30 Cdo 5243/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní
věci žalobců a) Ing. J. P., a b) J. P., zastoupených JUDr. Petrem Dutkem,
advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2, proti žalovanému J. F.,
zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o
určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.
zn. 13 C 68/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 11. září
2014, č. j. 69 Co 193/2014-81, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v
Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.
spoluvlastníky ideální poloviny specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 69 Co 193/2014-81,
ve znění (opravného) usnesení téhož soudu ze dne 13. října 2014, č. j. 69 Co
193/2014-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že
spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny specifikovaného
nemovitého majetku je součástí společného jmění manželů žalobců, a dále rozhodl
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s
právními závěry soudu prvního stupně ohledně existence spotřebitelské smlouvy,
neplatnosti předmětné rozhodčí doložky (neboť nezaručovala rovnováhu stran v
rozhodčím řízení ve vztahu spotřebitel – podnikatel), neplatnosti předmětné
smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva (neboť v ní absentuje způsob
vypořádání pro případ prodlení dlužníků v souvislosti s nastanuvšími účinky
tzv. trvalého převodu, i neplatnosti následně uzavřené dohody (která pouze
deklaruje stav na základě ovšem neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva). Odvolací soud dále uvedl, že nelze dovodit nabytí
vlastnictví žalovaného ani s odkazem na jeho dobrou víru při uzavírání
předmětné kupní smlouvy, neboť žalovaný byl propojen se společností VLAMA
Trading s. r. o., kdy byl jednatelem této společnosti v období od 12. ledna
2001 do 7. listopadu 2002, přičemž jeho manželka V. F. byla společnicí této
společnosti, takže žalovanému mohly být známy všechny okolnosti, za nichž
uvedená společnost měla nabýt vlastnické právo. Kromě toho dobrá víra
žalovaného se nemůže opírat o domněnku platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva, neboť se jednalo i z pohledu tehdejší judikatury a právní
doktríny o neplatné ujednání o tzv. propadné zástavě. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též
„dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání vymezil sice formulováním
obecných právních otázek, avšak ve skutečnosti (jak je zřejmé z obsahu jeho
dovolání) namítá, že jím formulované právní otázky, na jejichž vyřešení
napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyřešil buď v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně jde o právní
otázky, které podle přesvědčení dovolatele dosud dovolacím soudem nebyly
vyřešeny. Dovolatel pak pod číslem 3) čl. V. dovolání formuloval tuto právní
otázku: „Zda se jedná o spotřebitelský vztah, pokud je věřitelem z půjčky sice
podnikatel a dlužníkem nepodnikatel, avšak podnikatel nemá v předmětu podnikání
poskytování půjček a, byť sporadicky, avšak ve více případech, půjčku poskytl. Tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena.“
Soud prvního stupně zaujal právní názor, že: „Byť společnost VLAMA
Trading s. r. o.
neměla v době uzavření těchto dohod půjčování peněz v předmětu
podnikání, je zřejmé (a vyplývá /to/ ze čtených spisů zdejšího soudu), že tato
společnost opakovaně poskytovala půjčky v období blízkém období sepisu těchto
dohod. Tyto půjčky pak vůči jednotlivým dlužníkům vymáhala (zejména
prostřednictvím prodeje zástav). Soud pak dospěl k závěru, že se mezi účastníky
jednalo o spotřebitelský vztah, kde na jedné straně vystupovali žalobci jako
spotřebitelé a na druhé straně společnost VLAMA Trading s. r. o. jako dodavatel
ve smyslu ust. § 52 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“
Odvolací soud tomuto závěru soudu prvního stupně přisvědčil, aniž by se
vypořádal s odvolací námitkou žalovaného, který argumentoval tím, že:
„společnost VLAMA Trading, s. r. o. v době uzavření smlouvy o půjčce ani v době
uzavření rozhodčí doložky nepodnikala v oboru poskytování půjček či úvěrů, a
proto smlouvu o půjčce neuzavřela a nemohla uzavřít v rámci své podnikatelské
činnosti. Smlouva o půjčce byla uzavřena v režimu občanského zákoníku mezi
právnickou osobou věřitelem a fyzickými osobami jako dlužníky, a proto se
nejedná o spotřebitelskou smlouvu.“ Odvolací soud totiž k tomu (v odůvodnění
písemného vyhotovení svého rozsudku) stroze uvedl, že: „S okresním soudem je
možno souhlasit v tom, že se v případě Smlouvy o zajišťovacím převodu
vlastnického práva k nemovitostem ze dne 17. 10. 2005 jednalo o spotřebitelskou
smlouvu ve smyslu § 52 obč. zák....“
Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud pouze v odůvodnění svého
rozhodnutí odkázaly na § 52 obč. zák. aniž by v rámci své aplikační úvahy
zprostředkovaly obsah příslušných odstavců odkazovaného paragrafu, a aniž by
odvolací soud s odkazem na již shora citovanou odvolací argumentaci
odpovídajícím způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku
reagoval. Předmětné ustanovení § 52 odst. 1 až 3 obč. zák. zní:
„(1) Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo,
případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně
spotřebitel a na druhé straně dodavatel. (2) Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v
rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“
(3) Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy
nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“
Odvolateli, resp. nynějšímu dovolateli nepochybně šlo o to, zda výklad
učiněný soudem prvního stupně odpovídá dikci § 52 odst. 2 obč. zák., jestliže
se v posuzovaném případě mělo (podle tvrzení dovolatele) jednat o půjčku
poskytnutou předmětnou obchodní společností mimo rozsah její obchodní činnosti. Dovolatel z toho již v odvolacím řízení dovozoval právní závěr, že v daném
případě se nemohlo jednat o spotřebitelskou smlouvu a tudíž – za užití optiky
spotřebitelského vztahu - nebylo ani možné negovat důsledky vyplývající z
projevu vůle stran vyloučit soudní jurisdikci pro řešení předmětných
majetkových sporů v rámci rozhodčího řízení.
Odvolací soud ovšem na tuto
významnou odvolací námitku nynějšího dovolatele relevantně nereagoval a pouze
uzavřel, že se ztotožňuje s vyloženým právním názorem soudu prvního stupně,
aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkoval odpovídajícím způsobem
svou právně kvalifikační úvahu a uvedl také, proč v uvedeném směru neshledal
odvolací námitku za důvodnou. Má-li být v dovolacím řízení posouzena právní otázka, na jejímž
vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu (v tomto případě, zda uvedená
obchodní společnost měla v předmětném právním vztahu postavení dodavatele ve
smyslu § 52 odst. 2 obč. zák. a byly tak naplněny znaky spotřebitelské
smlouvy), musí z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu řešení takové právní
otázky (zde z oblasti hmotného práva) vyplývat. Nastane-li ovšem situace, kdy
odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem rezignuje na právní posouzení věci
tak, že z odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí nelze postihnout
stěžejní momenty právního posouzení věci coby právně kvalifikačního zhodnocení
zjištěného skutkového stavu věci, pak nelze jinak, než konstatovat, že takovéto
rozhodnutí je postiženo nejen (jinou) vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, ale i (s ohledem na absenci přezkoumatelné
aplikační úvahy) nesprávným právním posouzením věci.
Jinými slovy řečeno, měl-li by odvolací soud při svém rozhodování
zohlednit relevantní odvolací námitku zákonu odpovídajícím způsobem (tj. nikoli
jí přehlížet, ale ve světle takto snesené odvolací argumentace vyložit, zda
taková argumentace je či není a proč důvodná) mohl by při takto korektním
postupu dospět třeba k jinému právnímu závěru, než který zaujal v rozhodnutí, v
němž se uvedenou odvolací námitkou nezabýval. V opačném případě, pokud by např.
taková právní otázka dovolacím soudem dosud řešena nebyla, a odvolací soud
postupoval shora popsaným způsobem, by docházelo k absurdnímu (a tedy v
rozhodovací praxi nepřijatelnému) stavu, kdy i přes nepřezkoumatelný právně
kvalifikační závěr odvolacího soudu by se dovolací soud zabýval vyřešením
předmětné právní otázky, a tedy de facto tímto způsobem kompenzoval deficit
odvolacího přezkumu, což je stav zcela nepřijatelný. A jak již bylo shora
uvedeno, absence právně kvalifikační úvahy v rámci právního posouzení věci jde
současně na vrub správnosti právního posouzení věci.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace bylo
dovolání žalovaného shledáno ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným i (byť pro
jiný důvod) důvodným. Na další dovolací argumentaci – s ohledem na výše učiněný
závěr - již nebylo zapotřebí reagovat, když jí bude nutno zohlednit – přiměřeně
ve vztahu k odvolacímu přezkumu – právě v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.), který by měl – s ohledem na délku tohoto soudního sporu – co
nejdříve nařídit jednání a ve věci rozhodnout.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu