Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce akad. mal. M. C., zastoupeného JUDr. Františkem
Vyskočilem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované
Zoologické zahradě hlavního města Prahy, IČO 00064459, se sídlem v Praze 7, U
Trojského zámku 3/120, zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Kladská 5, o uložení povinnosti zdržet se jednání, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 180/2007, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2009, č.j. 3 Co 16/2009-86,
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7 listopadu 2008, č.j. 37 C
180/2007-60, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela užití autorského díla –
logotypu ZOO Praha, obsahujícího stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem
vyobrazení stylizované hlavy koně Przewalského z levého bočního pohledu a pod
tímto vyobrazením stylizovaný nápis Praha, to vše ohraničené nepravidelným
čtvercovým rámečkem, vytvořeného žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla,
uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle § 27 v té době platného
zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých ve znění
pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon) dne 1. června 1998 smlouvu o
vytvoření díla, jejímž předmětem bylo vytvoření logotypu ZOO Praha. Dílo bylo
žalobcem vytvořeno, žalované předáno a žalovaná zaplatila žalobci odměnu ve
výši 50.000,- Kč. Žalobce dne 28. listopadu 2006 smlouvu vypověděl a ta podle
jeho mínění zanikla v souladu s ustanovení § 582 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) ke dni 31. března 2007. Žalobce tvrdí, že žalovaná nezískala
oprávnění k veřejnému šíření díla podle ustanovení § 22 autorského zákona,
neboť smlouva ze dne 1. června 1998 neobsahovala náležitosti smlouvy o šíření
díla podle ustanovení § 22 odst. 3 autorského zákona. Soud prvního stupně konstatoval, že předmětná smlouva obsahuje veškeré
náležitosti požadované ustanovením § 22 odst. 3 autorského zákona, není
neplatná ani v části, kde je stanoveno užití a šíření díla a proto neshledal
možnost smlouvu vypovědět. Uvedl, že smlouva nadále trvá a žalovaná užívá své
dílo oprávněně. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že je žalovaná povinna zdržet se do dvou měsíců od právní
moci rozsudku užití autorského díla –logotypu ZOO Praha, obsahujícího
stylizovaný nápis ZOO, pod tímto nápisem vyobrazení stylizované hlavy koně
Przewalského z levého bočního pohledu a pod tímto vyobrazením stylizovaný nápis
Praha, to vše ohraničené nepravidelným čtvercovým rámečkem, vytvořeného
žalobcem na základě smlouvy o vytvoření díla uzavřené mezi žalobcem a žalovanou
dne 1.6.1998 a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že účastníci si
nesjednali platně smlouvu o šíření díla ve smyslu tehdy platného autorského
zákona, neboť smlouva o šíření díla musela stanovit způsob a rozsah šíření
díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na
kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj
účet. Dne 1. června 1998 tak nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva o šíření
díla, neboť ujednání ze dne 1.6.1998 všechny obligatorní náležitosti smlouvy o
šíření díla neobsahuje. Především ve smlouvě nebyla sjednána odměna podle § 13
odst. 1 autorského práva, na níž má autor právo při každém užití díla. Odvolací
soud proto uzavřel, že vzhledem k tomu, že žalovaná dílo stále šíří, byť v
omezené míře, je žaloba podaná podle ustanovení § 32 autorského práva zcela
namístě. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. října 2009
a téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalovaná dne 20. listopadu 2009 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodů
uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť se domnívá,
že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná
má za to, že odvolací soud nesprávně zhodnotil otázku platnosti smlouvy po
právní stránce. Podle názoru žalované nelze neplatnost smlouvy vyslovovat z
důvodu absolutního formalismu, když tento formalismus vychází pouze z výkladu a
nemá oporu v zákoně. Odkazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu I. ÚS 625/2003, ve kterém se uvádí, že základním principem výkladu smluv je
priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem,
který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Vadu řízení
spatřuje v tom, že povinnost stanovená napadeným rozsudkem zdržet se užití díla
je formulována obecně, přestože žalovaná užívá v mnoha případech dílo jako
součást jiných souborných či spojených děl, do kterých logotyp zařadil v
následujících letech sám žalobce. Takové užití pak nemá nic společného s
předmětnou smlouvou. Odstraňování logotypu ze souborných a spojených děl by
navíc bylo zásahem do osobnostních práv autora podle ustanovení § 11 odst. 3
stávajícího autorského zákona. Dále se soud nezabýval ani otázkou zájmu třetích
osob ve smyslu ustanovení § 40 odst. 2 autorského zákona. Žalovaná navrhuje,
aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací uvážil, že dovolání
žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve
věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že toto rozhodnutí je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání (v dané věci je však dovolatelka
výslovně namítá). Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají. Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 27 výše zmíněného autorského zákona smlouvou o
vytvoření díla se zavazuje autor vytvořit pro objednatele za odměnu literární,
vědecké nebo umělecké dílo a uděluje svolení, aby objednatel díla užil k účelu
smlouvou vymezenému (odst. 1). Autor je povinen vytvořit dílo osobně ve
stanovené lhůtě. Není-li dohodnuto jinak, vznikne autorovi nárok na sjednanou
odměnu odevzdáním díla (odst. 2). Má-li dílo vady, které brání, aby mohlo být
díla užito k účelu smlouvou stanovenému, může objednatel od smlouvy odstoupit.
Jsou-li vady odstranitelné, může objednatel od smlouvy odstoupit jen tehdy,
jestliže autor vady neodstraní v přiměřené lhůtě, kterou mu objednatel k tomu
účelu poskytl (odst. 3). Ustanovení § 23 odst. 2 platí obdobně pro smlouvu o
vytvoření díla (odst. 4).
Podle ustanovení § 22 citovaného zákona smlouvou o šíření díla uděluje
autor právnické nebo fyzické osobě za odměnu svolení šířit své dílo; podmínky
šíření díla mohou obsahovat i hromadné smlouvy (odst. 1). Smlouvami o šíření
díla jsou zejména smlouva nakladatelská, smlouva o veřejném provozování díla,
smlouvy o šíření díla půjčováním nebo pronájmem rozmnoženin díla, smlouva o
šíření snímků zvukového záznamu díla a smlouva o vysílání díla rozhlasem nebo
televizí (odst. 2). Smlouva o šíření díla musí stanovit způsob a rozsah šíření
díla, čas, kdy se tak stane, autorskou odměnu, součinnost autora, dobu, na
kterou je smlouva sjednána a závazek uživatele, že šíření díla provede na svůj
účet (odst. 3). Pokud Ministerstvo kultury nestanoví jinak, musí být smlouva o
šíření díla sjednána písemně (odst. 4).
Bylo již uvedeno výše, že odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal
úvahu, že účastníci si dne 1. června 1998 nesjednali platně smlouvu o šíření
díla ve smyslu tehdy platného autorského zákona, neboť ujednání v ní obsažené
neobsahuje všechny obligatorní náležitosti smlouvy o šíření díla. Tento závěr
odvolacího soudu je podle dovolacího soudu přiléhavý a správný.
Je třeba zdůraznit, že smlouva o vytvoření díla (§ 27 odst. 1
autorského zákona, na který se ostatně výslovně odvolává i samotná smlouva
účastníků) není svou povahou (současně) smlouvou o šíření díla (§ 22 citovaného
zákona). Na rozdíl od smluv o šíření díla není smlouva o vytvoření díla
smlouvou zavazující, nýbrž smlouvou jen opravňující. V tomto směru je třeba
tuto samostatnou smlouvu (tj. smlouvu o vytvoření díla) odlišovat od smlouvy o
šíření díla. Objednatel tak má pouze právo (nikoliv povinnost – jak je tomu u
smlouvy o šíření díla) dílo zmíněným způsobem užít (tj. smlouva vytvoření díla
takto vymezuje hranice, v jejichž rámci může být dílo užíváno). Objednatel
tedy takto získává touto smlouvou právo užít díla jen k takovému účelu, který
byl smlouvou stanoven (je pak pochopitelné, že pojem a obsah termínu užívat
dílo není totožný s termínem dílo šířit).
Ze skutečnosti, že smlouva o vytvoření díla nemá sama povahu smlouvy o
šíření díla, vyplývá, že pro ni ani z hlediska obsahu, ani z hlediska formy
neplatí náležitosti stanovené pro smlouvy o šíření díla. Pouze v případech, kdy
by účel vymezený smlouvou spočíval v jeho užití šířením, šlo by o smlouvu
smíšenou (kombinovanou), která by musela vyhovovat i náležitostem smluv o
šíření díla, a to jak z hlediska obsahu, tak i z hlediska formy (§ 22 odst. 3 a
4) jinak by byla neplatnou ( srovnej např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu
ČSR ze dne 29. listopadu 1973, sp.zn. 3 Cz 62/73). Obligatorními
náležitostmi smlouvy o vytvoření díla jsou vymezení (individualizace) díla,
které má být vytvořeno, vymezení účelu, k němuž má být díla užito a stanovení
autorské odměny - jde o smlouvu úplatnou (srovnej publikaci Autorský zákon a
předpisy souvisící, komentář, Karel Knap, PANORAMA-Praha 1982, str. 118 a 119).
Naproti tomu smlouvu o šíření díla vymezuje zákon jako smlouvu, jíž autor
uděluje organizaci za odměnu svolení šířit své dílo. Úplatnost je tedy přímo
pojmovým znakem smlouvy o šíření díla.
Pojem šíření díla zákon blíže nevymezuje. Je tedy nutno vymezení tohoto
pojmu dovodit z celého obsahu a pojetí zákona. Z výpočtu smluv o šíření díla,
obsaženém v § 22 odst. 2, vyplývá především, že zákon neomezuje pojem šíření
jen na šíření prostřednictvím hmotných rozmnoženin (jako některé zákony
zahraniční), nýbrž že jej užívá ve smyslu širším (tj. včetně šíření rozhlasem,
televizí, filmem, reprodukcí zvukových snímků aj.). Pojem šíření je tedy širší
než pojem vydání, jímž se rozumí jen takové šíření, jež se uskutečňuje
prostřednictvím hmotných rozmnoženi (srov. § 10 odst. 2 a poznámky k němu).
Rovněž jde o pojem širší než pojem uveřejnění ve smyslu § 10 odst. 1 (tj. tzv.
prvého uveřejnění), u něhož pojmovým znakem je zpřístupnění díla okruhu osob
individuálně neurčených, zatímco šířením může být i zpřístupnění díla okruhu
osob individuálně určených. Za použití tohoto odlišení lze se zřetelem k
zásadám, které došly výrazu v ustanoveních § 15 odst. 2 písm. a) a § 17 odst. 1
dospět k závěru, že šířením díla je každé zpřístupnění díla (ať ve formě
hmotných rozmnoženin či ve formě nehmotné) okruhu osob, přesahujícímu rámec
osobního soukromí fyzické osoby (tj. rodiny a s ní spjatého okruhu osobních
přátel), nebo rámec vnitřní potřeby určité organizace.
Výpočet smluv o šíření díla, uvedený § 22 odst. 2, je jen příkladmý. Kromě
vypočtených smluv sem náležejí i další smlouvy vyhovující pojmovým znakům v
zákoně uvedeným, jako např. smlouva o veřejném vystavení díla nebo o veřejném
přednášení. Nepatří sem však ani smlouva o jiném užití díla (§ 28), ani smlouva
o vytvoření díla (§ 27). Je-li uzavřena smlouva o šíření díla, které má být na
základě smlouvy teprve vytvořeno, jde o smíšenou smlouvu o šíření díla a o
vytvoření díla, která musí splňovat náležitosti těchto obou smluv, a to jak
obsahových náležitostí, tak i z hlediska náležitosti formy vzhledem k písemné
formě předepsané pro smlouvy o šíření díla v § 22 odst. 4. Nedostatek některé z
kogentně stanovených náležitostí má za následek neplatnost smlouvy (srovnej
publikaci Autorský zákon a předpisy souvisící, komentář, Karel Knap,
PANORAMA-Praha 1982, str. 98 a 99).
Je zřejmé, že na rozdílů od soudu prvního stupně, odvolací soud plně
vyšel s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištěním z výše vyložených zásad,
a dovodil tak, že předmětná smlouva ze dne 1. června 1998 případně současně
nevyhovuje zákonným předpokladům smlouvy o šíření díla, neboť nenaplňuje
veškeré zákonné předpoklady spojované s takovou smlouvou. Proto je správný a
zákonu odpovídající závěr odvolacího soudu, že za situace, kdy není dán žádný
právní titul svědčící žalované pro užívání díla žalobce, jeví se žaloba, jíž
žalobce uplatňuje nárok, aby rušení autorského práva bylo zakázáno, jako
důvodná. V této souvislosti je pak zřejmé, že dovolatelka ve svém dovolání,
pokud vytýká, že odvolací soud údajně otázku platnosti smlouvy po právní
stránce nesprávně zhodnotil, zcela fatálně nerozlišuje právě mezi oběma
smluvními typy, o nichž byl podán výklad výše. Nepřípadný je proto z tohoto
důvodu i její odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 625/03. Přehlíží totiž
skutečnost, že uzavření smlouvy o vytvoření díla, ještě samo o sobě neznamená,
že byla současně též platně uzavřena i smlouva o šíření díla, když pro to, aby
se tak skutečně stalo, musí být naplněny i obligatorní náležitosti smlouvy o
šíření díla.
Dovolatelce se tedy nepodařilo správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku
ve věci samé zpochybnit; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto
podané dovolání podle ustanovení § 234b odst. 2 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., když v
dovolacím řízení žalovaná nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalobci
v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. října 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu