30 Cdo 508/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Juraje
Malika a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, ve věci M. N. a
nezletilé K. N., zastoupené Okresním úřadem v O. jako opatrovníkem, dětí PhDr.
V. N., zastoupené advokátem a JUDr. Z. N., o změnu výživného, vedené u
Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. P 494/88, o dovolání otce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 1999, č. j. 11 Co 737/99-234, takto:
Dovolání se odmítá.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek Okresního
soudu v Opavě ze dne 26.11. 1998, č. j. P 494/88-183, ve výrocích vztahujících
se k nezletilé K. potvrdil a ve výrocích, jimiž bylo zvýšeno výživné otce pro
zletilého M. na 1.600,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 1995 a na 1.800,-- Kč
měsíčně s účinností od 1. 9. 1998 splatné k rukám matky a jimž byla stanovena
výše nedoplatku zvýšeného výživného, jakož i způsobu jeho zaplacení, změnil
tak, že zvýšené výživné je otec povinen platit vždy ke každému dni v měsíci
předem k rukám již zletilého M. a pokud jde o nedoplatek výživného za dobu od
1. 9. 1995 do 30. 11. 1999 v částce 54.000,- Kč, jakož i zvýšené výživné
splatné za dobu od 1. 12. 1999 do konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní
moci, je otec povinen platit v pravidelných měsíčních splátkách po 2.000,- Kč
spolu s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku,
pod ztrátou výhody splátek, k rukám již zletilého M. Žádnému z účastníků pak
nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Otec (dále jen „dovolatel\") v podaném dovolání napadá rozsudek
odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, neboť podle jeho názoru byl vynesen v
řízení, v němž nebyl zjištěn skutečný stav věci a došlo i k jiným procesním
pochybením odvolacího soudu. Přípustnost dovolání odvíjí jednak z ustanovení §
237 odst. 1 písm. f) a g) o. s. ř., jednak z ustanovení § 241 odst. 3 písm. a)
až d) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu pak zejména vytýká porušení rovnosti
účastníků řízení při jednání v tom, že dovolateli nebylo umožněno klást
žalobkyni otázky směřující k věci samé při její účastnické výpovědi, že ve věci
rozhodoval nepříslušný soud, že soud prvního stupně ve věci neprovedl řádné
dokazování, z čehož odvolací soud nevyvodil důsledky uvedené v § 221 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že odvolací soud neprojednal otázku skončení pracovního
poměru dovolatele a odmítl důkazy dovolatele k prokázání jeho zdravotního
stavu. Tím mu byla podle mínění dovolatele odňata možnost jednat před soudem.
Vedle toho, bez přímého poukazu na ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř.,
dovolatel vytýká odvolacímu soudu pochybení při jeho rozhodování o vznesené
námitce podjatosti soudu prvního stupně.
Dále dovolatel namítl, že při jednání odvolacího soudu byla přes jeho
upozornění přítomna svědkyně, kterou chtěl navrhnout k výslechu, že nebyly
provedeny jím navržené důkazy o tvrzených platbách v souvislosti s potřebami
dětí, že nebyly zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení věci (chování žalobce
č. 2 v rozporu s dobrými mravy a důvody skončení pracovního poměru dovolatele),
že soud odmítl důkazy dovolatele k prokázání jeho zdravotního stavu, že
odvolací soud přihlédl pouze k příjmům dovolatele, nikoliv též k výdajům jako u
žalobců a že odvolací soud nepřihlédl k částkám, které dovolatel zaplatil své
bývalé manželce v souvislosti s jejím požadavkem na výživu rozvedené manželky.
Tyto námitky pak právně kvalifikoval jako dovolací důvody ve smyslu § 241 odst.
3 písm. a) až d) o. s. ř.
K dovolání se zletilý syn M., jeho matka ani opatrovník nezletilé K.
nevyjádřili.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky, jenž je
podle § 10a o. s. ř. dovolacím soudem, z ustanovení části dvanácté, hlavy I,
bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu,
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. V dalším textu používaná zkratka „o. s. ř.\"
znamená občanský soudní řád ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), jež má předepsané právnické vzdělání a splňuje formální i obsahové
znaky požadované ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Občanský soudní řád tak činí v
ustanoveních § 237, § 238, § 238a a § 239 o. s. ř.
Dovolání v této věci směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího
soudu o výživném pro zletilého syna a nezletilou dceru, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně zčásti změněn a jinak potvrzen. Z hlediska přípustnosti dovolání
přichází v úvahu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., resp. § 238 odst.
1 písm. b) či § 239 o. s. ř. Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé změněn, proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrzen, když soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, nebo jestliže odvolací soud ve výroku svého
rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, nebo - nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku ve věci samé - jestliže odvolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam. Nic z uvedeného se však nevztahuje na rozsudky ve věcech upravených
zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské
zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) otcovství nebo
mateřství nebo nezrušitelného osvojení (§ 238 odst. 2 písm. b/, § 239 odst. 3
o. s. ř.).
Se zřetelem k této zákonné úpravě přípustnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu měnícímu a potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně ve
věcech upravených zákonem o rodině, k nimž patří i rozsudky upravující výživné
rodičů k dětem (§ 85 a násl. zák. o rodině), aniž by posuzovaná věc byla
výjimkou ve smyslu ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) či § 239 odst. 3 o. s. ř.,
nelze učinit jiný závěr, než že pro povahu věci, v níž soud prvního stupně i
soud odvolací rozhodoval, dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1, 2 písm.
b) a § 239 odst. 1, 2, 3 o. s. ř. není přípustné.
Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, bez zřetele na formu,
výsledek rozhodnutí nebo předmět řízení (s výjimkou rozsudků, jimiž bylo
vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo, že zde není) je
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné, jestliže
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad v tomto
ustanovení výslovně uvedených. K takovýmto vadám dovolací soud přihlédne vždy z
úřední povinnosti. Dovolatel, jak bylo výše zmíněno, tvrdí, že mu před
odvolacím soudem byla odňata možnost jednat (§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení však není dána již tím, že
dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo existencí této
vady. Dovolání je podle citovaného ustanovení přípustné jen tehdy, pokud
napadené rozhodnutí uvedenou vadou skutečně trpí.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 8. 11. 1999 vyplývá, že se ho
dovolatel osobně účastnil, že byl sám jako účastník řízení vyslechnut, že jako
účastnice řízení byla vyslechnuta i matka dětí, že k ní dovolatel měl dotazy,
na něž matka odpověděla, že byl vyslechnut i jeho zletilý syn M., kterému
rovněž kladl otázky, přičemž z protokolu nevyplývá nic, z čeho by bylo zřejmé,
že dovolateli nebylo umožněno před odvolacím soudem jednat. V protokolu není
uvedena též žádná výhrada odvolatele proti protokolaci. Podle § 117 odst. 1, 2
o. s. ř. (se zřetelem k ustanovení § 211 o. s. ř.) jednání řídí předseda
senátu, a to tak, aby přispělo k spravedlivému rozhodnutí, aby splnilo výchovný
účel a aby probíhalo důstojně a nerušeně; činí vhodná opatření, aby zajistil
splnění účelu jednání a zdárné provedení důkazů; dbá přitom také o to, aby
svědci, kteří dosud nebyli vyslechnuti, nebyli přítomni jednání. Kdo nesouhlasí
s opatřením předsedy senátu, které učinil při jednání, může žádat, aby rozhodl
senát.
Pokud jde o neprovedení dovolatelem navržených důkazů, zde platí ustanovení §
120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., že soud rozhoduje, které důkazy provede,
přičemž se řídí vlastní úvahou o jejich potřebností pro rozhodnutí ve věci.
Neprovede-li účastníkem navrhovaný důkaz, nelze dovodit, že mu tím nesprávným
postupem odňal možnost jednat před soudem.
Nepřípadná je i námitka nepříslušnosti Okresního soudu v Opavě. Podle § 11
odst. 1 o. s. ř. řízení se koná u soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro
určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné
okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. V uvedené úpravě je vyjádřena
tzv. zásada perpetuatio fori (trvání soudu), tj. že příslušnost soudu, založená
na počátku řízení, se v jejím průběhu nezmění, i když dojde ke změně
skutečností, podle nichž se posuzuje místní a věcná příslušnost. Věci péče o
nezletilé často zahrnují řadu rozhodnutí soudu, přičemž spisy týkající se
nezletilých dětí se vedou až do jejich zletilosti, i déle, trvá-li vyživovací
povinnost rodiče. Změna jednou založené příslušnosti (v daném případě podle §
88 písm. c/ o. s. ř.) přichází v úvahu zásadně jen přenesením příslušnosti
podle § 177 odst. 2 o. s. ř., přičemž takové rozhodnutí je opět výlučně závislé
na úvaze soudu, i když k němu může být dán podnět návrhem účastníka.
Rozhodujícím hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte
(i když mezitím nabylo zletilosti), uvažovaný především ve vztahu ke
konkrétnímu řízení. Ze strany účastníků takový návrh učiněn nebyl a soud zjevně
k takovému postupu důvody neshledal. Ostatně v projednávané věci žalobce č. 2
nabyl zletilosti až po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, nebylo proto
možno důvodně očekávat, že odvolací soud (kdyby neplatila již zmíněná zásada
trvání příslušnosti soudu) jen kvůli této skutečnosti rozhodnutí soudu prvního
stupně zruší a vrátí ji jinému soudu prvního stupně k novému projednání.
Vzhledem k uvedenému nemohl dovolací soud přisvědčit dovolateli, že mu byla
před odvolacím soudem odňata možnost jednat. Přípustnost dovolání ve smyslu §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tudíž dána.
Stejně tak nebyla zjištěna ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
g) o. s. ř. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci vyloučeni z
projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k
účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jejich nepodjatosti. S
přihlédnutím k výtkám dovolatele v souvislosti s namítanou podjatostí soudu
prvního stupně je ovšem třeba uvést, že zákonná úprava nepředpokládá, bez
dalšího spojovat institut vyloučení soudců s jejich postupem při vlastním
rozhodování v projednávané věci. Určujícím by zde byl jejich případný poměr k
věci, resp. účastníkům nebo jejich zástupcům. Ten pak se nepodává ani z obsahu
spisu, ani z výtek dovolatele, přičemž je výslovně vylučován v písemných
vyjádřeních soudců okresního soudu k této námitce. Ničeho nelze vytknout ani
odvolacímu soudu, že o vznesené námitce rozhodl (negativně) až v rozsudku o
věci samé. Občanský soudní řád nikde nestanoví, že by o námitce podjatosti,
vznesené proti soudu prvního stupně až v odvolání proti jeho rozhodnutí, musel
nadřízený soud rozhodnout samostatným usnesením. Naopak výslovně tomu brání
ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle něhož důvodem pro zrušení
rozsudku soudu prvního stupně je vada řízení spočívající v tom, že rozhodoval
vyloučený soudce. Tuto skutečnost však odvolací soud nezjistil, jak je patrno z
odůvodnění na str. 3 a 4 dovoláním napadeného rozsudku. Jiné důvody pro
připuštění dovolání (§ 237 odst. 1 písm. a/ až e/ o. s. ř.) dovolatel neuvedl a
ani dovolací soud je neshledal. Z toho též vyplývá, že dovolací důvod podle §
241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. nebyl dán.
Námitky dovolatele, představující dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. b) až d) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování
a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci by byly
zohlednitelné a dovolací soud by k nim mohl přihlédnout jen tehdy, jestliže by
dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 238 či § 239 o. s. ř., což jak bylo
vyloženo v daném případě splněno není.
Protože rozsudek odvolacího soudu není vadami uvedenými v ustanovení § 237
odst. 1 o. s. ř. zatížen a protože z hlediska ustanovení § 238 a § 239 o. s. ř.
proti němu není dovolání přípustné, je zřejmé, že dovolání směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání otce, aniž by se mohl zabývat jeho
důvodností, podle ustanovení § 243b odst. 4, věty první a § 218 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2001
JUDr. Juraj M a l i k , v.r.
předseda senátu