30 Cdo 4971/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Pavlíka ve
věci žalobkyně Ing. L. K., zastoupené Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se
sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované Primera Air Scandinavia, se
sídlem v Copenhagenu, Digejev 114, Dánské království, o zaplacení 400 EUR s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 281/2013,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna
2014, č. j. 18 Co 240/2014-49, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2014, č. j. 18 Co 240/2014-49,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 1. dubna 2014, č. j. 25 C
281/2013-37, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu
řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 1. dubna 2014, č. j. 25 C
281/2013-37, zastavil řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo
na náhradu jeho nákladů (výrok II.). Žalobkyně se v této věci žalobou podanou dne 11. září 2013 domáhá po žalované
zaplacení částky 400 EUR s příslušenstvím jako finanční kompenzace za opožděný
let ve smyslu článku 6 odst. 1, ve spojení s článkem 7 nařízení Evropského
parlamentu a Rady ES č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví
společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě
odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se
zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, v platném znění (dále jen „nařízení č. 261/2004“). Svůj nárok odůvodňuje tím, že se jako občanka České republiky stala
držitelkou platné rezervace na let č. PF 132 z Prahy do Keflaviku operovaný
žalovanou (společností se sídlem v Dánsku), jejíž předmětem činnosti je letecká
doprava. Let, který se měl uskutečnit dne 25. dubna 2013 ve 12:40 hod., se
oproti původnímu času odletu opozdil o více než 4 hodiny, pročež vznikl
dovolatelce nárok na finanční kompenzaci. Žalobkyně zaslala žalované
prostřednictvím svého právního zástupce dne 24. července 2013 výzvu k
zaplacení. Žalovaná však nárok žalobkyně ve své odpovědi ze dne 5. srpna 2013
odmítla s tím, že ke zpoždění došlo díky mimořádným okolnostem, které nemohly
být předvídány. Tyto okolnosti nicméně nijak nespecifikovala, čímž podle
žalobkyně neunesla důkazní břemeno ve smyslu článku 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004. Žalobkyně dovozuje příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 k projednání a
rozhodnutí této věci z rozhodnutí Rady č. 2007/712/ES ze dne 15. října 2007 o
podpisu Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v
občanských a obchodních věcech jménem Společenství (dále jen „Luganská
úmluva“), neboť se jedná o místně příslušný soud žalobkyně jakožto
spotřebitelky, a to ve smyslu článku 16 odst. 1 a článku 15 odst. 3 Luganské
úmluvy. S ohledem na sídlo žalované v Dánsku se soud prvního stupně nejprve zabýval
otázkou své pravomoci, přičemž dospěl k závěru, že s ohledem na zvláštní
postavení Dánska nelze na posuzovanou věc aplikovat nařízení Rady ES č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I“). Při neexistenci zvláštní
dvoustranné mezinárodní smlouvy mezi Českou republikou a Dánskem proto otázku
své pravomoci posoudil podle zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu
soukromém a procesním (dále „ZMPS“), ve znění platném do 31. prosince 2013. S
odkazem na ustanovení § 2, § 37 odst. 1 ZMPS a také § 85 odst. 3, § 86 odst. 2
o. s. ř. uzavřel, že pravomoc českého soudu dána není a řízení zastavil. Nad
rámec výše uvedeného konstatoval, že pravomoc by nebyla založena ani podle
nařízení Brusel I, i kdyby k němu Dánsko později přistoupilo. V dané věci se
totiž jedná o spotřebitelský spor, avšak oddíl 4 nařízení Brusel I se
nevztahuje na přepravní smlouvy, s výjimkou případů, kdy smlouva poskytuje
kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (článek 15 odst.
3 nařízení
Brusel I). Jak nicméně vyplývá ze žaloby, žalobkyně nebyla ve smluvním vztahu
se žalovanou, neboť měla uzavřenou cestovní smlouvu s cestovní kanceláří
FIRO-tour. Podle soudu prvního stupně bylo proto vůbec otázkou, zda žalobkyni
příslušelo žalovat přepravce, se kterým nebyla ve smluvním vztahu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. srpna 2014, č. j. 18 Co 240/2014-49,
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně místní
působnosti nařízení Brusel I. Nařízení Brusel I se stalo pro Dánsko závazným
dnem 1. července 2007, pravomoc českých soudů v projednávané věci bylo proto
nezbytné posoudit v jeho intencích. Jelikož však soud prvního stupně posuzoval
svou pravomoc i v duchu nařízení Brusel I, jeho závěry lze přezkoumat. Podle
odvolacího soudu soud prvního stupně příslušná ustanovení nařízení Brusel I
správně vyložil, když uzavřel, že pravomoc českých soudů podle něj založit
nelze. Uvedená ustanovení totiž upravují pravomoc soudů jak ve věcech
spotřebitelských, tak i ve věcech ostatních smluv jen tehdy, když se jedná o
smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným. Pravomoc českých soudů nelze podle
odvolacího soudu založit ani Luganskou úmluvou z roku 2007, jejíž působnost je
vyloučena působností nařízení Brusel I, z ustanovení ZMPS, nebo z nařízení č. 261/2004, které žádné ustanovení o procesním právu neobsahuje. K námitce žalobkyně, že soud prvního stupně nepostupoval v řízení dle závěrů
Nejvyššího soudu plynoucích z usnesení ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd
336/2007, když neumožnil založení mezinárodní příslušnosti postupem podle
článku 24 nařízení Brusel I, a to tak, že by žalované žalobu doručil a stanovil
lhůtu k vyjádření, odvolací soud uvedl, že tento nedostatek byl zhojen v
průběhu odvolacího řízení. Návrh na zahájení řízení byl totiž žalované doručen
současně s rozhodnutím o zastavení řízení prostřednictvím poštovní zásilky
adresované do vlastních rukou, která byla žalované doručena v souladu s
nařízením č. 1393/2007 o doručování. Jelikož žalovaná ve stanovené odvolací
lhůtě, ani do doby rozhodování odvolacího soudu, žádné vyjádření nesdělila,
odvolací soud dovodil, že pravomoc českých soudů nebyla založena ani podle
článku 24 nařízení Brusel I.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného
právního posouzení pravomoci a příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, resp. příslušnosti českých soudů (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jehož přípustnost
dovozuje z rozporu posouzení dané otázky odvolacím soudem s judikaturou
Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29
Nd 336/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22
Cdo 2180/2009). Obvodní soud pro Prahu 8 podle žalobkyně judikaturou Nejvyššího
soudu vyžadovaný postup nedodržel, neboť v rozporu s článkem 26 odst. 1
nařízení Brusel I vyslovil nedostatek své příslušnosti dříve, než umožnil
žalované založit ji podle článku 24 nařízení Brusel I prvním úkonem ve věci. Odvolací soud následně podle dovolatelky nesprávně dovodil, že toto pochybení
bylo zhojeno, když současně s usnesením o zastavení řízení doručil soud prvního
stupně žalované i návrh na zahájení řízení. Dovolatelka dále zpochybnila závěr odvolacího soudu, že na předmětnou věc
nedopadá ustanovení článku 15 a násl. nařízení Brusel I, neboť mezi
dovolatelkou a žalovanou neexistoval smluvní vztah. Dovolatelka uvádí, že
uzavřela smlouvu se společností FIRO-tour a.s., IČ 278 69 237, se sídlem v
Praze 1 – Nové Město, Národní 37/38, která jí zprostředkovala „letecký
poznávací zájezd“. Jednalo se přitom o přepravní smlouvu, jejíž součástí bylo i
ubytování. Přestože mezi žalovanou a dovolatelkou nedošlo k uzavření smlouvy,
je podle ní nepochybné, že mezi nimi existoval konsensuální smluvní vztah, na
základě kterého zajišťovala žalovaná přepravu dovolatelky do Keflaviku. Dovolatelka přitom odkázala na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. listopadu
2013 ve věci C-478/12 Armin Maletic and Marianne Maletic v lastminute.com Gmbh
and TUI Österreich GmbH (dále jen „věc Maletic“), v němž Soudní dvůr EU
konstatoval, že pojem smluvní partner ve smyslu článku 16 odst. 1 nařízení
Brusel I je potřeba vykládat tak, že se vztahuje i na partnera hospodářského
subjektu, s nímž spotřebitel uzavřel smlouvu. Navíc, i kdyby podle dovolatelky
nebylo možné založit pravomoc českých soudů podle článku 15 a násl. nařízení
Brusel I, je vyloučené, aby pravomoc neměl žádný český soud, neboť na smluvní
vztah mezi dovolatelkou a žalovaným bude dopadat článek 5 odst. 1 nařízení
Brusel I, který zakládá příslušnost soudu místa plnění závazku – v projednávané
věci tedy u Obvodního soudu pro Prahu 6, v jehož působnosti se nachází místo
odletu (Letiště Václava Havla). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky postupu soudu při přezkumu jeho
pravomoci za použití nařízení Brusel I, neboť tu odvolací soud posoudil v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je též důvodné. Odvolací soud správně dovodil, že v projednávané věci, která v sobě obsahuje
mezinárodní prvek, je nezbytné posoudit, zda mají české soudy pravomoc ji
projednat a rozhodnout. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince
2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a
obchodních věcech (přepracované znění) (nařízení Brusel I bis), je podle jeho
čl. 66 odst. 1 použitelné jen na řízení zahájená dne 10. ledna 2015 a později. Pravomoc českých soudů je proto v daném sporu nutno posoudit podle nařízení
Brusel I. To je přitom na základě čl. 2 odst. 2 písm. a) Dohody mezi Evropským
společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úřední věstník, 2005, L 299),
použitelné počínaje 1. červencem 2007 i ve vztahu k Dánsku (čl. 1 odst. 3
nařízení Brusel I se proto od uvedeného data nepoužije). Nařízení Brusel I má rovněž přednost před Luganskou úmluvou, a to podle jejího
čl. 64 odst. 1, a má rovněž aplikační přednost před pravidly národního práva
(viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. března 1978 ve věci C-106/77
Amministrazione delle Finanze dello Stato proti Simmenthal SpA). Podle článku 24 nařízení Brusel I, není-li soud jednoho členského státu
příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným,
jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se
žalovaný účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud
podle článku 22 výlučně příslušný. Podle článku 26 odst. 1 pokud se žalovaný, který má bydliště na území jednoho
členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před
tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-
li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Podle odstavce 2 soud řízení přeruší do
té doby, než bude prokázáno, že žalovaný mohl obdržet návrh na zahájení řízení
nebo jinou rovnocennou písemnost v dostatečném předstihu, který mu umožňuje
přípravu na jednání před soudem, nebo že k tomu byly učiněny veškeré nezbytné
kroky. Článek 24 nařízení Brusel upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost
soudů pro případ, kdy soud, u něhož byla žaloba podána, sice není příslušný
podle jiných pravidel příslušnosti upravených nařízením, ale stane se
příslušným na základě toho, že se žalovaný řízení před ním účastní (jinými
slovy, že se pravomoci žalobcem zvoleného soudu podřídí). Pojem účastenství
obsažený v článku 24 je přitom autonomním pojmem unijního práva. V souladu s
dalšími jazykovými verzemi nařízení, jakož i judikaturou Soudního dvora EU, je
nezbytné vykládat jej tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v
řízení (Simon, P. In: Drápal a kol., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl. C. H. Beck: Praha 2009, s.
2965), vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu
účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost (Dickinson, A., Lein, E.: The
Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press 2014, s. 307). Úprava okamžiku, kdy má být namítána nepříslušnost soudu, závisí na procesních
pravidlech každého členského státu, které jsou korigovány pouze dvěma zásadami
plynoucími z judikatury Soudního dvora EU: 1) námitka nepříslušnosti nesmí být
přípustná tehdy, pokud se již žalovaný věcně vyjádřil, 2) procesní právo musí
umožňovat, aby prvním úkonem v řízení byla námitka nepříslušnosti (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 24. června 1981 ve věci C-150/80 Elefanten
Schuh GmbH proti Pierre Jacqmain, dále srov. Magnus, U., Mankowski, P.:
Brussels I Regulation. European Commentaries on Private International Law. Second Revised Edition, Sellier 2012, s. 442). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že v režimu nařízení Brusel I
soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji
mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí
žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního
soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto
vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009). Soud tak může k přezkumu své příslušnosti v intencích čl. 26 odst. 1 nařízení
Brusel I přistoupit pouze tehdy, spadá-li předmět řízení do pravidel výlučné
příslušnosti ve smyslu článku 22, nebo neúčastní-li se žalovaný řízení. Jestliže soud poté, co obdržel žalobní návrh, dospěje k závěru, že nejde o
případ výlučné příslušnosti, musí návrh na zahájení řízení, nebo jinou
rovnocennou písemnost, doručit žalovanému s výzvou k vyjádření, přičemž k
tomuto doručení musí dojít v dostatečném předstihu, který mu umožní přípravu na
jednání a uplatnění jeho práv předtím, než je v odesílacím státě vydán
vykonatelný rozsudek (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. července 1995 ve
věci C-474/93 Hengst Import BV proti Anně Marii Campese, Simon, P. In: Drápal a
kol., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl. C. H. Beck: Praha 2009, s. 2972). Lze proto plně souhlasit s dovolatelkou, že výklad článku 24 nařízení Brusel I
provedený odvolacím soudem, podle něhož lze předčasné posouzení mezinárodní
příslušnosti a nedostatek doručení žaloby žalovanému zhojit doručením žaloby
společně s rozhodnutím o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci, je v
rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a judikaturou Soudního dvora EU, přičemž
vede k absurdní situaci, kdy odvolací soud očekává aktivní jednání žalovaného
ve vztahu k založení pravomoci procesního soudu přesto, že řízení bylo ukončeno
v jeho prospěch. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/
o. s.
ř.), napadené rozhodnutí, když právní posouzení postupu soudu při
přezkumu pravomoci za použití nařízení Brusel I odvolacím soudem je nesprávné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinností soudu prvního stupně
bude v první řadě doručit žalovanému výzvu k vyjádření k žalobě. Teprve v
případě, pokud se žalovaný řízení nebude účastnit, posoudí soud prvního stupně
svou mezinárodní příslušnost podle ustanovení nařízení Brusel I. Nejvyšší soud k tomu obiter dictum dodává, že v případě, kdy by mezinárodní
příslušnost soudu nebyla do budoucna založena podle článku 24 nařízení Brusel
I, bude nezbytné, aby se soud při posuzování své mezinárodní příslušnosti
zabýval otázkou, zda mezi dovolatelkou (žalobkyní) a žalovanou existoval
smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I, který musí být
vykládán autonomním způsobem, nezávisle na národním právu tak, aby byl jednotně
aplikován ve všech členských státech (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. února 2004 ve věci C-265/02 Frahuil SA proti Assitalia SpA, bod 22), případně,
zda tento vztah lze kvalifikovat jako spotřebitelský ve smyslu příslušných
ustanovení nařízení Brusel I o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv
(oddíl 4 nařízení Brusel I, čl. 15 – 17). Podmínky aplikace oddílu 4 vymezuje
článek 15, podle nějž se (1) musí jednat o spor „ve věcech týkajících se
smlouvy“, (2) smlouva musí být uzavřená spotřebitelem, a (3) musí se jednat o
jeden ze smluvních typů uvedených v článku 15. Článek 16 odst. 1 nařízení
Brusel I následně určuje, že spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu
partnerovi buď u soudů členského sátu, na jehož území má tento smluvní partner
bydliště, nebo u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel. Dovolatelka v této souvislosti argumentovala ve prospěch aplikace článku 16
nařízení Brusel I na základě rozsudku Soudního dvora EU ve věci Maletic tím, že
pojem „smluvní partner“ zahrnuje i partnera hospodářského subjektu, s nímž
spotřebitel uzavřel smlouvu. Nejvyšší soud však pokládá za nezbytné poukázat v
této souvislosti na dvě odlišnosti skutkového základu v uvedeném rozsudku
Soudního dvora EU a v tomto řízení: zaprvé platí, že čl. 16 nařízení Brusel I
obsahuje pravidla pro určení příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv. Jaké smlouvy jsou spotřebitelské, je vymezeno v čl. 15 nařízení Brusel I. Pokud
se proto nejedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 15 nařízení Brusel I,
nelze použít ani čl. 16 nařízení Brusel I. Aniž by tuto otázku Soudní dvůr EU
ve věci Maletic posuzoval, nelze na základě znění čl. 15 nařízení Brusel I
vyloučit, že činnost organizátora zájezdu (tedy skutečného vykonavatele
smlouvy, zprostředkované zprostředkovatelskou agenturou) by spadala do
působnosti čl. 15 nařízení Brusel I, jakožto poskytování kombinace dopravy,
ubytování a případně dalších služeb – na rozdíl od situace v projednávané věci,
kdy přepravce plnil dílčí plnění a žalobkyni pouze přepravoval (viz čl. 15
odst.
3 nařízení Brusel I). Zadruhé je nutné vzít do úvahy, že ve věci Maletic
spotřebitel žaloval oba subjekty – jak zprostředkovatele, tak faktického
organizátora zájezdu. Soudní dvůr EU v této souvislosti zdůraznil jednu ze
základních zásad nařízení Brusel I, a to minimalizaci možnosti souběžných
řízení, s ohledem na kterou – kromě ochrany spotřebitele jako slabší strany –
ve věci Maletic dovodil, že za smluvního partnera podle čl. 16 nařízení Brusel
I lze pokládat i smluvního partnera hospodářského subjektu, s nímž spotřebitel
uzavřel smlouvu. V projednávané věci ale žalobkyně žaluje pouze jeden ze
subjektů, a proto uvedená zásada, která nalezla své uplatnění ve věci Maletic,
má v projednávané věci omezený dosah. Soudní dvůr EU se ve své rozhodovací praxi prozatím nezabýval určením
mezinárodní příslušnosti v situaci, jaká nastala v projednávané věci. Z
nařízení Brusel I nelze bez dalšího dovodit, zda budou ve vztazích leteckého
přepravce a spotřebitele v situaci, kdy letecká přeprava je sjednána jako
součást zájezdu, příslušné soudy místa plnění smluvního závazku dle článku 5
odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I, nebo soudy místa bydliště spotřebitele
podle čl. 16 odst. 1 nařízení Brusel I. Jinými slovy, zda si řízení o náhradu
škody proti leteckému přepravci zachová rysy spotřebitelského vztahu podle
hlavního smluvního vztahu mezi žalobcem (spotřebitelem) a poskytovatelem
souborných služeb tak, aby spotřebiteli bylo umožněno vznést všechny
potenciální nároky plynoucí z tohoto vztahu u jednoho soudu, nebo zda se,
podobně jako v jiných případech týkajících se přepravních smluv, uplatní
jurisdikční pravidlo podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I (místo
příletu či odletu letadla, srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 9. července
2009 ve věci C-204/08 Peter Rehder proti Air Baltic Corporation). V dosavadní
judikatuře vztahující se k článku 5 odst. 1 nařízení Brusel I se Soudní dvůr EU
přikláněl k řešení, že ustanovení se primárně uplatní v situacích, kdy existuje
mezi stranami dobrovolně přijatý přímý smluvní závazek (rozsudek Soudního dvora
EU ze dne 17. června 1992 ve věci C-26/91 Jakob Handte & Co. GmbH proti
Traitements mécano-chimiques des surfaces SA, bod 17, rozsudek Soudního dvora
EU ze dne 5. února 2004 ve věci C-265/02 Frahuil SA proti Assitalia SpA a
rozsudek Soudního dvora EU ze dne 17. října 2013 ve věci C-519/12 OTP Bank
Nyilvánosan Működő Részvénytársaság proti Hochtief Solution AG). Otázka pasivní legitimace žalovaného subjektu odpovědného k uspokojení nároků
plynoucích cestujícím z nařízení č. 261/2004 přitom není jednoznačná. Nařízení
sice v čl. 2 písm. b) stanovuje, že provozujícím leteckým dopravcem se rozumí
letecký dopravce, který provádí nebo zamýšlí provést let podle smlouvy s
cestujícím nebo v zastoupení jiné právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela
smlouvu s tímto cestujícím, nicméně není zcela jasné, zda se touto jinou
právnickou osobou myslí pouze zprostředkovatel letecké přepravy, nebo i
poskytovatel souborných služeb (cestovní kancelář), který poskytuje širší
služby než jen samotnou leteckou přepravu.
Odpovědnost plynoucí z poskytování
souborných služeb totiž obecně upravuje směrnice č. 90/314/EHS o souborných
službách pro cesty, pobyty a zájezdy, která zakotvuje povinnost členských států
přijmout nezbytná opatření zajišťující, aby organizátor nebo prodejce
souborných služeb, který je stranou smlouvy, odpovídal spotřebiteli za řádné
plnění závazků vyplývajících ze smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky má
splnit organizátor nebo prodejce anebo jiný poskytovatel služeb, včetně
případné odpovědnosti za škodu. Jisté pochybnosti navíc vyvolává skutečnost, že
vztah a souběh nároků plynoucích z nařízení č. 261/2004 a zmíněné směrnice
upravuje nařízení pro účely proplacení vynaložených výdajů nebo přesměrování
letu (čl. 8; česká jazyková verze obsahuje chybu v překladu) nebo práva na
následný postih (čl. 13), nikoliv však u práva na náhradu škody (čl. 7). Z
preambule nařízení č. 261/2004 lze dovodit, že nařízení je použitelné i na
uplatnění nároků plynoucích z letecké dopravy u souborných služeb přímo u
leteckého přepravce, nicméně není zcela jednoznačné, zda lze ze znění preambule
dovodit, že mezi žalobcem (pasažérem) a leteckým přepravcem tak existuje
smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nebo spotřebitelský vztah ve smyslu
článků 15 a násl. nařízení Brusel I. Výše uvedené úvahy ohledně výkladu povahy vztahu mezi dovolatelkou a žalovanou
v intencích článků 5 odst. 1 a 15, resp. 16 nařízení Brusel I však nesmí
předběhnout možnost založit mezinárodní příslušnost podřízením se žalované ve
smyslu článku 24 nařízení Brusel I. Pokud by však k založení mezinárodní
příslušnosti podle čl. 24 nařízení Brusel I nedošlo, bude na soudu prvního
stupně, aby se výše uvedenými otázkami zabýval a případně si zajistil odpověď
na ně od Soudního dvora EU prostřednictvím řízení o předběžné otázce. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.