30 Cdo 5221/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně
M. P., proti žalované České republice - České národní bance, se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 28, o zaplacení 1 661 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 210/2008, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2015, č. j. 29 Co 172/2016-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25. 4. 2015,
č. j. 29 Co 172/2016-54, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu
prvního stupně ze dne 4. 11. 2014, č. j. 41 C 210/2008-41, tak, že řízení se
nezastavuje. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které
však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Žalovaná v dovolání pouze uvedla, že
odvolací soud nepřihlédl k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a právní
otázka okruhu osob, kterým mělo být doručeno usnesení o přerušení řízení, měla
být posouzena jinak. Pokud se žalovaná domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení
§ 241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud
odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25
Cdo 1559/2013). Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité
řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se
domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe
odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných
věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30
Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalované, aby dovolací soud předloženou
otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti
dovolání podle § 237 o. s. ř. významově neodpovídá. Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, citované výše). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b
odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu