30 Cdo
5287/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce
GESTOR – ochranný svaz autorský, se sídlem v Praze 1, Šítkova 1/233, IČ:
67774440, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Haštalská 27, proti žalované Aukční síni Vltavín, s.r.o., se sídlem v Praze 1,
Masarykovo nábřeží 36, IČ: 25086600, zastoupené Mgr. Tomášem Zlesákem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, o 44.869,10 Kč, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 11/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55,
se zrušuje, a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že
žalobce, jako kolektivní správce práva na opětný prodej originálu uměleckého
díla podle ustanovení § 24 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech
souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů ve znění do
22.3.2006 (dále jen „autorský zákon“), se domáhá zaplacení žalované částky po
žalované, která provedla v období od 1.ledna 2005 do 31. prosince 2005 opětný
prodej 47 originálů uměleckých děl. Žalobce vypočetl odměnu pro autory ve
smyslu § 24 odst. 1 a 2 a Přílohy - sazebníku odměn (dále jen „Příloha“) - k
tomuto zákonu ve výši 332.709,- Kč, na tuto částku vystavil žalované fakturu,
ale ta její výši považovala za spornou s tím, že mělo být uhrazeno pouze
287.839,90 Kč a posledně uvedenou částku také zaplatila. Žalobce se domáhá
rozdílu mezi těmito částkami ve výši 44.869,10 Kč. Žalovaná namítala, že odměna
nebyla vypočtena správně, neboť žalobce nevycházel jen z prodejní ceny, ale i z
připočtené odměny vydražitele, tzv. aukční přirážky, stanovené v tehdy platné
aukční vyhlášce Klubu dražitelů účtované k tíži kupujícího jako aukční provize. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 24 odst. 1 a 2 autorského zákona
dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože zákon v rozhodné době hovořil
zcela jednoznačně o prodejní ceně, o skutečné prodejní ceně, přičemž samostatně
právě z této ceny určuje přirážku pro dražebníka. Neshledal relevantní ani
námitku žalobce, že zákon č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách před novelou
účinnou po 1.9.2006 (dále jen „dražební zákon“) neupravoval žádnou dražební
přirážku, protože § 18 tohoto zákona upravoval výši odměny dražebníka tak, že
se sjednává dohodou. Uvedl, že neobstojí argumentace žalobce, že při výpočtu
odměny je nutno vyjít jak z prodejní ceny, tak i z aukční přirážky, jako
celkové platby od kupujícího, neboť odměna dražebníka je něco jiného než kupní
cena. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 3 Co 7/2008-55, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
zaplatit žalobci požadovanou částku 44.869,10 Kč s příslušenstvím a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, ale dospěl k závěru, že prodejní cenou, z níž je třeba
vypočítat odměnu při opětovném prodeji originálu, je cena, kterou je ochoten
kupující za získání díla zaplatit a kterou zaplatil, a to bez ohledu na to,
jaká byla jeho nákupní cena, vyvolávací cena, či cena, která byla v aukci či
dražbě dosažena. Vycházel při tom ze znění autorského zákona, který právo na
odměnu při opětovném prodeji originálu díla upravuje, konkrétně ze znění § 24,
který označuje za prodávajícího provozovatele galerie, dražebníka, a dále jinou
osobu při výkonu svého podnikání, a upravoval právo na odměnu ve výši stanovené
v Příloze, která v ustanovení odstavce 1 užívá pojem „prodejní cena“, obdobně
jako ustanovení § 24 odst. 4, užívající pojem „skutečná prodejní cena“.
Při
výkladu těchto pojmů dospěl odvolací soud k názoru, že jestliže autorský zákon
nečiní rozdíl mezi provozovatelem galerie, dražebníkem či jiným podnikatelem –
obchodníkem s originály uměleckých děl, není důvod, aby byl činěn rozdíl mezi
tím, co se pojmem skutečná prodejní cena, či pojmem prodejní cena rozumí a jak
je cena konstruována. Je nutno vycházet i z toho, že tzv. právo „droit de
suite“, je právem především hospodářského významu, zajišťujícím autorovi podíl
na hospodářském zhodnocení díla a jeho podstatou je získání slušného vypořádání
pro autora vůči osobám, které dalším prodejem převádí originál uměleckého díla. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 28. července 2008,
přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 26. září 2008 dovolání, jehož
přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pokud se týče výkladu prodejní
ceny originálů uměleckých děl a částky, která měla žalovanou být odvedena. Má
za to, že pojmu skutečná prodejní cena odpovídá nutně svojí podstatou taková
cena, za kterou je dílo v dražbě prodáno. Touto cenou je cena příklepová, tj. výsledná cena díla dosažená dražbou samotnou. Uvádí, že podstatou aukční
provize (dražební přirážky) je odměna za přičinění třetí osoby – dražebníka,
který vlastní činností přispívá k samotnému uskutečnění prodeje díla, přičemž
je zřejmé, že bez této činnosti by vůbec závazkový vztah mezi vlastníkem díla a
jeho nabyvatelem nebyl uzavřen. Naopak smyslem práva na odměnu autora z dalšího
prodeje originálu uměleckého díla je spoluúčast autora na dalším zhodnocení
díla. Tomuto smyslu však jasně neodpovídá participace autora na odměně za
činnost třetí osoby, která vlastním výkonem vůbec reálně umožňuje autorovi
získat další majetkový prospěch a tato činnost má de facto zprostředkovatelskou
povahu. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 20.10.2008 doplněným podáním ze
dne 17.1.2009. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu. Podotýká, že obchodník
– dražebník se nesporně významným způsobem podílí na penězích, které autorské
dílo svým prodejem generuje. Proto by bylo v rozporu s účelem zákona, aby autor
byl ochuzen o tu část odměny, kterou spotřebovává obchodník. Poukazuje také na
tři rozsudky Krajského soudu v Brně, který zaujal stejné stanovisko jako Vrchní
soud v Praze a navíc při výkladu pojmu prodejní cena vzal v úvahu i ustanovení
Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie 2001/84/ES ze dne 27. září
2001, o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla
(dále jen „Směrnice“). Zdůraznil také bod 20) Preambule Směrnice, podle něhož
„je vhodné vypočítávat autorské odměny jako procentní podíl z prodejní ceny a
ne jako přirážku, kterou se zvyšuje původní hodnota díla“. Navrhl, aby dovolání
žalované bylo zamítnuto. Žalovaná pak ještě na vyjádření žalobce reagovala „replikou“ ze dne 5.ledna
2010, v níž na příkladech předpisů aukční síně Christie's L. a aukční síně
Dorotheum V. dokládá, že výše odměny autora se v zemích Evropské unie
vypočítává z příklepové ceny. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že
dovolání proti napadenému rozsudku v této věci je přípustné podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž uvážil, že bylo podáno oprávněnou osobou,
řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst.
1 o.s.ř., stalo se tak
ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto
dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ty se však z obsahu spisu nepodávají. Dovolání žalované vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 24 autorského
zákona, podle něhož „je-li originál díla uměleckého, který jeho autor převedl
do vlastnictví jiné osoby, dále prodáván, má autor právo na odměnu stanovenou v
příloze tohoto zákona, uskutečňuje-li prodej provozovatel galerie, dražebník, a
dále jiná osoba při výkonu svého podnikání (dále jen "prodávající"), bez ohledu
na to, jedná-li na svůj účet, nebo na účet vlastníka“(odst. 1) a „osobou
povinnou platit odměnu podle odstavce 1 je prodávající“(odst. 2). Soudy obou
stupňů v projednávané věci řešily právní otázku, zda skutečnou prodejní cenou
podle § 24 odst. 4 autorského zákona, popřípadě prodejní cenou uvedenou v bodu
1. Přílohy je třeba rozumět pouze tzv. příklepovou cenu nebo tuto cenu spolu s
odměnou dražebníka(aukční přirážkou), kterou dražebníkovi rovněž platí
vydražitel, přičemž dospěly, jak bylo popsáno shora, k rozdílným právním
závěrům.
Podle názoru dovolacího soudu autorský zákon v § 24 ani v jiných svých
ustanoveních nedává jednoznačnou odpověď na otázku, co je třeba rozumět
prodejní či skutečnou prodejní cenou, z níž se vypočítá odměna autora. Jinak
tomu není ani v případě Směrnice, když žalobcem citovaný bod 20) Preambule
deklaruje pouze to, že autorské odměny by měly být vypočítávány jako procentní
podíl z prodejní ceny a ne jako přirážka, kterou se zvyšuje původní hodnota
díla. V článku 1 odst. 2 českého překladu Směrnice se sice uvádí, že „právo na
odměnu se vztahuje na všechny úkony opětného prodeje, jehož se účastní
prodávající, kupující nebo zprostředkovatel profesionálního zástupce trhu s
uměleckými díly, například aukční síně, umělecké galerie a obecně jakýkoli
obchodník s uměleckými díly“, nicméně překlad je v citovaném bodu nepřesný (jak
na to upozorňuje např. důvodová zpráva k návrhu zákona č. 216/2006 Sb.) a
správně má znít „se vztahuje na všechny opětovné prodeje“ (v anglickém textu
Směrnice „to all acts of resale“, v německém překladu „für alle
Weiterveräußerungen“).
Vzhledem k tomu, že originály uměleckých děl byly v souzeném případě prodávány
v aukci (veřejné dražbě), je řešení třeba hledat v příslušných ustanoveních
dražebního zákona. Veřejnou dražbou prováděnou podle dražebního zákona se
rozumí - jak vyplývá z jeho ustanovení § 2 písm.a) - veřejné jednání, jehož
účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu,
která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku. Vlastnictví nebo jiné
právo k předmětu veřejné dobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku
udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu
dosaženou vydražením (§ 30 odst. 1 dražebního zákona). Výtěžkem dražby podle §
2 písm. l) je cena dosažená vydražením a její případné příslušenství, zatímco
odměna dražebníka patří podle § 2 písm. m) dražebního zákona mezi náklady
dražby. Odměna dražebníka může být ujednána několika způsoby. Základní metodou
je uvedení konkrétní peněžní částky bez ohledu na cenu dosaženou vydražením.
Lze ovšem také připustit pouhé zahrnutí způsobu určení výše odměny dražebníka,
které bude typicky procentuálně určenou výší odměny v poměru k ceně dosažené
vydražením (srovnej např. Veselý, Rakovský, Mikšovský, Šimková, Zákon o
veřejných dražbách, komentář – 1. vydání 2001, str. 90). Je tedy třeba i pro
účely výkladu ustanovení § 24 autorského zákona a jeho přílohy vycházet z toho,
že odměna dražebníka není součástí prodejní ceny, z níž se určuje odměna autora
uměleckého díla.
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že uvedená
ustanovení dražebního zákona při svém rozhodování nevzal v úvahu. Nevyvodil
tedy ani správný právní závěr týkající se charakteru aukční přirážky, a proto
dovoláním napadené rozhodnutí nelze z popsaných důvodů pokládat v napadeném
výroku ve věci samé za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů
řízení, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a
3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta
první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o
věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. června 2010
JUDr.
Pavel P a v l í k
předseda senátu