30 Cdo 4951/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v
právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou, se
sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovaným 1) České republice, za
niž jedná Okresní soud v Nymburce, se sídlem Nymburk, Soudní 996, 2) Městu
Poděbrady, se sídlem Poděbrady, Jiřího náměstí 20/I, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 83/2008, o dovolání žalobce
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č. j. 1 Co
97/2009-35, ve vztahu k žalovanému 2), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 18. 9. 2007 se žalobce domáhal ochrany osobnosti a navrhl, aby
každému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu odškodné ve výši
50.000.000,-Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. října 2008, č.j. 36 C 83/2008-25,
řízení zastavil s odkazem na § 159 odst. 5 a § 83 odst.1 o.s.ř., neboť totožná
věc byla projednána a rozhodnuta pod sp.zn. 36 C 213/2007, a rozhodl o
nákladech řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. června 2009, č.j. 1
Co 97/2009-35, usnesení soudu prvního stupně změnil podle § 220 odst. 3 o.s.ř. jen tak, že se řízení ve vztahu k první žalované nezastavuje, a jinak je ve
vztahu k druhému žalovanému podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že o
totožné žalobě rozhodl Krajský soud v Praze dosud nepravomocným rozsudkem ze
dne 29.9.2008, č.j. 36 C 213/2007-28. Z obsahu spisu je zřejmé, že v dané věci
ve vztahu k první žalované České republice jednající Okresním soudem v Nymburce
nejde o totožný subjekt s označeným žalovaným ve věci sp.zn. 36 C 213/2007,
jímž je Okresní soud v Nymburce, a užití ustanovení § 83 odst. 1 o.s.ř. (překážka věci zahájené) proto nepřichází v úvahu, neboť o stejnou věc se jedná
tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již
zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu a týchž osob. Naproti tomu
ve vztahu k druhému žalovanému brání řízení v dané věci překážka věci zahájené
(litispendence) podle § 83 odst. 1 o.s.ř. Soud prvního stupně proto správně ve
vztahu k tomuto žalovanému řízení zastavil, byť neuvedl, že se řízení zastavuje
podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení. Odůvodnění napadeného usnesení odkazem soudu prvního stupně na
ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř. je zcela nepřípadné, neboť toto ustanovení se
týká nemožnosti nového projednání věci, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto,
což v dané věci ke dni rozhodování soudu nebylo. Usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 20. 7. 2009. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2009, č.j. 1 Co
97/2009-35, podal žalobce dne 24.7.2009 dovolání ve vztahu k žalovanému 2) a
navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 27. října 2008, č.j. 36 C 83/2008-25, byly ve vztahu k
druhému žalovanému zrušeny a aby věc byla v uvedeném rozsahu vrácena Krajskému
soudu v Praze k dalšímu řízení. Uvedl, že soudy obou stupňů v jeho věci
nerozhodly správně, neboť projednání této věci ve vztahu k žalovanému 2)
překážka litispendence nebrání. Je sice pravdou, že jak ve věci sp. zn. 36 C
213/2007, tak ve věci sp. zn. 36 C 83/2008 vystupuje druhý žalovaný, není zde
však splněna podmínka totožnosti věci, neboť jde o odlišné nároky. Dovolatel
vytkl soudům obou stupňů, že se s touto věcí argumentačně nevypořádaly a pouze
konstatovaly shodnost věcí, aniž uvedly, o jaký tvrzený nárok se jedná. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení Čl. II bodu
12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst.1 o.s.ř., oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst.1 o.s.ř., má obsahové i
formální znaky požadované ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné
podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel
uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) napadené usnesení Vrchního
soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst.1 až 3 o.s.ř. a
dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm.a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady ze spisu zjištěny
nebyly. Dovolací soud přezkoumal z hlediska uplatněných dovolacích důvodů napadené
usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu
prvního stupně ve výroku o zastavení řízení. Přitom především posuzoval
správnost právního závěru, že řízení muselo být zastaveno, neboť projednání
věci brání překážka věci zahájené.
Podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. zahájení řízení brání tomu, aby o
téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení,
jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci
zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. brání tomu, aby byla
projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení.
Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je
soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o.s.ř.).
Výkladem ustanovení § 83 odst. 1 o.s.ř. se Nejvyšší soud zabýval již v
rozhodnutí uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. O překážku věci zahájené podle ustanovení § 83 odst.1 o.s.ř. se
jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již
bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený
žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných
skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká
týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní
nástupci původních účastníků řízení. Okamžikem rozhodným pro posouzení
existence překážky litispendence je vydání usnesení o zastavení řízení.
Ze spisů Krajského soudu v Praze sp. zn. 36 C 213/2007 a sp .zn. 36 C 83/2008
je zřejmé, že uplatněné nároky na náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000.000,-
Kč vůči druhému žalovanému vycházejí ze shodných tvrzení o nedostatečném plnění
povinností opatrovníka a mají stejný skutkový základ. Obě uvedená řízení se
týkají téhož předmětu a týchž účastníků a uplatněné nároky vyplývají ze
stejných skutkových tvrzení, na jejichž základě byly uplatněny (ze stejného
skutku).
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že uplatněné dovolací důvody nejsou dány a
napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a proto dovolání žalobce zamítl
podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci
nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř. Žalobci v
tomto řízení náhrada nákladů nepřísluší a žalovaným v něm žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu