, v němž bylo uvedeno, že dovolání směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, se opravuje tak, že správně zní: „o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 41/2016 – 429“.
O d ů v o d n ě n í:
Vzhledem k tomu, že v záhlaví shora označeného rozsudku Nevyššího soudu České republiky došlo ke zjevné nesprávnosti, spočívající v nesprávném označení odvolacího soudu, vydal dovolací soud podle § 164 a § 243b občanského soudního řádu toto opravné usnesení. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu
dovolání, jež je dle tvrzení žalobců důvodné, jelikož právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Přípustnost dovolání shledávají žalobci ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1198/2008, týkajícího se důkazního břemene osoby, jež z určitého tvrzení dovozuje pro sebe příznivé následky.
Porušení povinností žalované spatřují žalobci v nesplnění povinnosti plynoucí z §19 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., tedy nedoručení závazných částí územního plánu obce Javor (které nabyly účinnosti dne 2. 1. 2002) Městskému úřadu Klatovy, jako příslušnému stavebnímu úřadu. Žalobci v důsledku nemožnosti se seznámit s touto vyhláškou na stavebním úřadě nechali zpracovat projektovou dokumentaci, která (jak se později ukázalo) byla v rozporu s územně plánovací dokumentací. Odvolací soud uvedl, k doručení předmětné vyhlášky obce bylo zjištěno s jistotou pouze to, že stavební úřad obdržel od žalované její kopii dne 25.
11. 2008, resp. ověřenou kopii dne 4. 12. 2008, městský úřad zřejmě vyhlášku neměl v době vydání koordinovaného stanoviska č. 279 (nedatováno, spis byl Městskému úřadu v Klatovech doručen 24. 4. 2008), ale tuto okolnost nelze klást k tíži žalované. Není totiž jisté, zda neúplnost stavebního archivu byla způsobena nečinností žalované či ztrátou dokumentů u stavebního úřadu. Žalobci namítají, že tím méně by mělo jít pochybení žalované či stavebního úřadu k tíži žalované a soud se vůbec nezabýval námitkami žalobců o povinnosti žalované doručení závazných části vyhlášky z roku 2002 prokázat.
Dále žalobci dovozují přípustnost dovolání na základě tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to: „zda žalobcům vznikla škoda spočívající v marně vynaložených nákladech na zpracování projektové dokumentace v důsledku porušení povinnosti žalované spočívající v nedoručení vyhlášky o závazné části územně plánovací dokumentace příslušnému stavebnímu úřadu vyplývající mu z ustanovení § 19 odst. 2 vyhlášky 135/2001 Sb., díky čemuž se příslušný stavební úřad, u kterého bylo vedeno řízení o žádosti žalobců o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, s vyhláškou seznámil až v průběhu řízení o žádosti žalobců, to vše i přes to, že žalobci předtím nepodali žádost o územně plánovací informaci dle § 21 SZ.“ Argumentace odvolacího soudu v této souvislosti dle žalobců nedává smysl, neboť, i pokud by žalobci požádali o územně plánovací informaci ve smyslu § 21 SZ, dostalo by se jim informace shodné jako na koordinovaném stanovisku č. 279, neboť je zjevné, že v době vydání uvedeného stanoviska neměl Městský úřad v Klatovech závazné části územně plánovací dokumentace žalované z roku 2002 k dispozici.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 5. 10. 2016 uvedla, že navrhuje odmítnutí či zamítnutí dovolání, neboť dle jejího názoru nejsou naplněna kritéria přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Taktéž žádá o přiznání náhrady nákladů řízení za 1 úkon právní služby dle vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen jako „AT“. Právní zástupce žalované není plátcem DPH.
Námitku odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu v procesní otázce (důkazní břemeno) žalovaná odmítá a tvrdí, že v řízení před soudem tvrdila a prokázala, že zpracovanou územně plánovací dokumentaci, včetně příloh předala stavebnímu úřadu v Klatovech dne 13. 5. 2002 pod č. j. 1363/02 kompletní. Žádná výzva k doplnění podání nebyla stavební úřadem vydána a ani to žalobci netvrdili. Pokud žalobci tvrdí, že předaná dokumentace nebyla kompletní, je na nich, aby tuto skutečnost prokázali.
Žalobci dle žalované dále pouze napadají hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Žalovaná má za to, že odvolací soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí a uzavřel, že nebylo zjištěno žádné škodní jednání na straně žalované a mezi vznikem škody a jednáním žalované tak nemohla být shledána příčinná souvislost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předložené dovolání však shora uvedené podmínky nesplňuje. První námitka žalobců namítající odchýlení odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v procesní otázce není s to založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím vyřešení není založeno napadené rozhodnutí. Právní úvahy odvolacího soudu lze shrnout tak, že soud došel k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou škodou, neboť soud konstatoval, že pokud žalobci nevyužili zákonné možnosti (nikoli povinnosti) zajistit si relevantní informace prostřednictvím žádosti o územně plánovací informaci podle § 21 SZ, nesou riziko negativního výsledku územního řízení.
Z argumentace odvolacího soudu navíc implicitně vyplývá, že soud vyšel ze svědectví bývalé starostky žalované, že všechny části vyhlášky z roku 2002 byly Městskému úřadu v Klatovech doručeny.
Dovolání není přípustné ani ve druhé námitce. Otázka žalobci položená, není otázkou právní, nýbrž napadá skutkový závěr odvolacího soudu. Tento závěr totiž není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, ale je výsledkem hodnocení provedených důkazů. V ustálené judikatuře dovolací soud opakuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025).
Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Je nutno zdůraznit, že pro zjištění odpovědnosti státu, resp. samosprávného celku dle OdpŠk musí být kumulativně splněny všechny podmínky jejího vzniku. Odvolací soud postupoval v souladu s teorií adekvátní příčinné souvislosti, dle které je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolateli napadající hodnocení zjištěného skutkového stavu nejsou otázkami právními a tudíž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., resp. na jejich zodpovězení nezávisí napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek předseda senátu