30 Cdo 521/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce O. s. N. 128, zastoupeného advokátem, za účasti 1) P. f. Č.
r., a 2) M. V., zastoupeného advokátkou, o žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn.
8 C 1067/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
11. srpna 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 4. 9. 2000, podanou
podle § 244 a násl. o. s. ř. domáhal, aby soud určil, že druhý účastník řízení
není vlastníkem pozemkové parcely katastru nemovitostí č. 710/22 v k. ú. J. n.
V., s odůvodněním, že se cítí být dotčen na svých právech rozhodnutím
Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ
1071/92 -2371/XIII, vydaným podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), kterým bylo rozhodnuto, že M. V. je
vlastníkem uvedené nemovitosti. Žalobce má za to, že na předmětném pozemku je
umístěna stavba, která brání jeho vydání - parkoviště, že pozemek není možno
využívat k lesnickým účelům, a že jeho vydání nelze „podřídit“ zákonu o půdě; v
řízení před soudem prvního stupně posléze tvrdil, že ve správním spise není
založen originál plné moci k zastupování druhého účastníka v řízení před
správním orgánem a že nebylo doloženo, že druhý účastník restituční nárok
uplatnil u povinné osoby.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2005, č. j. 33 Co 24/2004 - 100,
potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 4. 2004, č. j. 8 C
1067/2003 - 61, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního
stupně vycházel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství,
Pozemkového úřadu B. ze dne 7. 7. 2003, č. j. PÚ 1071/92 -2371/XIII, vydaným
podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o
půdě“), rozhodl správní orgán tak, že M. V. je vlastníkem uvedeného pozemku,
který byl součástí původního zbytkového statku v J., majetku původních
vlastníků R. a O. V. Mezi účastníky bylo nesporné, že druhý účastník je
oprávněnou osobou podle ust. § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, že žalobce je
osobou povinnou podle § 5 zákona o půdě a že předmětná nemovitost přešla do
vlastnictví státu postupem podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, tj. v
důsledku odnětí majetku bez náhrady podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi
první pozemkové reformy. Ze spisu pozemkového úřadu rovněž vyplývá, že
restituční nárok na vydání předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) byl u
pozemkového úřadu uplatněn dne 12. 3. 1992 prostřednictvím
Mgr. N. M. a rovněž i u osoby povinné, jejíž předseda J. D.
na tuto výzvu reagoval se žádostí, aby o uplatněném nároku rozhodl pozemkový
úřad, neboť některé požadované pozemky jsou zastavěné. Dále bylo ve správním
řízení zjištěno, že na předmětném pozemku, označeném v katastru nemovitostí
jako ostatní plocha - ostatní komunikace, který byl v roce 1961 vyňat z lesního
půdního fondu, se nachází parkoviště pokryté suchým štěrkem (štěkrodrtí),
ohraničené betonovými obrubníky a žlaby na odtok vody, jehož stavba byla
povolena na základě stavebního povolení ze dne 24. 12. 1980 a následně
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 2. 9. 1986 zkolaudována. Soudy obou stupňů
dovodily, že uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě, neboť z výnosů
Ministerstva zemědělství ze dne 9. 2. 1948 a ze dne 26. 10. 1948 vyplývá, že v
době přechodu vlastnického práva z původních vlastníků R. a O. V. na stát, tzv.
pozemkový majetek tvořil zemědělský a lesní podnik a lesy, a z lesního půdního
fondu byl vyňat až v roce 1961 [§ 1 odst. 1 písm. a), § 30 zákona o půdě].
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že parkoviště
zřízené na předmětném pozemku nebrání jeho vydání oprávněné osobě [§ 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě], neboť nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu, nýbrž
se jedná jen o způsob úpravy pozemku, která je výsledkem určité stavební
činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/1997), přičemž
podle krajského soudu ani nebylo zapotřebí vydání stavebního povolení. Za
neopodstatněné považovaly soudy obou stupňů tvrzení žalobce, jímž zpochybnil
řádné uplatnění restitučního nároku druhým účastníkem, neboť z obsahu spisu
správního orgánu vyplývá, že za něj jednala komerční právnička Mgr. N. M.,
která přípisem doručeným pozemkovému úřadu dne 12. 3. 1992 nárok na vydání
předmětného pozemku (a dalších nemovitostí) uplatnila za vnuky původních
vlastníků, a přípisem ze dne 25. 5. 1992, doručeným pozemkovému úřadu dne 27.
5. 1992, požádala o vydání rozhodnutí mimo jiné i v předmětné věci. Teprve po
letech nastolenou otázku existence či neexistence zvláštní plné moci a jejího
založení ve správním spise, považoval krajský soud shodně se soudem prvního
stupně za přílišný formalismus neodpovídající smyslu restitucí,
a odvolací soud poukázal i na to, že uvedené tvrzení žalobce uplatnil až při
jednání
u okresního soudu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust.
§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Podle jeho názoru má rozhodnutí
odvolacího soudu v dané věci po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu
se zákonem řeší „otázku nutnosti prokázat plnou moc k úkonu, na základě kterého
byla podána výzva k vydání věci podle zákona č. 221/1991 Sb.“, a dále otázku,
„zda sporný pozemek je pozemkem lesním, podléhajícím režimu zákona č. 229/1991
Sb., či pozemkem tomuto režimu nepodléhajícímu“. Poukazuje na to, že nedostatek
plné moci k podání výzvy na vydání věci namítl u soudu prvního stupně před
skončením prvního jednání, avšak originál plné moci předložen nebyl, že druhý
účastník až do skončení tohoto jednání nenavrhl důkaz k prokázání, že plná moc
byla udělena, byť se tento nedostatek pokusil napravit tím, že předložil
prostou plnou moc, „jejíž pravost však žalobce popřel“. Pokud druhý účastník
předložil listinné důkazy v průběhu druhého jednání, stalo se tak ve smyslu
ust. § 250d odst. 1 o. s. ř. opožděně a soud se jimi neměl zabývat. Dovolatel
má za to, že neobsahuje-li zákon č. 229/1991 Sb. žádná zvláštní ustanovení o
zmocnění, je třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 31 a
násl. obč. zák.)
o náležitostech plné moci, a s přihlédnutím k dosavadní judikatuře (Odon 28/95)
je nutno se zabývat tím, zda plná moc existovala či nikoliv a co bylo jejím
obsahem.
Za dané situace, kdy existence plné moci byla pouze tvrzena a nebyla prokázána,
nelze podle dovolatele než učinit závěr, že zde plná moc nebyla, a tedy výzva k
vydání nemovitosti byla učiněna osobou neoprávněnou. K další otázce, kterou
odvolací soud řešil podle něj v rozporu s hmotným právem, namítá, že prokázal,
že sporný pozemek není pozemkem lesním, neboť byl vyňat z lesního půdního
fondu, že byl kolaudován jako parkoviště a že je tedy zastavěn trvalou stavbou.
Nelze ani argumentovat tím, že pozemek lze nadále využívat pro zemědělskou či
lesní výrobu, když ani tento ani okolní pozemky již charakter lesních pozemků
nemají, neboť celá lokalita je využívána jako rekreační oblast a lesní ani
zemědělskou výrobu na nich provozovat nelze. Jestliže
v daném případě byla na hliněném pozemku vybudována stavba ohraničená
betonovými obrubníky, se schodištěm a osvětlením, jejíž střed (plocha) byl
vyplněn štěrkodrtí, nedošlo jen k urovnání povrchu pozemku, ale k vybudování
další vrstvy a zařízení
s použitím materiálu, který na pozemku nebyl. Existenci vady, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolatel spatřuje v tom, že soud
prvního stupně rozhodl poté, co při druhém jednání ve věci samé provedl důkaz
znaleckým posudkem, jehož provedení však nebylo navrženo do skončení prvního
jednání, a že
z něj učinil skutková zjištění. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem,
přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné
vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud
za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní
stránce zásadní právní význam skutečně má.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem
prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno
[§ 237 odst. 1 písm. b)]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž
aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze
skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti.
Námitka v dovolání, že uplatněný restituční nárok se v daném případě neřídí
zákonem o půdě, není způsobilá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. v dané věci založit.
Podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která
tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží a v rozsahu stanoveném tímto
zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond. Podle § 30 zákona o půdě se
pro postup podle části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1
považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům
užíván.
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že předmětný pozemek byl odňat
právním předchůdcům druhého účastníka řízení (původním vlastníkům R. a O. V.) v
roce 1948 a že tento pozemek byl v této době využíván jako pozemek lesní,
přičemž ze zemědělského a lesního půdního fondu byl vyňat až v roce 1961, nelze
odvolacímu soudu vytýkat nesprávný závěr, že uplatněný nárok na vydání
předmětného pozemku se řídí zákonem o půdě.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemky nelze vydat v případě, že
pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické
osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu
využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo
jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, stejně
jako již v jiných předchozích rozhodnutích, zaujal právní názor, podle nějž
řeší-li restituční zákon vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou vztahy
občanskoprávními, pak pojem „stavba“ v něm uvedený je třeba vykládat staticky
jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti. Přitom musí jít o stavbu jako
způsobilý předmět občanskoprávních vztahů (§ 118 odst. 1, § 119 odst. 2 a § 120
obč. zák.) a nikoliv o součást věci jiné. V této věci vycházel Nejvyšší soud z
ust. § 2 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., katastrálního zákona, ve znění zák. č.
89/1996 Sb., a z Přílohy 1 a 2
k vyhl. č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, a dovodil, že
zpevněná asfaltová plocha představuje určité ztvárnění či zpracování (zejména
stavební činností) povrchu pozemku a že tato plocha nemůže být současně
pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci,
které by mohly mít rozdílný právní režim či osud, neboť je od pozemku nelze
oddělovat; pozemek sloužící k parkování automobilů (parkoviště) nelze tudíž
považovat za stavbu ve smyslu ust. § 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.
Obdobný právní názor zaujal i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 754/01,
v němž dovodil, že „zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl
původní majetek oprávněným osobám reálně vydán, a pouze výjimečně, jsou-li beze
všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. § 11,
pozemky vydat nelze. Byl-li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví
státu zastavěn, uvádí zákon v ust. § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest
samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za
zastavěnou část pozemku se přitom považuje část,
na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související
a nezbytně nutná k provozu stavby“. Co se týče asfaltové parkovací plochy,
odkázal Ústavní soud v tomto nálezu na argumentaci Ústavního soudu (s odvoláním
na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97), vyslovenou
např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01, podle které nelze v restitučních věcech
zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání
pozemku podle zák. č. 229/1991 Sb. Dále Ústavní soud z obecného hlediska
připomenul, že „podle zák. č. 220/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky,
na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití
takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze
staveb uvedených v ust. § 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, a že zákon o
půdě sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule
však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění
majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje
s obnovením původních vlastnických vztahů k ní“ (viz závěry uvedené v nálezu
sp. zn. II. 747/2000 a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 26, nález č. 63).
V nálezu sp. zn. ÚS 176/03 pak Ústavní soud zaujal názor, že „institut překážek
ve vydání nemovitosti podle ust. § 11 zákona o půdě je institutem stanovujícím
výjimku z účelu restitucí. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního
veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů (zastavěnost pozemku stavbou,
zřízení tělovýchovného nebo sportovního zařízení, zřízení hřbitova atd.), které
v daném případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem
na vydání původních pozemků a které by
s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku
v jiném soukromém vlastnictví. Při interpretaci a aplikaci restitučních
předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů. Pojmy a
instituty obsažené
v restitučních předpisech je proto třeba vykládat s ohledem na to, aby byl v
maximální míře dosažen jejich účel, a rovněž s ohledem na to, že předmětem
úpravy těchto předpisů jsou vztahy majetkoprávní, které jsou svou povahou
občanskoprávní vztahy. Výklad pojmů obsažených v jiných právních předpisech
proto nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných právních předpisech či
odvětvích veřejného práva (práva stavebního). Je totiž třeba v konkrétním
případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění
účelu restituce a současně respektovala proporcionalitu mezi omezením
restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního
veřejného zájmu.
S právními závěry uvedenými v citovaných rozhodnutích - Nejvyššího soudu
a nálezech Ústavního soudu - se dovolací soud v projednávané věci plně
ztotožňuje
s tím, že není důvodu se od nich jakkoliv odchylovat. Jestliže judikatura
těchto soudů dovodila, že z hlediska občanskoprávního není zpevněná asfaltová
plocha [v daném případě parkoviště pokryté suchým štěrkem (štěkrodrtí)] stavbou
ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nýbrž jde jen o zpracovaný
povrch pozemků, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci,
jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je správné, neboť
vydání předmětného pozemku druhému účastníkovi řízení nebrání sama o sobě
okolnost, že se na něm nachází parkoviště.
Za zásadní po právní stránce nelze v daném případě považovat ani „otázku
nutnosti prokázat plnou moc k úkonu, na základě kterého byla podána výzva k
vydání věci podle zákona č. 221/1991 Sb“. Jestliže žalobce své tvrzení, že ve
spise správního orgánu není založen originál plné moci, kterou druhý účastník
udělil dne 3. 2. 1992 komerční právničce Mgr. N. M. „k zastupování ve věci
restituce majetku, který byl zabrán původním vlastníkům R. a O. V.“ (z čehož
dovozuje, že výzva k vydání předmětného pozemku byla učiněna osobou
neoprávněnou), uplatnil teprve před skončením prvního jednání u okresního
soudu, nemohl být druhý účastník poučen v předvolání k prvnímu jednání ve věci
(§ 250d odst. 2 o. s. ř.) o povinnosti uvedené v ust. § 250d odst. 1 věta první
o. s. ř., tj. uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich
prokázání a o následcích nesplnění této povinnosti. Nelze se sice ztotožnit s
názorem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), který existenci či
neexistenci plné moci a jejího založení ve správním spise označil za
formalismus neodpovídající smyslu restitucí, nicméně - jak z obsahu spisu
vyplývá - důkaz kopií plné moci (opatřený razítkem správního orgánu) byl v
řízení před soudem prvního stupně proveden.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu s
hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů, a dovolání proti němu není tudíž
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání
žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž
se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], když dovolání není
přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4,
§ 224 ost. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a ostatním
účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu