USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z.
K., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Viktorem Klímou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Melantrichova 477/20, proti žalované České republice – Ministerstvu
pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 26 C 68/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 100, 101/2017-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2016,
č. j. 26 C 68/2015-57, a doplňujícím rozsudkem ze dne 6. 10. 2016, č. j. 26 C
68/2015-75, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy
ve výši 100 000 Kč a konstatování, že v důsledku vydání rozhodnutí Magistrátu
hlavního města Prahy, odboru stavebního, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. S-MHMP
922776/2010/OST/Fr, došlo k zásahu do vlastnického práva žalobce zaručeného v
článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I) a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 15 Co 100, 101/2017-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázky, zda je odpovědnost „úředních osob“ vyloučena, i když se správní orgány
„záměrně“ a „nesčetněkrát“ z formálněprávních důvodů odmítly zabývat námitkami
a odvoláními účastníka územního řízení, a zda nezákonným rozhodnutím „o
účastenství“ v územním řízení dochází „téměř vždy“ k zásahu do vlastnického
nebo jiného práva opomenutého účastníka řízení, nemohou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení takto obecně položených právních
otázek napadené rozhodnutí nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud svůj závěr o neexistenci nároku
dovolatele odůvodnil jednak tím, že mezi nezákonným rozhodnutím správního
odvolacího orgánu (o zamítnutí odvolání žalobce jako opožděného) a dovolatelem
tvrzenou nemajetkovou újmou vzniklou v důsledku omezeného přístupu k jeho
nemovitostem kvůli stavbě cyklostezky není dán vztah příčinné souvislosti, a
jednak tím, že takto tvrzená nemajetková újma dovolateli nevznikla. Žalobce ve svém dovolání napadá uvedený závěr odvolacího soudu o tom,
že mu v důsledku omezení přístupu k nemovitostem výstavbou cyklostezky
nevznikla nemajetková újma. Odvolací soud přitom podle skutkových zjištění měl
za prokázané, že žalobci zůstala zachována jiná přístupová cesta k jeho
pozemkům včetně možnosti zajíždět k těmto pozemkům motorovým vozidlem. Z
přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán
skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem
prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se
skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Namítá-li dovolatel nesprávnost úvahy odvolacího soudu o vzniku nemajetkové
újmy, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci
odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z
jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka vzniku nemajetkové újmy
je otázkou skutkovou, nikoliv právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 42/2018). Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není
způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti
mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou. Jestliže však obstál
prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (závěr o tom, že
nemajetková újma žalobci nevznikla), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit
podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení
takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele
nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodováno o nákladech řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2
o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném
rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu