30 Cdo 498/2023-1418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 15 458 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1334, se zrušuje.
Rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 30 Cdo 498/2023-1384, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, jímž tento soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhá vůči žalované zaplacení částky 15 458 000 Kč s příslušenstvím, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Součástí zrušeného rozsudku odvolacího soudu byl také výrok, v souladu s nímž byl žalobce zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení, jež vznikly České republice – Městskému soudu v Praze, a to v plné výši s tím, že stanovení přesné částky si odvolací soud vyhradil na samostatné usnesení (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
Zmíněné samostatné usnesení vydal odvolací soud dne 31. 10. 2022 pod č. j. 21 Co 110/2022-1334, a výši nákladů odvolacího řízení, které je žalobce povinen státu zaplatit, v něm vyčíslil na částku 2 722,50 Kč. Podle § 243e odst. 2 věty čtvrté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dozví-li se dovolací soud až dodatečně o tom, že na zrušeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou závislá rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, rozhodne o jejich zrušení samostatným usnesením.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1334, je závislé na zrušeném rozsudku téhož soudu ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, Nejvyšší soud v souladu s citovaným § 243e odst. 2 větou čtvrtou o. s. ř. dodatečně zrušil též toto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
Žalobce však svůj návrh na odklad vykonatelnosti založil pouze na tvrzení o výši částky, kterou má dle dovoláním napadeného rozhodnutí zaplatit na nákladech řízení, jakož i na údaji o zdroji svého současného příjmu, o svém věku a o zdravotním stavu, a to aniž by jakkoliv blíže specifikoval (a též doložil), v čem má spočívat závažná újma, která by mu v případě neprodleného vymáhání uloženého peněžitého plnění hrozila, popř. jak by se tato újma mohla v jeho vlastních poměrech (coby osoby povinné) konkrétně projevit.
Pouhý údaj o částce, která byla žalobci uložena k zaplacení, sám o sobě o existenci zmíněné hrozby nikterak nesvědčí, a to i s přihlédnutím k tomu, že vzhledem k charakteru subjektu, v jehož prospěch má být tato částka uhrazena, je též vyloučena úvaha, že zde snad může existovat reálná hrozba neúspěšného zpětného vymáhání takové částky pro případ, že žalobce tuto částku nuceně uhradí a následně v dovolacím řízení uspěje. Nejvyšší soud proto (aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, jež bylo proti napadenému rozhodnutí podáno) podle § 243 písm. a) o.
s. ř. žalobcův návrh zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
9. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba i ve vztahu k částce 11 560 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž v části zamítavého výroku o věci samé týkající se částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl i o jeho povinnosti zaplatit ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení, které hradil stát (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o částečném zastavení řízení a v zamítavém výroku v části týkající se částky 1 858 000 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, a v tomto rozsahu proto nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
10. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, v souladu s nímž otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody i nedůvodnosti námitky promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaná v řízení vznesla, již byly vyřešeny v řízení vydaným pravomocným mezitímním rozsudkem, jímž jsou soudy nyní vázány. Správný je dle odvolacího soudu i závěr, že se žalobcova účast ve společnosti R. C. po pravomocném zastavení nezákonně vedené exekuce podle § 148 obch. zák. obnovila. Nesouhlasil však již s tím, že by žalobcův znovunabytý obchodní podíl měl mít nulovou hodnotu a že výše škody, která mu vznikla, dosáhla částky 11 560 000 Kč.
11. Odvolací soud, který částečně zopakoval dokazování výslechem svědka V. F. (prostřednictvím dožádaného soudu) a výslechem zpracovatelek znaleckého posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. a současně doplnil dokazování obsahem rejstříkového spisu týkajícího se společnosti R. C. a vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. C 7317, v této souvislosti předně uvedl, že podnikatelský záměr jmenované obchodní společnosti, ze kterého vycházely závěry zpracovaných znaleckých posudků, nepředstavuje věrohodný důkaz, neboť tato soukromá listina, jejíž pravost žalovaná v řízení zpochybnila, vznikla až v průběhu tohoto soudního řízení v reakci na požadavek znaleckého ústavu k předložení dokladů potřebných ke zmapování stavu společnosti. Svědčí o tom formulář, který obsahuje rozvahu a výkaz zisku a ztrát ke dni 31. 8. 2002, přestože platil až od roku 2016. Rovněž podklady, ze kterých měly být v něm uvedené údaje získány, žalobce ani svědek F. blíže neoznačili a žádné takové podklady nejsou ani součástí zmíněného rejstříkového spisu. Podle odvolacího soudu tudíž nelze vycházet ani ze závěrů zpracovaných znaleckých posudků. Odvolací soud proto žalobce poučil (stejně, jak to v minulosti opakovaně učinil i soud prvního stupně) o tom, že ve vztahu k výši škody neunáší své důkazní břemeno, což může vést k vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí ve věci. Žalobce však ani poté žádné účetní ani jiné doklady vztahující se k činnosti společnosti R. C., bez nichž není možné (jak vyplynulo z výslechu zpracovatelek jednoho z vyhotovených znaleckých posudků) jeho obchodní podíl v této společnosti ocenit, nepředložil. Za současného konstatování, že další podklady, které soud prvního stupně ve svém rozsudku zmínil vedle předloženého podnikatelského záměru, se jmenované společnosti netýkaly, neboť se vztahovaly k činnosti jiných subjektů, proto odvolací soud uzavřel, že žalobce navzdory udělenému procesnímu poučení v řízení nedoložil skutečnosti, které jsou pro určení hodnoty jeho obchodního podílu nezbytné, a to hodnoty aktuální jednak ke dni postižení tohoto podílu v nařízené exekuci, a jednak ke dni pravomocného zastavení této exekuce. Nemožnost znaleckého ocenění žalobcova obchodního podílu, stejně jako nemožnost stanovit za popsané situace výši tvrzené škody úvahou vycházející z § 136 občanského soudního řádu, proto vedla odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobce výši škody v řízení neprokázal, pročež jeho žalobě nelze vyhovět.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním.
13. Žalobce odvolacímu soudu především vytkl pochybení při interpretaci a aplikaci § 136 občanského soudního řádu, jímž se měl tento soud současně odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu. V této souvislosti žalobce konkrétně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu představovaná rozsudky ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, a usneseními ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98. V souladu s těmito rozhodnutími totiž v případě, je-li základ žalobcova nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, je soud podle zmíněného § 136 občanského soudního řádu povinen určit tuto výši podle své úvahy, což však odvolací soud učinit odmítl, byť mu obsah spisu poskytoval dostatek informací k tomu, aby žalobci jeho nárok přiznal. Skutečnost, že nárok žalobce je po právu, již totiž byla v řízení deklarována pravomocným mezitímním rozsudkem.
14. Dále žalobce zpochybnil správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z pohledu interpretace a aplikace § 132 občanského soudního řádu (upravujícího postup při hodnocení důkazů) a § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (které stanoví náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí), přičemž zformuloval otázku (dle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), zda je soud povinen podle těchto ustanovení postupovat i v případě aplikace § 136 občanského soudního řádu.
15. Odvolací soud se dle žalobcova názoru rovněž jen velmi povrchně vypořádal s provedenými důkazy vztahujícími se k výši škody, když některé z nich vůbec nezmínil a výslech svědka F. zopakoval nikoliv sám, nýbrž prostřednictvím dožádaného soudu. Pochybení se rovněž dopustil v souvislosti se zopakováním důkazu znaleckými posudky, neboť vyslechl pouze pracovnice jednoho ze dvou znaleckých ústavů, které tyto posudky zpracovaly, a mezi nimi pak i osobu, která jeho zpracovatelkou vůbec nebyla. Zpracovatel druhého z předložených znaleckých posudků Ing. Přemysl Krch přitom navzdory žalobcově návrhu vyslechnut nebyl. Dále žalobce v dovolání prezentoval vlastní „laickou“ kalkulaci očekávaných tržeb společnosti R. C. vycházející z pracovních poznámek z doby přípravy jejího podnikatelského záměru a naznačil též možné varianty výpočtu hodnoty této společnosti.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a stejně aby rozhodl i o rozhodnutí soudu prvního stupně v části, kterou byla jeho žaloba zamítnuta co do částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím.
17. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 22. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze dovodit ve vztahu k otázce, zda je soud povinen postupovat podle § 132 o. s. ř. a § 157 odst. 2 o. s. ř. i v případě aplikace § 136 o. s. ř., neboť za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci tohoto procesního ustanovení dány nejsou, napadené rozhodnutí na jejím řešení zjevně nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 23. Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický). 24. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce, zda v případě, byla-li v řízení vydaným mezitímním rozsudkem deklarována existence základu zažalovaného nároku, přičemž v dalším řízení soud dospěl k závěru, že výši tohoto nároku nelze zjistit, jsou dány podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř. Při řešení této otázky procesního práva se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 25. Dovolání je důvodné. 26. Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. 27. Podle § 152 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením (odstavec 1). Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (odstavec 2). 28. Mezitímním rozsudkem ve smyslu citovaného § 152 odst. 2 o. s. ř. soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které se týkají základu uplatněného nároku (tedy nikoliv jen některé z dílčích sporných otázek, jež se k základu uplatněného nároku vztahují) s tím, že v něm nejsou řešeny jen okolnosti, které se týkají výše plnění. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, se jedná o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku (byl-li vydán); jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, uveřejněný pod č. 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5805/2017). V řízení o náhradu škody přitom posouzení všech podmínek odpovědnosti zahrnuje zodpovězení otázky, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (újma) a zda existuje příčinná souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013). Po právní moci mezitímního rozsudku tak již nelze žalobu zamítnout z důvodu, že zde některá podmínka odpovědnosti chybí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 29. Vzniká-li dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odpovědnost státu za škodu za současného splnění tří podmínek představovaných 1) existencí nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznikem škody a 3) příčinnou souvislostí mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013), pak v případě, že v řízení o žalobě, jež z této odpovědnosti státu vychází, bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o opodstatněnosti uplatněného nároku pro naplnění všech těchto tří podmínek, nelze již případné nedostatky v posouzení otázek, jež byly v mezitímním rozsudku řešeny, napravovat v rozsudku konečném a dodatečně přezkoumat například to, zda tvrzená škoda žalobci skutečně vznikla či nikoliv. 30. Z uvedených závěrů tedy plyne, že v situaci, jež nastala v nyní řešeném případě a kdy zde existuje pravomocný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2012, č. j. 11 C 36/2008-189, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. 21 Co 37/2013-219, je již otázka opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku co do jeho základu vyřešena (bez možnosti její dodatečné korekce), přičemž další rozhodování soudů nižších stupňů již proto bylo omezeno pouze na otázku výše tohoto nároku. 31. Je-li nepochybné, že základ žalobou uplatněného nároku je dán, přičemž odvolací soud na podkladě zjištění, jež vyplynula z jeho skutkového závěru, dospěl současně k závěru, že výši tohoto nároku nelze na základě předložených podkladů zjistit, otevírá se zde prostor pro aplikaci výše citovaného § 136 o. s. ř., který představuje procesní nástroj sloužící k určení výše nároku právě za situace, kdy je již otázka jeho existence jednoznačně vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2561/2009). 32. Jestliže poškozený v řízení prokáže vznik škody (jak se dle pravomocného mezitímního rozsudku v posuzovaném případě též stalo), avšak neprokáže její výši, neboť ve vztahu k ní se ocitl v důkazní nouzi (neunáší důkazní břemeno), je namístě aplikovat postup vycházející z § 136 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Jedním z důsledků tohoto postupu pak je, že žalobu nelze zcela zamítnout pro neunesení žalobcova důkazního břemene ve vztahu k prokázání výše škody, nýbrž soud tuto výši určí svojí úvahou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017). Odvolací soud, který navzdory existujícímu mezitímnímu rozsudku žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal výši tvrzené škody, se tak od uvedených závěrů odchýlil, pročež jeho rozhodnutí nemůže obstát. 33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. 35. Vedle již zmíněných závěrů týkajících se aplikovatelnosti § 136 o. s. ř. na posuzovaný případ a jejích důsledků přitom odvolací soud v dalším řízení zohlední též ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je ustanovení § 136 o. s. ř. vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. v poměru speciality (z pohledu Nejvyššího soudu se proto nyní jeví jako nadbytečné zabývat se ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. údajnými procesními vadami, na které dovolatel v dovolání poukázal a které se týkají právě postupu podle § 132 o. s. ř.). I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon předseda senátu