30 Cdo 4924/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce H. P. a.s. (dříve H. S., a.s.), zastoupeného advokátem, proti žalované
K. k. p., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 6,353.871,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 94/2001, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č.j. 13 Co
90/2007-194, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č.j. 13 Co
90/2007-194, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. listopadu 2006,
č.j.
24 C 94/2001-169, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady
nákladů řízení placených státem (výroky II. a III.). Věc samu posoudil s
odkazem na ustanovení § 451 in fine občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) s
tím, že žalobce prokázal smlouvami o dílo, uzavřenými jeho zakladatelem
(obchodní firma U. H. I. B., s.r.o. – dále jen „U. B.“) se společností H.,
a.s., že tato společnost na objednávku první z uvedených společností vytvořila
dílo (projektovou dokumentaci, podrobný inženýrsko-geologický a hydrogeologický
průzkum lokality, digitalizaci a reambulanci polohopisného a výškopisného
zaměření lokality, zpracování zadávací studie rekonstrukce a dostavby hotelu
S., zpracování projektu a rekonstrukce dostavby téhož hotelu a přípravy
podkladů pro výběrové řízení dodavatele stavby – dále jen „projektová
dokumentace“), nutné pro vydání stavebního povolení za dohodnutou a přitom
přiměřenou cenu, přičemž společnost U. B. založila podle § 172 obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“) obchodní společnost H. S., a.s. (t.j. žalobce)
s tím, že sama splatí základní jmění zakládané společnosti formou nepeněžitého
vkladu (představovaného zmíněnou projektovou dokumentací) oceněného znaleckým
posudkem. Toto dílo však bylo plně využito žalovanou, která se tak bez právního
důvodu obohatila na úkor žalobce ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 o.z., a je
tak povinna bezdůvodné obohacení vydat ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 o.z.
s § 456 téhož zákona.
O odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června
2007, č.j. 13 Co 90/2007-194, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve
věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 6.353.871,- Kč s
příslušenstvím zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Odvolací soud
konstatoval, že na základě důkazů, které byly provedeny soudem prvního stupně a
současně s přihlédnutím k důkazu výslechem svědka T. Š., který byl proveden v
odvolacím řízení, dospěl k opačnému závěru pokud se týče otázky důvodnosti
žaloby, než soud prvního stupně. Poukázal na to, že společnost U. B. na základě
smlouvy o dílo uzavřené se společností H., a.s. dne 8. února 1995 získala
projektovou dokumentaci přestavby a dostavby části S. k. na hotel, na základě
níž bylo také dne 11. července 1995 vydáno Obvodním úřadem pro P stavební
povolení na stavbu. Součástí projektové dokumentace byla i architektonická
studie vypracovaná ve spoluautorství autory T. Š., B. S. a V. H. Ta je
nepochybně výsledkem tvůrčí činnosti autora, resp. spoluautorů, je tedy dílem
ve smyslu § 2 násl. tehdy platného autorského zákona č. 35/1965 Sb., kdy dílo i
jeho autor, resp. spoluautoři, požívají ochrany podle tohoto zákona. Odkázal na
ustanovení § 7, § 12 odst. 1 písm. b) a § 14 odst. 1 autorského zákona a
připomněl, že k jakýmkoliv dispozicím s autorským dílem je třeba souhlasu
autora, případně autorů, přičemž tento souhlas musí být realizován formou
smlouvy. Žádný takový souhlas nikdo ze spoluautorů architektonické studie
neudělil. Pokud tato studie byla vytvářena v rámci pracovního poměru, bylo by
bývalo třeba též souhlasu zaměstnavatelů ve smyslu § 17 odst. 3 autorského
zákona, který však též nebyl doložen. Společnost U. B. nebyla oprávněna
architektonickou studii, jako předmět chráněný podle autorského zákona užívat,
natož s ním dále disponovat. Jestliže tedy dne 20. listopadu 1995 při založení
společnosti H. S., a.s. vložila jako zakladatel do základního jmění této nově
založené společnosti v rámci nepeněžitého vkladu také projektovou dokumentaci,
jejíž nedílnou stěžejní součástí byla uvedená architektonická studie, když
projektová dokumentace z architektonické studie vychází a rozpracovává ji, a
učinila tak bez souhlasu autorů, pak je tento právní úkon vkladu v rozporu s
citovanými ustanoveními autorského zákona, a proto neplatný. Žalobce nemohl z
neplatného úkonu nabýt žádných práv k architektonické studii, resp. ani k celé
projektové dokumentaci, jež byla na základě této studie vypracována. Nemůže se
proto úspěšně domoci jakýchkoli práv z titulu, který s touto studií souvisí.
Žalobce proto není k vymáhání bezdůvodného obohacení aktivně legitimován.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 24. července 2007 a
téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2007, č.j.
13 Co 90/2007-194, podal žalobce dne 19. září 2007 včasné dovolání, jehož
přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje
dovolací důvody ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., kdy
má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Poukazuje na to, že aktivní legitimace žalobce vznikla na základě sukcese
k nepeněžitému vkladu, který obsahoval projektovou dokumentaci vytvořenou na
základě objednávky, resp. smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku s
právním předchůdcem žalobce a vytvořenou třetí osobou, která byla následně
užita žalovanou bez právního důvodu. Z toho je podle dovolatele zřejmé, že
základní kapitál žalobce je tvořen (nejen) hodnotou předmětné projektové
dokumentace, která jakožto dílo byla zhotovena pro zakladatele žalobce. Pokud
odvolací soud dochází k závěru, že tento vklad byl učiněn neplatně, je pak
otázkou, zda se tak stalo plně nebo (jen) zčásti. Nesprávná je argumentace
odvolacího soudu i v souvislosti s otázkou udělení, resp. neudělení souhlasu
autora s užitím díla. V daném případě nešlo o dílo dle autorského zákona, kdy
projektovou dokumentaci vytvořila právnická osoba pro jinou právnickou osobu na
základě smlouvy o dílo podle obchodního zákoníku. Nepeněžitý vklad do
základního jmění žalobce byl učiněn v souladu s aktuálně platnými právními
předpisy, a tedy platně. Dovolatel je pak přesvědčen, že projektová dokumentace
je pojmově určena k tomu, aby podle ní vzniklo nějaké (v tomto případě
stavební) dílo, a teprve vytvoření stavby by bylo možno považovat za užití
projektové dokumentace. Dovolatel pak projektovou dokumentaci k vytvoření
stavebního díla neužil. Dovolatel dále namítá, že v odvolacím řízení lze
doplnit dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení
před soudem prvního stupně nebo které byly navrženy před soudem odvolacím a
jsou přípustné z pohledu ustanovení § 205a o.s.ř. Podle dovolatele předmětná
skutečnost ani výslech Ing. Š. o takovou skutečností, resp. takovým důkazem
nebyly, takže k nim neměl přihlížet při zjišťování skutkového stavu. Dovolatel
proto navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím soudem zrušen, a aby
věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení
K dovolání se písemně vyjádřila žalovaná a navrhla jeho odmítnutí, resp.
zamítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,
stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poté rozsudek Městského soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242
odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud dovolatel tvrdí vadu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., je třeba se s odvolacím soudem
ztotožnit, pokud poukázal na skutečnost, že námitku nedostatku souhlasu autora
(autorů) architektonické studie (projektové dokumentace) s nakládáním s tímto
dílem se v dalším řízení již zabýval soud prvního stupně (§ 205a odst. 1
o.s.ř.).
Dovolání žalobce pak vychází především z dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 451 o.z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním
z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odst. 2). Ustanovení § 454 o.z. určuje, že bezdůvodně se
obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Podle ustanovení
§ 456 o.z. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl
získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
V případě bezdůvodného obohacení jde o závazkový vztah vzniklý ze zákona. Podle
§ 451 odst. 1 obč. zákoníku ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat. V ust. § 451 odst. 2 a § 454 obč. zákoníku jsou pak, po obecně
stanovené povinnosti vydat získané obohacení, uvedeny typické případy získání
bezdůvodného obohacení, které se v praktickém životě nejčastěji vyskytují.
V předmětné věci bylo nutno – s ohledem na obsah žaloby - zkoumat, zda se
žalovaná na úkor žalobce obohatila a je tedy povinna získané obohacení vydat (§
451 odst. 1 o.z.).
Za bezdůvodné obohacení se podle § 451 odst. 2 a § 454 obč. zák. považuje
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů a dále prospěch získaný ze čtyř
druhů plnění, a to plnění bez právního důvodu, plnění, jehož právní důvod
odpadl, plnění
z neplatného právního úkonu a plnění poskytnuté za toho, kdo měl po právu
povinnost plnit sám.
S ohledem na dosavadní skutková zjištění lze však mít za dosud ne zcela
nezvratné, že v souzeném případě skutečně jde o některý z uvedených případů
bezdůvodného obohacení, a zda v něm šlo ze strany žalobce zejména o takovéto
plnění, na jehož základě by žalovaná získala bezdůvodné obohacení.
Výchozí úvahou soudů obou stupňů bylo, že žalobce prokázal smlouvami o dílo,
uzavřenými jeho zakladatelem U. B. se společností H., a.s., že tato společnost
na objednávku první z uvedených společností vytvořila dílo (projektovou
dokumentaci, podrobný inženýrsko – geologický a hydrogeologický průzkum
lokality, digitalizaci a reambulanci polohopisného a výškopisného zaměření
lokality, zpracování zadávací studie rekonstrukce a dostavby hotelu S.,
zpracování projektu a rekonstrukce dostavby téhož hotelu a přípravy podkladů
pro výběrové řízení dodavatele stavby – dále jen „projektová dokumentace“),
nutné pro vydání stavebního povolení
za dohodnutou a přitom přiměřenou cenu, přičemž společnost U. B. založila podle
§ 172 obch. zák. obchodní společnost H. S., a.s. (t.j. žalobce) s tím, že sama
vložila do základního jmění zakládané společnosti formou nepeněžitého vkladu
zmíněnou projektovou dokumentaci. Toto dílo pak mělo být plně využito
žalovanou. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se tak na úkor žalobce
obohatila ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 o.z. (konkrétně mělo jít o plnění
bez právního důvodu). Pokud by se věc měla řešit (též) podle § 32 autorského
zákona č. 35/1965 Sb., pak soud prvního stupně připomněl, že by se jednalo
výlučně o vztah mezi autorem a společností U. B., když by bylo jedině věcí
autora, který nebyl ani účastníkem řízení, zda bude podle zmíněného ustanovení
autorského zákona postupovat. Naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí
zbudoval na základní úvaze, že společnost U. B. nebyla z hlediska autorského
zákona oprávněna s dílem představovaným předmětnou projektovou dokumentací,
jejíž nedílnou a stěžení součástí byla architektonická studie, disponovat, pak
pokud bez souhlasu jejích autorů (spoluautorů) ji vložila jako nepeněžitý vklad
do základního jmění žalobce, učinila tak v rozporu s příslušnými ustanoveními
autorského zákona a tudíž neplatně. Z této úvahy vyplynul závěr učiněný soudem
druhého stupně, že z takového neplatného úkonu žalobce nemohl nabýt jakýchkoliv
práv k architektonické studii (resp. celé projektové dokumentaci). Proto není
aktivně legitimován vymáhat nárok z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči
žalované.
Je třeba poukázat na skutečnost, že základ objektivního práva autorského,
alespoň tak, jak jej pojímá autorský zákon, spočívá v úpravě osobněprávních
vztahů, nikoli vztahů majetkoprávních. Z toho pak vyplývá, že subjektivní
autorské právo nemůže být zcizeno ani nemůže být předmětem vzdání se. (z
komentáře k § 2 autorského zákona z roku 1965).
Autorský zákon stanoví legální normativní definici děl jako předmětů ochrany
právem autorským tím, že stanoví jejich kumulativní legální pojmové znaky.
Stanoveny jsou jak znaky rodové (viz genus proximum), resp. obecné, tak i
druhové (differentiae specificae). Pojmové znaky děl jsou legislativně obsaženy
v autorském zákoně.
Ten až od své novely z roku 1990 (zákonem č. 89/1990 Sb.) výslovně používá
výraz \"pojmové znaky děl podle tohoto zákona\". Bez splnění pojmových znaků
děl podle autorského zákona by se sice jednalo o \"dílo\" (opus) v obecném (i v
právním) smyslu nehmotného výsledku činnosti, avšak nikoli o dílo, na něž se
vztahují ustanovení tohoto zákona, tedy o předmět autorského práva. (Tím by
ovšem nebyla obecně vyloučena možnost ochrany tzv. neautorského díla jinými
právními prostředky, včetně možnosti ochrany absolutní podle některých jiných
zákonů.) Pojmové znaky děl jsou v autorském zákonu legálně vyjádřeny, i když
nikoli systematicky uspořádaně do jednoho ustanovení. Lze říci, že tzv.
autorská díla jsou v autorském zákonu legálně definována prostřednictvím svých
pojmových znaků, které v tomto zákonu doznaly normativní povahy. Právě tyto
legální pojmové znaky, byť jsou značně strohé, což může občas svádět k jejich
nesprávným a zjednodušujícím interpretacím, odlišují předměty autorského práva
od \"obecných\" děl i od jakýchkoli jiných ideálních statků. Z hlediska
pojmových znaků podle autorského zákona musí jít kumulativně o:
a) výsledek tvůrčí činnosti autora (fyzické osoby) - viz § 2 odst. 1, přičemž
\"tvůrčí činnost\" je již povahově vzato vždy činností duševní. Tím ovšem není
vyloučeno, aby byla duševní činnost doplněna i činností mechanickou,
automatickou apod., třeba i zručností a fyzickou zdatností, umožňující vznik
díla po stránce organizačně provozní, technické i řemeslné apod. Tvůrčí
činnost, o které hovoří autorský zákon, je činností trojího druhu. Spočívá
přitom výlučně v:
a) literární tvůrčí činnosti,
b) jiné umělecké tvůrčí činnosti (např. divadelní, hudební, výtvarné,
filmové, fotografické, architektonické aj.,
c) vědecké tvůrčí činnosti.
Autorský zákon neobsahuje definici \"tvůrčí činnosti\", kterou správně považuje
za jev i pojem mimoprávní podstaty. Z hlediska autorskoprávního je bezvýznamné,
zda tvůrčí činnost byla vykonána bez pomoci technických zařízení, anebo za
jejich pomoci či přímo jejich prostřednictvím, např. prostřednictvím počítače.
Již z etymologického výkladu výrazu \"tvůrčí činnost\", použitého autorským
zákonem, vyplývá, že povahově nejde o kopírování, opakování, mechanickou rutinu
ani o běžné seskupení již vytvořeného cizího díla. Proto tvůrčí činností ve
smyslu autorského zákona nebývají ani běžné redaktorské apod. práce, leč
vedou-li ke vzniku díla souborného (§ 4), např. sborníku nebo časopisu jako
tvůrčích celků, nebo díla jiného. Rozlišujeme pak lidskou duševní činnost
\"tvůrčí\" vedle duševní činnosti \"ostatní\" - mechanické apod. V tvůrčí
činnosti ovšem mohou být, stejně jako i v jejím výsledku, obsaženy i prvky
netvůrčí, rutinně mechanické, administrativní aj., často strojové. Tyto prvky
netvůrčí povahy nijak nevylučují konkrétní činnost ze třídy tvůrčí činnosti ve
smyslu autorského zákona, nejsou-li prvky jedinými, neboť pak by se o tvůrčí
činnost v tomto smyslu vůbec nejednalo. Tvůrčí činnost, jak jí rozumí autorský
zákon, se díky své povaze nevyznačuje anonymitou, nýbrž je spjata s osobností
tvůrce, což se ve svém důsledku obráží i v povahově přirozeném tvůrčím vzniku
díla pravojmenného.
Shora uvedenou \"tvůrčí činnost\", všechny její druhy, jako pojem
autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve \"vytvoření\"
něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku
závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod
tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen.
(Srov. § 643 odst. 1 věta první o.z. Podobné ust. citelně chybí přímo v
autorském zákoně). \"Zvláštními osobními vlastnostmi\" autora díla je zejména
schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit
literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i
nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si
lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní
praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je ovšem
zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí,
tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj.
prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy \"zvláštních osobních vlastností\",
řečeno slovy občanského zákoníku, vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly
tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově)
neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího
samu osobnost. Proto můžeme říci, že dílo je v našem smyslu přímo emanací
osobnosti tvůrce (Knap - Kunz, 1981). Tyto individuální duševní plody jsou
potom ve svých objektivně sdělitelných podobách pozitivně postihovány
(sankcionovány) i platným právním řádem, včetně práva mezinárodního. Jde-li o
duševní plody vnímatelné v kategorií literatury, jiného umění nebo vědy (viz
níže) a splňující i další právem stanovená kritéria, jsou chráněny právem
autorským, upraveným autorským zákonem. Proto je i samo \"vytvoření\", resp.
tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Z toho pak nauka,
alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci
autorskoprávní individuality díla, vydatně popsanou zejména v německy psané
vědecké literatuře, dnes zpravidla - s ohledem na možné technické nástroje
tvorby, relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti
jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní
ve smyslu filozofickém. Jedinečnost díla odpovídá i pojmu neopakovatelnost
díla. Tvůrčí činnost, nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy
stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani
nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo.
Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu autorského zákona charakterizovat jako
činnost technickou apod. Nelze ani hovořit
o \"dílech technických\" apod. V jedinečně vyjádřeném literárním, jiném
uměleckém nebo vědeckém tvaru (což je jeden ze základních mimoprávních pojmů, s
nimiž je zde třeba pracovat) je obsažen nejen prvek osobitosti, ale povahově
zcela zjevně i prvek původnosti (originality) díla a jeho novosti,
b) povahovou vlastnost díla být objektivně (tj. smysly) vnímáno jako
výsledek (i součást) tvůrčí kategorie umění, a v něm zvlášť umění literárního,
anebo tvůrčí kategorie vědy. Tzn., že po díle je zákonem požadováno mít
literární, jiný umělecký (např. hudební, divadelní, výtvarný, architektonický
apod.) účin,
c) vyjádření v jakékoli smysly vnímatelné (objektivně sdělitelné nebo-li jinými
osobami seznatelné) podobě (v tzv. vnější formě) - viz § 9 odst. 1, což
povahově vždy představuje zhmotnění (materializaci) nehmotného předmětu
(výtvoru), aniž by ovšem autorský zákon, oproti některým právním normám cizím,
vyžadoval takovou materializaci vyjádření díla, která by musela nutně spočívat
v jeho zachycení (fixování) do hmotného nosiče (do věci).
K tomu, aby dílo bylo plnohodnotným (plně chráněným) předmětem autorského
práva, nesmí být současně vyloučeno z rozsahu ustanovení (úpravy) autorského
zákona - viz § 2 odst. 2 a v určitém případě i § 50 (srovnej komentář k
autorskému zákonu . . .).
Odvolací soud přiléhavě odkázal na ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) autorského
zákona (ve spojení s § 7 téhož zákona), podle něhož má autor (resp.
spoluautoři) právo s dílem nakládat, zejména rozhodnout o jeho uveřejnění a
udílet svolení k jeho užití, přičemž podle ustanovení § 14 odst. 1 cit. zákona
svolení k užití díla uděluje autor (spoluautoři) smlouvou.
Jak již bylo naznačeno, z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud
klasifikoval předmětnou projektovou dokumentaci, která byla zakladatelem
žalobce vložena jako nemajetkový vklad do základního jmění zakládané obchodní
společnosti H. S., jako autorské dílo, k nakládání, s nímž (k jehož užití)
nebyl dán spoluautory tohoto autorského díla společnosti U. B. souhlas. S
ohledem na již podaný výklad však nelze mít za to, že by odvolací soud (obdobně
jako soud prvního stupně, který se o této otázce zmínil jen okrajově) otázku,
zda byly naplněny konkrétní znaky pro to, aby dotčená projektová dokumentace
mohla být takto hodnocena (plně a nebo jen její případná část), řešil zcela
důsledně a současně přezkoumatelně. Proto závěr, že vložení této projektové
dokumentace do základního jmění žalobce bylo neplatné, se jeví jako zatím
předčasné. Nebylo proto možno zatím odpovědně dospět ani k závěru, zda se
žalovaná skutečně bezdůvodně obohatila na úkor žalobce či nikoliv.
S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba uzavřít, že dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu není možno posuzovat jako správný. Nejvyšší soud
České republiky proto toto rozhodnutí podle ustanovení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.)
zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu