30 Cdo 4999/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce K. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 531/37, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 132/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10. 2014, č. j. 13 C 132/2012-151 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 12/2015-177, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10. 2014, č. j. 13 C 132/2012-151, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 12/2015-177 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 12/2015-177, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 10. 2014, č. j. 13 C 132/2012-151, kterým byl zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobce domáhal uhrazení částky ve výši: a) 8 661 864 Kč, b) 10 000 000 Kč, c) 48 000 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalobci byla uložena povinnost uhradit státu náklady ve výši 260 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ Podle § 236 odst. 1 o. s. ř dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 6. 2012, č. j. 19 C 58/2007-141, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „[m]á- li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Žalobce k přípustnosti dovolání uvedl tolik, že: „(…) je dovolání dle jeho názoru přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se jedná o rozhodnutí, jímž se řízení končí a toto rozhodnutí spočívá na jiném hmotném i procesním posouzením věci dovolacím soudem. Konkrétně by dovolací soud měl posoudit nárok žalobce na náhradu způsobené škody, neboť podle názoru žalobce by měl dovolací soud při svém rozhodování odstranit vážné procesní i hmotněprávní pochybení soudů nižší instance tak, aby přiznal svému rozhodnutí status závažného právního významu a tím poskytnout ochranu základním právům v duchu čl.
4 Ústavy ČR, tedy zajištění individuální spravedlnosti žalobce.“ Uvedeným způsobem žalobce nevymezil žádnou ze čtyř podmínek přípustnosti uvedených ve výše citovaném § 237 o. s. ř. Dovolání v části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015, č. j. 29 Co 12/2015-177, tedy neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že zákonná úprava dovolacího řízení vylučuje možnost přezkumu správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolacím soudem. V dovolání obsažená polemika se skutkovými závěry a s hodnocením věrohodnosti svědků se tedy zcela míjí se zákonem daným zaměřením dovolacího řízení.
Podle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2012, č. j. 17 A 19/2011-50, jenž byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 2670: „Ustanovení § 19 až § 26 správního řádu z roku 2004 ve znění účinném do 30. 6. 2010 výslovně nestanovila, že průkazem doručení písemnosti je doručenka, neupravovala její obsahové náležitosti ani doručence nepřiznávala důkazní sílu veřejné listiny (na rozdíl např. od § 50f a § 50g o. s. ř.). Přesto byla doručenka ve správním řízení považována za obvyklý důkazní prostředek prokazující doručení jakékoliv písemnosti jejímu adresátu.
Vznikne-li o právně významném údaji na doručence důvodná pochybnost, je nezbytné takový údaj učinit předmětem dalšího šetření (dokazování). Zásadní rozdíl mezi veřejnou a soukromou listinou spočívá v jejich odlišné důkazní síle. Pravá veřejná listina (tj. listina skutečně pocházející od vystavitele) může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník řízení tvrdí skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny (její nesprávnost). Důkazní břemeno spočívá na tom, kdo správnost veřejné listiny popírá.
Naproti tomu u pravé soukromé listiny stačí formální popření její správnosti druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdil skutečnosti, jež měly být soukromou listinou prokázány.“ Za situace, kdy soudy mají za prokázané (prostřednictvím svědeckých výpovědí), že rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobce tvrdí, bylo žalobci doručeno, nemohla by mít relevanci ani námitka formálních nedostatků písemného dokladu stvrzujícího doručení správního rozhodnutí.
Jak dovolací soud opakovaně uvádí, soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za situace, kdy soudy zjistily, že nebylo zrušeno rozhodnutí, jehož nezákonnost žalobce tvrdí, jsou pro věc zcela irelevantními argumenty zpochybňující správnost uvedeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. František Ištvánek předseda senátu