30 Cdo 4863/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci
žalobkyně H. V., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) České republice-Ú. p.
z. s. v. v. m., a 2) České republice-M. f. ČR, jako právní nástupkyni po
zrušeném F. n. m., o zaplacení částky 1.933.447,10 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn.
12 C 68/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne
30. května 2005, č. j. 20 Co 150/2005-85, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 287.374,80 Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V této věci se žalobkyně domáhala proti první žalované
náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s neplatným převodem
vlastnického práva k privatizovaným nemovitostem (v žalobě blíže specifikované
nemovitosti původního státního podniku M. P.), a to tím, že vynaložila náklady
na opravu nemovitostí, a proti druhému žalovanému vrácení kupní ceny z neplatné
smlouvy a „vydání obohacení, jež je vyjádřeno zhodnocením nemovitostí po dobu
jejich užívání žalobkyní“. Podle jejího názoru za škodu odpovídá první žalovaná
z titulu nezákonného rozhodnutí – usnesení vlády ČR ze dne 23. 6. 1993 o
privatizaci – podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. 10. 1993 uzavřel druhý žalovaný se
žalobkyní kupní smlouvu, na jejímž základě se stala vlastnicí nemovitostí
zapsaných na LV č. 1684 k. ú. D., které F. n. m. nabyl na základě
privatizačního projektu schváleného vládou ČR dne 23. 6. 1993, č. 339. Tyto
nemovitosti byly následně převedeny na syna žalobkyně R. V. darovací smlouvou s
právními účinky vkladu ke dni 21. 4. 2000. Rozhodnutím Okresního úřadu Plzeň-
jih, referátu Okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 10. 2001 a ze dne 26. 8. 2002, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 30 Ca 305/2001, se na základě uplatněného restitučního nároku ze dne 23. 12. 1992 stali vlastníky nemovitostí právní nástupci L. K. a kupní smlouva mezi
druhým žalovaným a žalobkyní byla pro porušení ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku, prohlášena za neplatnou. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zákon
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
či nesprávným úředním postupem, (nebo zákon č. 82/1998 Sb.) na danou věc
nedopadají a to vzhledem k nálezům Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97 a
sp. zn. II. ÚS 93/99, podle nichž rozhodnutí státu o privatizaci podle zákona
č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je
rozhodnutím státu jako vlastníka privatizovaného majetku a projevem vlastníkovy
vůle, který tak neodpovídá podle ustanovení speciálního zákona; žaloba vůči
první žalované proto nemůže obstát. Nárok žalobkyně není dán ani vůči druhému
žalovanému F. n. m., který je zvláštním zákonem zřízenou právnickou osobou,
nikoliv orgánem státu. Žalobkyně pak nevložila investice do majetku druhého
žalovaného, nýbrž do majetku restituentů, vůči nimž jí tím vznikl nárok z
bezdůvodného obohacení, a proto žalovaní nejsou pasivně legitimováni. Opodstatněnou shledal obvodní soud žalobu proti druhému žalovanému na zaplacení
částky 287.374,80 Kč z titulu vrácení kupní ceny, zaplacené žalobkyní podle
smlouvy ze dne 1. 10. 1993. Dovodil, že tato smlouva je absolutně neplatná
vzhledem k tomu, že na předmětné nemovitosti byl uplatněn restituční nárok, a
uplatněný nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny tak vyplývá z § 457 obč.
zák.;
kompenzační námitku druhého žalovaného ohledně náhrady za užívání nemovitostí
za důvodnou nepovažoval, neboť žalobkyně se „eventuálně“ bezdůvodně obohatila
na úkor restituentů.
K odvolání žalobkyně proti zamítavému výroku a k odvolání druhého žalovaného
proti vyhovujícímu výroku Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č.
j. 20 Co 150/2005-85, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a
první žalovanou potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi nimi a ve
vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným rozsudek ve vyhovujícím výroku
potvrdil a v zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se s
právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně vůči první žalované
nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. (ani zákona č. 82/1998 Sb.), a to s
odkazem na ustálenou judikaturu v otázce rozhodování státu v rámci privatizace
podle zákona č. 92/1991 Sb., jako rozhodování vlastníka, nikoli nositele
veřejné moci (usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 380/97), bez ohledu na
to, o jaké konkrétní otázce jím bylo rozhodováno. Okolnost, že stát při
privatizaci rozhoduje jako vlastník, nevylučuje jeho pochybení z hlediska
zákonných ustanovení, je však vyloučeno, aby se na daná pochybení vztahovaly
zákony o odpovědnosti státu (zákon č. 58/1969 Sb. a zákon č. 82/1998 Sb.). Tím
však nemůže být dotčen nárok žalobkyně na náhradu škody podle § 420 obč. zák.,
vzniklé porušením právní povinnosti při privatizaci ze strany druhého
žalovaného, který předmětné nemovitosti prodal přes uplatněný nárok restituentů
(v rozporu s § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb a § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb.). Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vynaložením investic do cizího
majetku bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení (§ 451 odst.
1 a 2 obč. zák.) v okamžiku, kdy ke zhodnocení došlo, proto nelze nárok na
zhodnocení uplatňovat vůči tomu, kdo později nabyl nemovitost, ale vůči tomu,
kdo ji vlastnil v době, kdy k tomuto zhodnocení došlo; není zde proto
nedostatek pasivní legitimace druhého žalovaného odůvodněný tím, že došlo ke
zhodnocení majetku restituentů, kteří jsou jeho nynějšími vlastníky.
Proti tomuto rozsudku, a to do jeho potvrzujícího výroku ve vztahu mezi
žalobkyní a první žalovanou a proti výroku o nákladech řízení mezi těmito
účastníky podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.,
a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá,
že soudy obou stupňů aplikovaly nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 380/97
na daný případ nesprávně, vzhledem k jeho odlišnému obsahu vztahujícímu se
pouze na proces privatizace ve smyslu výběru uchazečů pro převod vlastnictví
privatizovaného majetku. V posuzované věci však žalobkyně spatřuje nezákonnost
v postupu státu představovaného vládou, který nakládal s majetkem, s nímž
disponovat nemohl, neboť již dne 23. 12. 1992 byl uplatněn restituční nárok
oprávněných osob na vydání předmětných nemovitostí. Až poté, dne 23. 6. 1993,
přijala vláda usnesení č. 339, kterým schválila privatizační projekt na přímý
prodej nemovitostí, čímž porušila blokační ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
92/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 178/2005 Sb., o zrušení F. n.
m. České republiky a o působnosti M. f. při privatizaci majetku České republiky
(zákon o zrušení F. n. m.), byl dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1.
2006, tj. po pravomocném skončení odvolacího řízení) zrušen F. n. m. České
republiky, přičemž podle odstavce 2 tohoto ustanovení veškerý majetek F. přešel
tímto dnem na stát, který vstoupil do všech práv a povinností F. z právních
vztahů, jejichž účastníkem byl F., rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením
ze dne 18. 8. 2008, č. j. 12 C 68/2003-110, podle § 107 odst. 1 o. s. ř. tak,
že v řízení bude pokračováno s Českou republikou-M. f. ČR, jako s právním
nástupcem druhého žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl po
přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání proti napadeným
výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237
o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi ní a první žalovanou
potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být
podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam;
přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Rozhodnutí odvolacího soudu je ve vztahu k dovoláním dotčenému výroku ve věci
samé založeno na právním závěru, že postup orgánu státu při nakládání s
majetkem, byť by byl v rozporu s ustanovením § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu státu na jiné osoby (tzv. velká privatizace), nezakládá
odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Tento právní závěr je v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou dovolacího
soudu (srov. např. stanovisko obchodního kolegia a občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu z 12. 4. 1994, Opjn 1/93 a Cpjn 102/93, publikované pod č. 44
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 613/2005, či obdobně rozsudek téhož
soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, event. usnesení téhož soudu
ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1890/2005) a odpovídá i judikatuře Ústavního
soudu (zejména Usnesení ÚS ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97,
publikované pod č. 27 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998).
Nelze přitom přisvědčit dovolatelce, že uvedené závěry se uplatní pouze na tu
fázi rozhodování státu o nakládání s majetkem, při níž je vybírán uchazeč, a
nikoliv na případy, kdy dojde k prodeji majetku, který není ve vlastnictví
státu. Základním předpokladem pro aplikaci zákona o odpovědnosti státu č.
58/1969 Sb. (případně nyní platného zákona č. 82/1998 Sb.) je, že stát
prostřednictvím svých orgánů způsobil škodu při výkonu veřejné moci, tj. za
situace, kdy vystupoval jako mocensky nadřazený subjekt a autoritativně
rozhodoval o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném
postavení s orgánem veřejné moci. Jestliže však rozhodování státu o privatizaci
podle zákona č. 92/1991 Sb. je rozhodováním státu jako dosavadního vlastníka
privatizovaného majetku, je jakákoliv dispozice (případně rozhodnutí o ní)
s tímto majetkem výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle, a to nejen v souvislosti
s volným výběrem uchazečů o privatizovaný majetek v rámci privatizace, ale
rovněž
i v případech, kdy stát prostřednictvím svých orgánů zařazuje vhodné
nemovitosti
do procesu privatizace ve smyslu § 5 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. nebo
schvaluje privatizační projekty na přímý prodej nebo prodej prostřednictvím
veřejné dražby (rozhodnutí o privatizaci) podle § 10 odst. 1 citovaného zákona.
Odlišovat z hlediska odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci tyto
dvě fáze privatizačního procesu není důvod, neboť jde z hlediska vztahu státu k
nabyvatelům (uchazečům)
o postupy rovnocenné, při nichž se tzv. vrchnostenský přístup orgánů státu
neuplatní.
Z toho je zřejmé, že z pohledu dovoláním vytčené právní otázky není napadené
rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, tím spíše, že
žalobkyně se ve skutečnosti domáhá nároku z titulu bezdůvodného obohacení
vzniklého vynaložením investic do cizích nemovitostí, nikoli náhrady škody, jak
svůj nárok
v žalobním návrhu sama označuje. Dovolání žalobkyně tak směřuje proti
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný,
a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. Stejně tak bylo podle citovaných ustanovení odmítnuto
i dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení
ve vztahu mezi
ní a první žalovanou, neboť proti tomuto výroku, který má povahu usnesení
(srov. § 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád dovolání nepřipouští (srov.
§ 236 až § 239 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů a první žalované náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně
senátu