U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v
právní věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti žalovaným 1) P. M., a 2) L. M.,
oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí,
Vrchovecká 74/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 10 C 196/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Brně, pobočce v Jihlavě, ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54
Co 588/2012-325, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku
odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s čl. II bodem 2
přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bodem 7 přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony –
občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince
2012; vzhledem však k tomu, že ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo
zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11
[všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již
„Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního
soudu http://nalus.usoud.cz] uplynutím dne 31. prosince 2012, přičemž dovolání
v této věci bylo podáno 14. března 2013, bylo nezbytné otázku přípustnosti
dovolání posuzovat již ve smyslu novelizovaného § 237 o. s. ř. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. 1572/11). Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočce v
Jihlavě (dále již „odvolací soud“), ze dne 18. prosince 2012, č. j. 54 Co
588/2012-325, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka, kterýžto jako
jediný dovolací důvod žalovaní v dovolání řádně precizovali, v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve shodě s plenárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod
č. 307/2007 Sb., totiž konstantně zaujímá právní názor, že podle právního řádu
platného a účinného do 31. 12 2013 (resp. do 31. 12. 2014, viz § 3064 o. z.)
nemohlo (nemůže) - vyjma zákonem stanovených způsobů - dojít k tomu, že by
oprávněný držitel mohl při pouhé dobré víře v zápis do katastru nemovitostí
nabýt vlastnické právo k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od
nevlastníka (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2014,
který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz). Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je navíc zřejmé, že žalovaní
podrobují revizi skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při
rozhodování věci, čímž jednak zásadně pomíjejí, že ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze (po 1. 1. 2013 – k tomu srov. předchozí odstavec) podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, především však z takto uplatňované skutkové verze případu
nesprávně dovozují hmotněprávní pochybení odvolacího soudu (v případě
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže
měnit, neboť přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní
kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn
zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších
stupňů).
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, nemohlo být přihlédnuto
ani k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5 věty první
a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení důsledkem aplikace § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per
analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají
na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci podle obsahu spisu v tomto
řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §
146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.