30 Cdo 4943/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci
žalobce I. L., zastoupeného Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v
Hostinném, B. Němcové 400, proti žalovaným 1) M. P., a 2) P. P., zastoupené
Mgr. Alešem Mědílkem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 108/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20.
května 2014, č. j. 26 Co 384/2013-237, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále již
„odvolací soud“) ze dne 20. května 2014, č. j. 26 Co 384/2013-237, jímž byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. května 2013, č. j. 30 C
108/2010-201 (kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je podílovým
spoluvlastníkem jedné ideální poloviny domu na pozemku st. p. č. 1024, a
pozemků st. p. č. 1024 a p. č. 517/9 v obci a katastrálním území R., a
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o povinnosti žalobce
nahradit žalovaným specifikované náklady odvolacího řízení, je třeba podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Žalobce totiž jednak dovolací důvod do
nákladového výroku rozhodnutí odvolacího soudu nijak nevymezil, a do
meritorního výroku jej nevymezil relevantně, neboť z hlediska domnělé (podle
žalobce odvolacím soudem nesprávně řešené) otázky procesního práva odkázal sice
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, aniž by si
uvědomil, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
přičemž k příp. jiným vadám (jako je např. i opomenutí odvolacího soudu
reagovat v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku na předmětnou námitku
účastníka řízení) lze přihlédnout pouze tehdy, pokud je dovolání přípustné
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Z vymezeného dovolacího důvodu žalobcem, ani z odůvodnění písemného vyhotovení
napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze přitom vyvodit, že by rozhodnutí
odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky z procesního práva (např. pokud by se odvolací soud oproti judikatuře dovolacího soudu vymezil k otázce
rozsahu či nezbytnosti reagovat na právně významné odvolací námitky účastníka v
odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku). Poukazuje-li žalobce v dovolání na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 20 Cdo 1276/2011, pak je třeba k
tomu uvést, že dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání v oné věci za
předchozí procesní úpravy, v situaci, kdy dovolání směřovalo do měnícího
rozhodnutí odvolacího soudu. Z tohoto pohledu tedy nelze konstatovat, že by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo v kolizi s judikaturou Nejvyššího
soudu v řešení žalobcem vymezené právní otázky z procesního práva. V další části svého dovolání žalobce polemizuje s právním názorem odvolacího
soudu; taková dovolací argumentace ovšem sama o sobě pochopitelně přípustnost
dovolání nezakládá. Má-li být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. č. ve
znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního
práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp.
proto, že
napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či
procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této
otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které je veřejnosti přístupné
na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Jinými slovy řečeno, úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat
správnost věcného rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele,
aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil dovolací
důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z
oblasti hmotného či procesního práva. Protože dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout ani k příp. (jiným)
vadám řízení dle § 242 odst. 3, přičemž v dovolání žalobcem vytýkaná vada – jak
již shora bylo připomenuto – nemohla založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
poslední o. s. ř. ). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.