30 Cdo 5256/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 108a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 458/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2016, č. j. 69 Co 121/2016-166, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5256/2016-252, se opravuje tak, že žalobce je t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., dále se opravuje sídlo žalované, jež správně zní Vyšehradská 16. Odůvodnění usnesení se opravuje tak, že se z něj vypouští věta „Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).“.
V záhlaví usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, č. j. 30 Cdo 5256/2016-252, byl nesprávně uveden aktuální pobyt žalobce, neboť v dané době byl žalobce umístěn ve Věznici O. n. O.. V sídle žalované Nejvyšší soud učinil písařskou chybu, když namísto adresy „Vyšehradská 16“ uvedl „Vyšehradská 6“. Odůvodnění opravovaného rozhodnutí nadbytečně obsahovalo větu „Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).“. O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť nešlo o rozhodnutí, jímž by se řízení ve smyslu § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), končilo. Postupem podle § 243b a § 164 zákona o. s. ř. byla výše vysvětlená pochybení napravena. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2017 JUDr. František Ištvánek předseda senátu
Dále se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když žalobci neustanovil zástupce pro dovolací řízení, ač v předchozím řízení žalobci zástupce ustanoven byl a ve fázi zahájení dovolacího řízení se podmínky pro ustanovení zástupce nijak nezměnil. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1749/2016, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2311/2012, ze dne 12. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1928/2014, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1093/2010.
Odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také při řešení otázky, zda ze strany žalobce jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Jako otázku doposud neřešenou dovolatel uvádí, zda je zavinění si situace, v níž se účastník nachází, a to konkrétně v daném případě zaviněné jednání, v jehož důsledku je vykonáván trest odnětí svobody ve věznici, v níž účastník nemůže dosahovat jakýchkoliv příjmů z důvodu neexistence pracovních příležitostí, a dále postižení nemovitého majetku účastníka řízení exekucí, důvodem pro neustanovení zástupce účastníku řízení, resp. pro učinění závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovolací soud se majetkovými poměry dovolatele zabýval již v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1680/2015, na něž odkázal odvolací soud. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, dle nějž „zavinění na tom, že žalobce nemá žádný příjem, je nutno spatřovat výlučně v jeho chování, kdy se svým protiprávním jednáním zbavil možnosti dosáhnout jakéhokoliv příjmu a navíc je zřejmé, že žalobce je dosud vlastníkem nemovitostí v k. ú. N. u T.
a v k. ú. L., byť nemovitosti v jeho vlastnictví jsou postiženy exekucí (ovšem opět výlučně zaviněním žalobce). Již z této okolnosti plyne závěr, že majetkové poměry dovolatele osvobození od soudních poplatků neodůvodňují, neboť plné osvobození od soudních poplatků lze přiznat pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody. V případě dovolatele však zjevně nejsou předpoklady pro jeho osvobození od soudních poplatků, a proto mu také nelze ustanovit zástupce pro dovolací řízení.“ Ústavní stížnost směřující proti výše citovanému rozhodnutí byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 22.
10. 2015, III. ÚS 2473/15, v němž Ústavní soud uvedl: „Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, včetně obhajitelné úvahy, že příčiny toho, že je jeho celková materiální situace nepříznivá, spočívají výlučně v jeho protiprávním jednání.“ Výše vymezená otázka příčiny nepříznivých majetkových poměrů žalobce a tomu odpovídajícímu závěru o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků, tudíž již byla dovolacím soudem řešena, přičemž odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nikterak neodchýlil od dosaženého závěru.
Předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud žádosti žalobce nevyhověl, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).